Zabij, nebo budeš zabit! - 2. část

11. června 2011 v 20:32 |  Zabij, nebo budeš zabit
2. kapitola


Zradil jsem svého Pána, zradil jsem vše, na co jsem mu přísahal. Prozradil jsem Brumbálovi veškeré plány lorda Voldemorta a všechny tajné informace ze smrtijedských setkání, aby mohl dokonale zorganizovat odboj. Začal jsem dobrovolně špehovat svého Mistra a žádal jsem za to jediné - aby Brumbál schoval Lily na tajné místo a postaral se o její bezpečí. Nemohl jsem spoléhat, že Lucius svůj slib dodrží, a pokud ano, že vůbec uspěje.

Navzdory mým snahám a mé oběti James a Lily Potterovi zemřeli.

Měl bych prožívat zadostiučinění, že Potter nakonec skončil tak, jak si zasloužil. Ačkoli jsem cítil k němu hlubokou nenávist, přesto jsem měl špatné svědomí, že jsem mu nestihl oplatit záchranu svého života před vlkodlakem.

Nechci žít s pocitem nesplaceného dluhu. Slíbil jsem Brumbálovi, že dohlédnu na život Potterova potomka do doby, než přijde jeho čas a on se utká ve smrtelném souboji s Pánem Zla. S mým Pánem. Svůj dluh budu splácet hodně vysokou cenou.

Mé zoufalství ale pramenilo z trvalého pocitu viny, který mě všude pronásledoval. Má přehnaná horlivost nepřímo zabila jediného člověka, který mi kdy rozuměl, kterému na mně skutečně záleželo a který mě měl upřímně rád. Luciusovu posedlou lásku nepočítaje. Pokání, pro které jsem se rozhodl, mi doufám přinese klid v duši a smrt Lily nebude zbytečná.

Zadumaně jsem seděl v pohodlném křesle a mlčky pozoroval Luciuse. Seděl na drahém koberci z pravého hedvábí a zaujatě se věnoval svému ročnímu synovi. Nádherná domácí idylka, kterou za chvíli zkazím. Úporně jsem přemýšlel, jak mu mám co nejšetrněji oznámit své důležité rozhodnutí, ke kterému jsem svou deziluzí z Voldemorta dnes dospěl. Obával jsem se jeho reakce.

"Našel ji…" sdělil jsem mu tak klidně, jak jsem to jen dokázal.

Zdálo se, že mě v zápalu hry ani neslyšel. "Kdo? Koho?" zeptal se po chvíli s neskrývaným nezájmem, aniž by otočil hlavu ke mně.

Dal jsem si hodně záležet, aby v mém hlase nebylo slyšet ani za mák citu. "Evansovou," řekl jsem tiše.

"Och…" zasténal s předstíraným zděšením Malfoy. "Omlouvám se, úplně jsem na to zapomněl. Slibuji, že si s Mistrem promluvím."

"Nemusíš." Pocítil jsem zvláštní tlak u slzných kanálků. "Je mrtvá." Přes moji veškerou snahu tvářit se nezúčastněně, má slova vyzněla dutě a prázdně.

Na Luciusově tváři se konečně objevily probouzející se známky zájmu. Zvedl se ze země a nalil dvě sklenice whisky. "Je mi to opravdu líto," zalhal. "Netušil jsem-"

Neměl jsem zájem poslouchat jeho pokrytecké výmluvy a rychle jsem ho přerušil. "Jsem rozčarován z toho, že oběťmi zabíjení se stávají nejen naši nepřátelé, ale i naprosto nevinní lidé, kteří se Voldemortovi znelíbí," oznámil jsem mu suše. "Nechci už v tom pokračovat." Dvojitá skotská v zlomku vteřiny zmizela v mém hrdle. Zdaleka to dnes nebyla první sklenka alkoholu, která se dotkla mých rtů.

"Severusi, neklesej na duši. Mudlů je jako sraček," řekl pohrdavě. "Nemá cenu oplakávat jeden bezvýznamný život, když jsi jich jako Smrtijed vlastní rukou vzal bezpočet." Pousmál se ve snaze povzbudit mě. Účinek to mělo ale úplně opačný.

Zrak mi klesl na mé ruce. Vystihl to dokonale. Lpí na nich krev nevinných, které jsem ve jménu Temna zabil. A nebylo jich málo. Naše smrtijedské hordy pořádaly nájezdy na nepřátele Pána zla a já jsem nemilosrdně zabíjel každého, kdo odporoval. Lucius stál pokaždé po mém boku, připraven krýt mi záda a svou zvrácenou nenávistí vůči mudlům metal smrtelné kletby do jejich bezbranných těl.

Oběťmi našeho zabíjení se stali i čarodějové, sympatizující s mudly a všichni, co se Voldemortovi znelíbili nebo upadli v podezření ze spolupráce s mudly. "O to spíš je nejvyšší čas s tím masakrem přestat," řekl jsem tiše, jako bych se bál, že i stěny mají uši.

Překvapeně na mně pohlédl. "To doufám nemyslíš vážně." Jeho zájem byl teď už nefalšovaný.

"Nikdy jsem nic nemyslel vážněji," oznámil jsem mu rozhodným hlasem.

Dolil mi sklenici a posadil se na opěrku mého křesla. "Nesnáším nepovedené žerty." Položil mi ruku na stehno a pomalu klouzal po něm nahoru.

Zdá se, že vůbec nepochopil, co se mu snažím celou dobu říct. Budu muset přitvrdit. "Došel jsem k poznání, že tohle není cesta, kterou chci dál jít. Vystřízlivěl jsem z toho nadšení změnit svět tímto způsobem." Podíval jsem se mu zpříma do šedých očí. "Odcházím."

A je to venku.

Lucius rychlostí blesku vyskočil na rovné nohy a na čelo mu sedl zachmuřený mrak. Konečně mu došlo, o čem tady celou dobu mluvím. Rozmáchlým švihnutím hůlky vykouzlil protizvukovou bariéru. "Zbláznil jsi se? Nemůžeš jen tak odejít!" vykřikl vyděšeně. "Ne živý! Vyneseš si nad sebou okamžitý rozsudek smrti!"

"Zkusím to risknout," stál jsem si za svým.

"Tak to ani nezkoušej!" zvýšil hlas na plné obrátky. "Zaručil jsem se za tebe vlastním životem a nechci o něj přijít. Ani kvůli tobě ne."

Prudce jsem se postavil. Zavrávoral jsem, na okamžik neschopen vyvážit rovnováhu, narušenou alkoholem, který mi koloval v krvi. "Tak o tohle ti jde, Malfoyi? Bojíš se, že budeš přinucen sledovat moji popravu, anebo máš strach jen o svůj vlastní život?" vztekle jsem reagoval na jeho sobecké přiznání.

Lucius zvedl povýšeně bradu a zkřivil rty v posměšném úšklebku. "Čekáš, že když jednu stranu zradíš, druhá tě jen tak přijme přesto, že jsi byl jejich katem?" vpálil mi nemilosrdně do tváře. "Nemáš na výběr. Chcípneš krutou smrtí z rukou Mistra, nebo navěky shniješ v Azkabanu!"

Věděl jsem, že kdyby mě Voldemort dostal do rukou, uspořádal by gladiátorskou podívanou pro Smrtijedy, naoko pro zábavu, ve skutečnosti jako varování pro další případné zrádce. Věděl jsem, že by mě čekala pomalá a bolestivá smrt. Věděl jsem ale i to, že zabíjet už nechci.

Teď už vím, že nezemřu Voldemortovou rukou, ale že můj osud je zpečetěn krutou doživotní budoucností v tmavé kobce. "Za hříchy se platí," řekl jsem smířen se svým osudem. "Už teď jsem historie."

"Už teď jsi mrtvý muž," procedil mezi zuby Malfoy.

"Jestli jsem mrtvý, tak mi ukaž, jak. Jediný, kdo je tady mrtvý, jsi ty!" zasyčel jsem.

"Zabiju tě, ty hajzle!" vyštěkl. Bílý paprsek ozářil celou místnost a zavrtal se do mého těla. Zakřičel jsem prudkou bolestí a klesl na kolena. Malý Draco se leknutím rozbrečel. "Tohle se neříká!" bezcitně zavrčel Lucius. "Ne mně!" Seshora na mne házel opovržené pohledy.

Ztěžka jsem lapal po dechu. Síla kletby mě srazila na kolena, ale i přes Luciusovu výhružku nebyla smrtelná. Tělem se mi rozlévala pulzující bolest. Zachytil jsem se křesla a snažil se postavit na nohy.

Lucius pohrdavým pohledem sledoval, jak se namáhavě šplhám nahoru. Z jeho očí barvy i tvrdosti ocele sálala nadřazenost. "Nenechám se tebou stáhnout na dno. To tě radši sám zabiju dřív, než se Pán zla dozví o tvé zradě."

Krev v žilách, zředěná s alkoholem v poměru jedna ku jedné, se mi zpěnila. Vychrstl jsem mu skotskou do tváře. Sykl a zakryl si dlaněmi oči. Kdybych chtěl, teď bych ho velice lehce zpacifikoval. "Jsi parchant, Malfoyi," řekl jsem hluboce zklamaný. "V nejhorší chvíli mého života jsi mě opustil."

Znechuceně jsem se otočil k odchodu. Z mého mizerného života zbyly jen trosky.

"Najde tě a zabije," zoufale za mnou zakřičel. "Zabije nás oba!"

Otočil jsem se. Lucius pořád nebezpečně mířil na mne, žádnou kletbu ale nevyřkl. Popravdě bych se vůbec nebránil, kdyby po mně mrštil Avadou. Alespoň bych měl tu mizérii už za sebou. Tak nebo tak mě čeká těžká budoucnost.

"Nezabije," řekl jsem lhostejně. Pomalu jsem si vyhrnul rukáv. "Podívej se na své znamení, Malfoyi. Ten tvůj Pán zmizel někde v prachu." Nad levým zápěstím se mi jen nepatrně rýsovalo vybledlé Znamení zla, takřka se ztrácelo na mé bílé kůži.

Lucius rychle odhalil své předloktí. Po jeho cejchu nebylo taky téměř ani stopy. Jeho nádherné modrošedé oči se mu rozšířily hrůzou a vyplašeně se na mne podíval. Nikdy jsem toho mocného a nelítostného Luciuse Malfoye neviděl takhle vyděšeného a bezmocného. "Co to sakra..." zachroptěl a zdrceně klesl na kolena.

Na zlomek vteřiny mi ho přišlo líto.

Opustil jsem ho, ať se s tím vypořádá sám. Vstoupil jsem do krbu a hodil před sebe letax. V poslední chvíli před přemístěním jsem i přes usedavý dětský pláč zaslechl naléhavá slova. "Severusi, vrať se… prosím..."

Možná se mi to nejspíš jen zdálo.
pokračování
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zuzana | 11. června 2011 v 21:57 | Reagovat

Lucius sa po tom ako sa oženil zmenil. Už to nie je ten zamilovaný mladík. Je mi z toho smutno. Ako mohol zabudnúť na sľub, ktorý dal Severusovi. Chápem, že preňho Lily nebola zaujímavá, ale musel vedieť ako na tom Severusovi záležalo. Alebo Lucius stále nedokázal odpustiť to, že Severus dokázal zabiť niekoho, kto mal na sebe jeho podobu? Alebo na Evansovú žiarlil?  Alebo ho jednoducho tá láska prešla...
Je mi ľúto, že ich príbeh sa takto pokazil. Snáď sa to zlepší. Alebo je medzi nimi úplný koniec? Dúfam, že to nie.
Kapitola ma strašne potešila, budeš pridávať každý víkend?

2 Akkarra | 12. června 2011 v 11:40 | Reagovat

A nebo mážná všechno dohromady... Každopádně tohle kolo vyhrál Severus. Ale řekla bych, že mezi nimi je už po tomhle výstupu konec...

3 Zuzana | 12. června 2011 v 12:13 | Reagovat

[2]:vyhral, ale je to taká výhra, z ktorej človek nemá radosť. Možno pocit zadosťučinenia, ale bolí asi viac ako by bolela prehra. Možno keď sa vysvetlí čo sa vlastne stalo po tom ako Severus odišiel od Luciusa, na konci "Vyvržencov" možno to bude jasnejšie...

4 Styx | 19. června 2011 v 9:26 | Reagovat

Mám celkově napsané pouze tři kapitoly, které jsem psala už před časem. Dál v tom pokračovat nebudu, dokud nedopíšu poslední kapitolu (nebo dvě) Vyvrženců (i když tak přemýšlím, má to vůbec cenu, když teď už víte, jak to vlastně skončilo? :-D).
Jen kdyby bylo toho času víc, než kdysi, když jsem nechodila do práce, chjo. Ale přesto vám, dámy, přeji příjemné čtení o návratu Severuse a Luciuse k sobě ;-)

5 Zuzana | 19. června 2011 v 19:22 | Reagovat

Nad tým absolútne neuvažuj, že by to nemalo zmysel. ja na túto poviedku čakám už... ani neviem koľko. A som strááááášne rada, že si sa k nej vrátila. A som strašne zvedavá ako to bolo :) a aj keď to pokračuje takto... stále by som rada vedela kto za kým šiel a ako si to nakoniec vysvetlili. Takže na diaľku posielam nejakú energiu aby si to zvládla, a píš, píš, píš...

6 Zuzana | 19. června 2011 v 19:31 | Reagovat

schválne som si pozrela kedy som si vyvržencov uložila do pc a mám tam dátum 25.11.2009 :D a to som ju už vtedy keď som ju skopčila do pc čítala druhý krát :) od vtedy ešte niekoľko krát. nuž som ňou posadnutá. Keď raz bude celá, budem v siedmom nebi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.