Zvířecí vášeň

17. ledna 2011 v 23:03 |  Zvířecí vášeň
Remus potají navštíví Styx v její ložnici. Na tom by nebylo nic tak zvláštního... kdyby nebyla úplňková noc.
Autor: Styx a *** (nechce být uvedena)
Postavy: Styx/Remus
Varování: 18+, zoofilie, malinko zvrhlé

Poznámka: Tato povídka je poskládaná z komentářů, které jsme si s jednou mojí kamarádkou vyměňovaly. Ona psala Remuse a já zase Styx. Skvěle jsme se u toho obě bavily a tak jsem to sepsala do povídky. Bylo jich sice mnohem mnohem víc, já jsem však vybrala jen ty, co se vztahují k tématu.
d
Klika potichounku vrzne a dveře se stejně tiše otevřou. Na prahu je slyšet čtvero téměř nezaznamenatelné klapnutí drápů o dřevěný práh. V paprscích úplňkového měsíce procházejících mezi záclonami okna se krátce mihne nyní šedavé vlkodlačí tělo pokryté dlouhé, teplou zimní srstí. Na měkkém koberci pokoje už není slyšet jak se vlkodlak pomalu, trochu obezřetně blíží ke Styxině posteli. Jde podél postele, bokem se přitom otírá o matraci a peřinu které visí dolů z postele, až dojde ke Styxině obličeji. Jednou velkou tlapou se opře o postel, až se matrace mírně zhoupne a tlamou se nakloní blízko k obličeji spící ženy. Nozdry se mu rozšíří, jak nabere známý a milovaný pach. Vydá cosi jako tiché zakňučení a začne vrtět ocasem. Vypadá to, že dlouho váhá, než se prudce vyhoupne celým tělem na postel, takže stojí nad Styx a vrtí přitom ocasem, tlamu skloněnou dolů k ní.

Z hlubokého spánku Styx najednou něco probudí. Otevře oči a ve světle měsíce zahlédne vyceněnou vlčí tlamu. Vykřikne hrůzou a instinktivně našmátrá hůlku. Drží sice v dlani její rukojeť, ale nemůže ji použít, protože těžké tělo ji doslova zalehlo a uvěznilo, nemůže se pohnout, nemá ani šanci utéct, i když by jí útěk asi stejně nebyl nic platný. Leží strnule, ani se nehne, dokonce ani nemrkne a třeští zrak do žlutých očí, jako by jí hra na mrtvého brouka měla zachránit život. Srdce jí tluče na poplach a zběsile přemýšlí, jak se zachránit před těmi vlčími tesáky. Pohne lehce hlavou a zahlédne, že vlkodlak vrtí ocasem. Jako pes, který si chce hrát, nebo žadoní o podrbání. Pokrčí čelo, tohle není přirozené vlkodlačí chování. "Re-Remusi...?" zašeptá téměř neslyšně, aby ho nevyplašila.

Vlkodlak tiše zakňučí, když se tak Styx lekne. Nechtěl jí polekat a je to znát v jeho očích. Leskne se v nich intelekt pro zvíře, ale i pro vlkodlaka bez lektvaru nepřirozený. Dokonce i ocas se přestane tak vesele kmitat. Když na něho ale promluví, trochu se uklidní a zase začne ocasem vrtět docela jako pes. Pomalu se skloní a položí jí čumák, vlastně celou spodní čelist na prsa. Oči, které na ni hledí, žádají o odpuštění a jsou plné provinilosti.

Styx sleduje pozorně jeho chování, aby se v případě útoku alespoň pokusila o obranu. Překvapeně zjišťuje, že vlkodlak se nechystá zaútočit. Přesto má smysly napjaté jak struna, nevěří mu. Kdo by taky věřil vlkodlakovi ve zvířecí podobě. Osmělí se však natáhnout ruku přiblížit ji k jeho čumáku. Nedotkne se ale, příliš moc zvířeti nedůvěřuje.

Remus pomalu přisune hlavu blíž k ruce a přitiskne studený čumák na její dlaň. Tělem se trochu víc přitiskne k jejímu, ale rozhodně jí netíží. Najednou se ale prudce zarazí a odtáhne. Mírně zakňučí. Narovná se na všech čtyřech, ale pomalu, aby jí nevyděsil a přeleze si vedle na volnou postel, aby se Styx necítila tak v pasti. Tam si přilehne na břicho a hlavu si položí na její hrudník, někam kousek pod prsa, takže skoro na břicho. Zakňučí a zvedne k ní inteligentní oči.

Styx hledí vlkovi do očí a přes tu divokost v ní vidí něco inteligentního. Hledá v nich něco, co by jí napovědělo, že toto zvíře umí rozumně přemýšlet. Dlaní pohladí studený čumák, ale hned ji zase rychle odtáhne, nerada by o ni přišla. "Remusi, rozumíš mi, co vyprávím?" Když se svalí vedle ní, ani se nehne, dokonce ani nepomýšlí utéct. Oddechne si úlevou a odváží se ho pohladi po hrubé srsti na hlavě.

Srst a kůže se pod Styxinými prsty zavlní, jak se vlkodlak napne a prohne pod laskajícím dotykem. Při otázce zvedne hlavu a zavrtí docela vesele ocasem, dávaje najevo, že jí rozumí dokonale. Postaví se jen na přední nohy a jednu jí opatrně položí na břicho. Zhlíží na ni zase z výšky a vlčí tlama jakoby se usmívala. Dál vesele vrtím ocasem, jakoby tu být byla ta největší zábava na světě.

Ze Styx pomalu opadá strach a tak se konečně pohne a sedne si v posteli. Natáhne ruku a odváží se zvíře podrbat mezi ušima. Už ruku neodtáhne a hladí ho dál po čumáku. "No, vlčku, ty jsi ale přítulný." Usmívá se na něj a uvědomuje si, že oči vlka nejsou vůbec kruté a nebezpečné, naopak jsou teplé, něžné a usmívají se, což jí k této šelmě vůbec nepasuje. Jsou více lidské než u spousty skutečných lidí. "Chceš si hrát?" zeptá se s úsměvem, když vidí, jak vrtí ocasem. "Mám přinést nějaký... míček?"

Vlkodlak vydá radostný zvuk, trochu připomínající štěknutí, ale tomu psímu se to podobá jen stěží. Ocas sebou cuká ze strany na stranu, až je to při jeho velikosti a zdánlivé divokosti docela komické. Trochu na posteli nadskočí, což způsobí, že nebohý kus nábytku žalostně zavrzá. Trochu se nad tím zarazí. Nechce Styx rozflákat nábytek, takže ladně seskočí z postele na zem. I tak je prakticky celý vidět nad postelí. Je na rozdíl vlka podstatně větší a taky o něco mohutnější. Opře si přední tlapy o matraci, hledí zvědavě a s očekáváním na Styx. Ocas pořád v pohybu. Dlouhým jazykem si olízne tlamu a nos. Trochu sliní, jak je nadšený a natěšený.

Styx se zasměje se, jak je Remus nadšený ze hry. "Kdopak to roznáší ty drby, že vlkodlaci jsou nebezpeční?" Pohladí ho po srsti. Zvedne se a přinese nějaký gumový míček a přiloží mu jej k nosu. "Tak přines, vlčku." Odhodí míč kousek dál od sebe, ložnici nemá moc velkou, tak je to jen do druhého kouta a čeká, jestli jí ho vlkodlak přinese.

Remus drcá do míčku nosem, když mu ho Styx tak podává. Povzbuzuje jí, aby ho hodila a když ho skutečně hodí, nadšeně se za ním rozběhne. Tedy nerozběhne, udělá dva větší skoky a chytne ho ve vzduchu, když se odrazí od zdi a letí někam pryč. To ale nebyl dobrý nápad, protože míček v síle jeho čelistí praskne a natáhne se mu na tři veliké zuby. Vztekle nad tím zafuní a tlapou si ho vyšprtne ven. Smutně koukne na míček, který celý oslintaný a naprosto nepoužitelný leží na zemi a stejně smutně koukne na Styx.

Styx kouká udiveně na vlka, jak se vrhnul nadšeně po míčku. "Jsi hravý jako pes." Zasměje se, jak míček rozcupoval a dojde si pro něj, tedy pro to, co z něj zbylo. Teda, ty máš ale sílu v čelistech," zamrazí jí trochu. "Co budeme dělat? Další už nemám." Když ale vidí, jak vlk smutně kouká, vezme hůlku a reparem míček spraví. "A teď dávej pozor, aby sis nezničil hračku." Opět mu jej hodí a míček zapadne do malé koupelničky vedle Styxiny ložnice.

Vlk přestane vrtět ocasem a ostražitě sleduje, jak Styx sahá na oslintaný míček. V očích se mu zračí jistá nejistota nad tím, jestli by to Styx měla dělat, ale když se podle všeho nic nestane, tak zase zavrtí ocasem a jeho vlčí tlama jakoby se usmívala. Tentokrát počká, až se míček zastaví, teprve pak se za ním vydá. Místu míčku ho ale v koupelně zaujmou ručníky a župan. Začne je docela usilovně očichávat a prohrabávat se v nich nosem. Doslova se v nich reje, až je shodí na zem a ani tak nepřestane. Funí přitom jakoby uběhl maraton.

Remus se pořád nějak nevrací z koupelny s míčkem a je odtamtud slyšet podivné zvuky. Vstane a dojde tam. Hledí udiveně, jak se vlk rochní v jejích ručnících a županu. "Co to děláš?" rozesměje se, až se to v koupelně ozývá a dřepne si k němu, aby zvedla to oblečení." Ty z nich cítíš mně, že jo?" Pohladí ho po hlavě a pověsí ručníky zpátky na háček. "To ale není hračka pro tebe, ty bys mi je roztrhal," usměje se. "Kde máš míček?" připomene mu, jestli bude mít ještě zájem si s ním hrát, nebo ho zaujme něco nového.

Remus nespokojeně zamručí, že mu bere jeho poctivě odcizené věci, ale chápe že Styx nechce, aby jí z nich udělal hromadu hadrů na mytí podlahy. Pootočí se po po míčku, ležícím v koutě místnosti, ale moc velký zájem o něj nejeví, vlastně vůbec žádný. Vzhlédne ke Styx, což vlastně ani moc nemusí, protože má hlavu někde v úrovni jejích prsou. Najednou jí skočí předními tlapami na ramena a zavrtá jí hlavu někam ke krku. Rozhodně váží o dost víc než taková vzrostlá doga.

Styx si všimne, že míček ho přestal bavit, ani se nediví, není přece pes, ale divoká šelma. Nepočítá však s tím, že jí Remus vyskočí na ramena a proto není připravena. Ale ani kdyby připravena byla, proti váze, která se na ni vrhla, by neměla žádnou šanci ustát to. Zavrávorá několik kroků dozadu a snaží se udržet rovnováhu, což se jí ale nezdaří. Chvilku potom, co si Remus ňufne k jejímu krku, ji povalí na zem. Styx se trochu lekne. "Na mně jsi až moc silný, Remusi, nemám proti tvému objetí žádnou šanci," rozesměje se.

Padnou se Styx na zem, takže Remus už je zase nad ní a opět vesele vrtí ocasem. Přitiskne se k ní víc břichem a spokojeně se jí vrtá u krku a taky v rozhalence pyžama. Vydává přitom vrčivě mručivé zvuky, vycházející z hloubi jeho mohutného těla. Dlouhým jazykem jí přejede od klíčních kostí nahoru po krku až někam za ucho. Trochu nebezpečná hra vzhledem k tomu, že jeho sliny jsou nakažlivé, když se dostanou do krve. Přestane vrtět ocasem, ale pořád z něho vyzařuje nadšení. Skloní hlavu hodně dolů a nosem se jí začne vrtat na břiše.

Styx se pořád směje, obzvlášť když jí Remus jazykem lízne po krku, vlkem líznutá ještě nikdy nebyla a vlčí jazyk je na povrchu úplně jiný, než lidský, drsnější. Zavře oči, na chvíli zapomene, že je to vlk a představuje si přitom Remuse v jeho lidské podobě. Když ho zaujme její břicho, opět se rozesměje na plné kolo. "Remusíí... to lechtá.... a studí. Kroutí se tam pod ním smíchy.

Vlkodlak zase vydá něco podobného štěknutí, ale v rytí nosem nepřestane. Naopak dostane se jí až pod vrchní díl pyžama a horkým dechem jí funí na holou kůži břicha. Studeným nosem po ní přejíždí, jakoby něco hledal. Vsune hlavu pod látku, nahoru ke Styxině obličeji, kam jen to jde. Uvolní se a celým tělem si jí lehne na nohy, hlavu pořád strčenou pod košilí, čumák vykukující z jejího výstřihu. Hlasitě funí a tu a tam si odfrkne, zároveň jakoby hluboce vrní. Zdá se, že tohle je mu moc příjemné.

Když se Remus dostane Styx až na holou kůži, Styx se rozesměje, jak ji ty chlupy lechtají všude. A když zapojí studený ňufáček, tak teprve začne vyvádět." Remusi, ty mě mučíš!" Směje se a pozoruje jeho hlavu, hledající si cestičku pod její košilí. Když vystrčí hlavu ven, přestane se smát a chvilku mu kouká do jeho očí. "Vrníš si tam jako kočka... to se ti líbí, co? Chceš se tulit, viď" Mazlí se s ním a pohladí ho po hlavě. "Jsi teď vlk, zvíře, který nemyslí... anebo jsi Remus, který teď všechno moc dobře vnímá..." opraví se, "já vím, blbá otázka, když nemůžeš odpovědět. Takže jinak... jestli jsi Remus a rozumíš mi, olízni mi bradu."

Vlček na ni dlouze hledí, i vrnět přestane, ale zato zase mírně zahýbe ocasem ze strany na stranu. Vystrčí dlouhý jazyk a olízne Styx hezky poctivě bradu, včetně kousku tváře, ovšem pečlivě se vyhýbá rtům a očím. Ve žlutých propastech očí se mu zableskne pobavení, ba skoro smích. Kdyby se uměl smát, tak se zasměje. Takhle jen zase zacouvá zpod její košile a začne zase očichávat a taky trochu olizovat její břicho. Hřbet má vysoko vyhrbený, jak sklání hlavu a zároveň se dolní polovinou těla dotýká Styxiných nohou. Díky tomu může přes látku cítit vlhkost a tuhost, která se jí několikrát otře o nohu. Vlkodlak zvedne hlavu a vrhne na na Styx skoro vyděšený a zároveň provinilý pohled. Sklouzne z jejího těla a začne couvat s břichem přitisknutým skoro až k zemi. Uši má sklopené, ocas položený na zemi a vypadá nejistě.

Když ji Remus olízne bradu, Styx se na něj usměje. "Takže jsi to pořád ty," odvětí spokojeně a hladí ho mezi ušima dál. Když se od ní vzdálí a začne jí olizovat břicho, zavře oči a nechá ho. Občas tiše vzdechne, je jí to moc příjemné. Najednou ucítí na noze něco známého a otevře prudce oči. Není si jista, jestli to bylo to, co si myslí. Podle toho, jak se najednou změní výraz ve vlkově tváři, by řekla, že ano. Tváří se přesně, jako by se tvářil Remus, kdyby byl při tom přistižen. Opře se o lokty a zadívá se na něj. "Remusi, proč ode mne utíkáš? Pojď ke mně." Přivolává ho milým hlasem.

Vlkodlak nadzdvihne hlavu, vystrčí zas uši nahoru, ale jinak se nepohne, ani náhodou to nevypadá, že by se hodlal ke Styx vrátit. Pořád na ni tak omluvně, kajícnicky a trochu vyplašeně kouká žlutýma očima. Nakonec se ale přece jen odhodlá a po břiše se k ní připlazí. Je mu docela jedno, že tím v tuhle chvíli vyjadřuje podřazenost. Teď je přece jen víc stydlivým člověkem, než vlkodlakem.

Styx ho sleduje, jak váhá s tím přijít za ní a tak ho povzbudí úsměvem. Když se k ní připlazí, pohladí ho kožíšku. "Pročpak ode mně utíkáš?" Usmívá se tomu, jak se pořád plazí po břiše. "Škoda, že mi nemůžeš odpovědět, pokrčí rameny, "ráda bych si s tebou povídala."

Zvíře zvedne hlavu úplně od země a v očích má tentokrát nedůvěru a nevěřícnost. Jakoby se ptal, jak jen může něco takového Styx vyslovit. Jak se může na něco takového tázat. Trochu ho to rozzlobí. Mírně zavrčí, ohrne rty, ale jen tak, aby byli vidět špičky tesáků, ne celé zuby. Nečekaně na ni skočí, takže ji uvězní pod svým tělem, ale nijak se na ní netlačí. Naopak stojí na natažených nohou, takže při letmém pohledu dolů může vidět jeho růžový lesknoucí se penis.

Styx zpozorní, když vlk zavrčí a trochu se lekne. Když vycení zuby, na vteřinu ji napadne, že přestal působit vlkodlačí lektvar a úsměv se jí vytratí z tváře. Netuší, čím ho rozčilila. Její nejistota se ještě zdvojnásobí, když na ni nečekaně skočí a ona ztuhne. Hledá možnost vysvobození a zavadí přitom pohledem o jeho vzrušený penis. Najednou jí to dojde, co to s ním vlastně je. "Remusi...," zašeptá, aby ho ještě víc nerozdráždila, "ty... máš na mně chuť v této podobě?" Usměje se a opět sklouzne pohledem k jeho penisu. "Kdybys byl člověkem, věděla bych, co s tím..."

Remus zoufale zakňučí a svěsí hlavu, až se čumákem dotýká jejích prsou. Pohne hlavou ze strany na stranu, jakoby s ní zakroutil, kdyby byl člověk, jenže z vlčí páteří to nedokáže. Zase hlavu zvedne a pořád nejistě jí pohlédne do očí. Chtěl by jí říct, že to nesmí dělat, ať už jí napadá cokoliv. Zároveň se snaží říct, že taky naprosto netuší, co dělat. Na dlouho zavře oči, rychle dýchá, tlamu pootevřenou, když oči pak zase otevře, podivně jiskří čímsi vlčím. Znovu zavrčí, ovšem teď je to hluboké vrčení bez vzteku, spíše uklidňující. Trochu couvne a skloní hlavu k jejímu břichu. Jede po něm studeným nosem k okraji kalhotek, nad kterým začne čumákem přejíždět ze strany na stranu. Velkou tlapou několikrát brkne za okraj, snaží se přitom Styx neškrábnout obrovskými drápy.

Styx se zdá, jako by se Remus zastyděl. Pousměje se, že je asi rád, že vlci se nečervenají. Pozoruje ho a snaží se z jeho gest vypozorovat, co se jí snaží říct. Vidí, že je bezradný, stejně jako ona. Zakloní hlavu a přivře oči, když ji jeho studený čumák opět zastudí na břiše. Je to velice příjemné, jako kdyby jí Remus při erotických hrátkách jezdil ledovou kostkou po kůži. Zase rychle otevře oči a zvedne hlavu, když ucítí jeho drápy za okrajem svých kalhotek. Chvilku se dívá, o co se to snaží a dojde jí to. Úplně ji zamrazí, a marně se snaží zjistit, jestli překvapením, nebo vzrušením. Když vidí, že jeho snaha je marná, že se mu nedaří tlapou dosáhnout toho, o co usiluje, pomalu, pomalinku - pořád ještě váhá - si kalhotky sama sundá a odhodí je stranou.

Remus se odtáhne a poskytne jí prostor stáhnout si prádlo. Zůstane nerozhodně stát, těkaje pohledem mezi Styxiným obličejem, odhozenými kalhotkami a jejím odhaleným klínem. Olízne si tlamu, ze které mu tečou sliny a to skoro doslova, a také nos. Pořád je nejistý, neví, co si o tom, co se děje, má myslet. Neví, jestli pokračovat a marně se snaží ovládnout vlka, který se zmítá, teď jen chabě spoutaný lektvarem a vede ho, aby se choval instinktivně. Přiblíží nos k jejímu koleni, hlasitě čichá a zároveň jde po vnitřní straně jejího stehna chladným čumákem až k tříslu, kde se zastaví a zvedne hlavu. Jednou tlapou se opře o její koleno a tázavě na ni hledí.

Styx překvapí, když Remuse zaujme její koleno. Původně si myslela, že chce její kalhotky na hraní jako předtím její župan a ručníky. Podiví se, když se pak po nich nevrhne a místo toho se začne věnovat její noze. Pochopí, o co mu jde. Leží trochu napjatě, když se jeho čumák přibližuje k jejímu klínu a zběsile přemýšlí, co má dělat. Vzpomněla si na jejich rozhovor o vlkodlačím sexu a na to, jak ji tehdy varoval před roztouženým vlkodlakem. Že má tendenci kousat a škrábat, i to o psím penisu. Má z toho strach... přitom... láká ji to zkusit... je to přece její Remus, kdo teď nad ní stojí... a ona ví, že Remus by nikdy neudělal nic, čím by jí ublížil. Podívá se dolů na něj, když čeká na její svolení a zastydí se. Za svoje myšlenky i za to, co mu už doteď dovolila. Prudce se posadí a obejme pažemi kolena. "Počkám, až budeš zase v lidské podobě," usměje se na něj omluvně.

Vlk se napne, když mu dlouho neodpovídá na jeho němý dotaz a když odpoví, dojde mu, proč byla tak moc potichu. Stáhne se zase dozadu, sedne si na zadní docela jako pes, ale svěsí hlavu mezi přední nohy. Nejvíc ho asi zranilo, že nepochopila co dělal. Oč mu šlo, když už se k něčemu odhodlal. Hrudník se mu divoce roztahuje zrychleným dechem, způsobeným jak vzrušením, tak jeho snahou potlačit rozzlobeného vlka v sobě, který už se těšil na rozkoš.

Jak tam vlk sedí na zadních, penis mu trčí do prostoru a nelze jej přehlédnout. Styx se mu na něj chvilku dívá a pak mu pohlédne do očí. "Zlobíš se na mně? Není to nic proti tobě... jen mám z toho strach... sám jsi mě to učil," pokrčí rameny. Mrzí ji, že je tak... zklamaný? Přileze až k němu, sedne si vedle něj a nečekaně ho obejme kolem krku. "Jsi můj roztomilý vlček." Chce ho potěšit, oči jí však nechtěně zaletí opět k tomu penisu.

Remus neví, jak vyjádřit, co cítí, když nemůže mluvit, vlastně by to neuměl vyjádřit, ani kdyby mluvit uměl, tak jen strnule sedí. Trochu sebou cukne, když ho tak pevně obejme kolem krku. Mírně přitom zavrčí. Vlk se na Styx zlobí, protože nechápe odmítnutí. Je to jen čistě instinktivní bytost bez vyššího vědomí a Remusovi samotnému je to líto. Každého muže se dotkne, když je odmítnut, ale chápe to. Potlačí s vypětím sil Vlka a jeho divokost, zavře oči a položí si tlamu na její rameno. Tichounce kňučí, protože je mu celá tahle situace příjemná a nepříjemná zároveň. Její blízkost ho vzrušuje a přitom nemá způsob, jak dosáhnout uspokojení.

Styx ho hladí po huňatém hřbetu, aby trochu zmírnila to jeho zklamání. Hlavou jí lítají pochybovačné myšlenky, jestli udělala dobře, když ho odmítla. "Remusi, co vlastně chceš?" Zkusí se zeptat přímo. "Nejdřív mě varuješ před sexem s vlkodlakem ve vlčí podobě, a teď o to sám stojíš." Sedne si na paty tak, aby mu viděla do očí. "Nevím, co mám dělat," pokrčí rameny. "Naznač mi, co vlastně chceš a já to udělám." Rozhodne se nakonec.

V očích vlkodlaka je hanba a provinění. Uvědomuje si, co říkal a že teď jedná proti vlastnímu přesvědčení, jenže nutkání pářit se je při kontaktu se Styx větší, než si myslel, že bude. Kdyby tohle věděl, nikdy sem nepřišel. Nepokusil se spojit všechny nitky svého života v jediné vlákno. Bojuje sám s vlastním svědomím i s Vlkem uvnitř. Jeho svědomí prohrává před touhou a zdravý rozum ustupuje Vlkovi. Racionální já uvnitř něj se ale pořád chvěje výčitkami. Neuvěřitelně jemně sevře zuby ramínko noční košile a trhne, takže se nebohý kus látky rozerve a sklouzne Styx z ramenou, odhalujíc její ňadra.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzana | 21. ledna 2011 v 9:29 | Reagovat

Remus ako hravý vlkolak ma baví a zároveň mi je ho ľúto. Asi nemá rád, keď ho niekto ľutuje, ale aj tak to tak cítim. Predstava vlka so Styx je vzrušujúca (no a čo) Teším sa na dokončenie, lebo to je to čo ma hlavne zaujíma :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.