Vyvrženci pekla 4: Smrtijedský večírek

27. května 2010 v 18:01 |  Vyvrženci pekla
4.část:
Smrtijedský večírek

s
"Je potřeba zcela vymýtit tu chátru, která si nezaslouží nést vznešený titul kouzelník nebo čaroděj! Je potřeba zbavit se každého v našem světě, který se snížil až k tomu, aby se pářil s mudly!" Voldemortův silný hlas se rozléhal temným sálem, znásoben ozvěnou, odrážející se od černě vydlážděných zdí. Jeho projev byl vášnivý, přesvědčivý, fanatický. Několik smrtijedských hlav souhlasně přikyvovalo. "Je potřeba šířit naše ušlechtilé poslání o čistokrevné kouzelnické rase a zvýšit náročnost výcviku mých věrných Smrtijedů, abychom se dokázali nejenom ubránit, ale hlavně zvítězit nad stále víc se rozmáhajícím odbojem."

Ledabyle mávnul rukou. "Nedělá mi starosti jakýsi... Fénixův Řád... nebo jak vlastně nazývají to směšné seskupení druhořadých kouzelníků," posměšně se zašklebil. "Nedělá mi starosti ani to, že jejich cílem je porazit mne, nejmocnějšího čaroděje všech dob." Při těchto slovech mu z hrdla vyšel opovržený smích a spustil lavinu bouřlivého smíchu kolem stolu. Nechal své věrné, aby se dosyta zasmáli.

Zvedl ruku a smích ve vteřině utichl. "Starost mi dělá kouzelník, který to celé organizuje," pokračoval. "Albus Brumbál..." udělal krátkou pauzu, aby ozvěna toto jméno odnesla až do nejvzdálenějšího kouta sálu. Můj zrak se významně setkal s Luciusovým. "...Albus Brumbál přesto, že nedosahuje mých kvalit a zdaleka se nedostal až tam, kam jsem došel já, přesto je to velice nebezpečný protivník, kterého nelze podceňovat."

"Ten z vás-," Pán Zla se zkoumavě rozhlédl po všech přítomných. "-komu se povede dostat se mu až na kůži a zabije ho..." na chvíli se odmlčel, aby zdramatizoval význam svých hrůzných slov, "... ten se stane mou pravou rukou se všemi výhodami a poctami, k tomu náležícími."

Mezi Smrtijedy se rozpoutala hlasitá debata. Upřel jsem zrak na Luciuse. Koukal na mne stejně vyjeveně jako já na něj. Zabít Brumbála! Vzpomněl jsem si na léta šikany v bradavické škole a v mysli mi vyvstaly nezapomenutelné vzpomínky na to, jak ředitel častokrát nadržoval bezpráví a jak odvracel svůj stařecký zrak jinam pokaždé, když se na mně páchala nějaká křivda. Vzpomněl jsem si taky na to, jak mi tehdy po té děsivé příhodě s Lupinem přísně zakázal o tom mluvit a to tajemství mě dodnes tíží na dně mých vzpomínek. Neměl jsem nikdy rád toho nabubřelého starce a jeho smrt by mě ani v nejmenším nezasáhla.

V hlubokém zamyšlení jsem si přejížděl prstem po spodním rtu. Být pravou rukou Pána zla byla největší pocta, jakou si mohl Smrtijed vůbec zasloužit. Představa, že bych tento významný post dostal právě já, mě zcela opanovala a nedokázal jsem se jí už zbavit. Má ctižádost vetřít se do přízně Pána zla vystoupala na samý vrchol mých priorit a nechala hluboko pod sebou vše, na čem mi doteď záleželo.

"A na závěr-," zvolal silným hlasem Pán Temna, aby přehlušil překřikující se Smrtijedy. "-na závěr našeho srazu - dokážu ocenit a taky odměnit odvahu a věrnost mých služebníků a na počest našich pěti bratrů Smrtijedů, kteří minulou noc v rámci svého úkolu dokázali čelit přesile nepřátel a zabili pět bystrozorů, vás teď zvu na velkolepý smrtijedský večírek, kde je dovoleno úplně vše. Příjemnou zábavu všem!" Mávl hůlkou a ponurý sál se okamžitě rozjasnil stovkami plápolajících pochodní a stoly se začaly prohýbat pod spoustou jídla a pití. Lord Voldemort se za nadšeného potlesku rychle vzdálil.
*****

Neviděl jsem Luciuse už přes hodinu. Prošel jsem několikrát celý sál i přilehlé chodby. I když jsem byl jedním z hrdinů včerejší noci, brzy mi začalo pěkně lézt na nervy nekonečné poplácávání po ramenou a slova chvály a uznání od známých Smrtijedů, i od zcela cizích lidí, které jsem dnes viděl poprvé v životě.

Nakonec jsem vzdal honbu za Luciusovým přeludem a znechuceně se usadil za stůl, popíjel kvalitní víno barvy krve a znechuceně pozoroval přiopilé Smrtijedy. Začal jsem si pohrávat s myšlenkou, že se vrátím zpátky na malfoyské panství a pořádně se vyspím. Potřeboval jsem to po dnešním náročném dni.

"Opět sám?" vyrušil mě z úvah hlas nade mnou. Trhl jsem sebou a zvedl jsem zrak nahoru za zdrojem. I když jsem dnes neměl z pochopitelných důvodů náladu vůbec na nic a na nikoho - možná snad s výjimkou pomuchlání se s Luciusem - srdce mi poskočilo radostí, když jsem spatřil usmívající se tvář Reguluse Blacka.

Z koutku úst mu ledabyle visela neodmyslitelná cigareta. Naklonil se opět k mému uchu. "Nechceš společnost?" položil diplomatickou otázku. Místo odpovědi jsem odsunul volnou židli vedle té své a gestem ho pobídl, aby si sedl. Otočil si ji k sobě, obkročmo se na ni posadil a opřel lokty o opěradlo. "Jsi hrdina, víš to?" řekl zvesela. "Měl jsem pravdu, že zabíjení není tak děsivé, jak se na první pohled zdá?"

"Hmhm," nedefinovaně jsem zamumlal. Jeho ještě téměř dětský obličej byl tak nebezpečně blízko toho mého, že jsem cítil jeho teplý dech na pravé straně tváře. Na dolní čelisti a na bradě mu rašily první jemné chloupky. "Ten pomlácený obličej…" zkoumavě si zblízka prohlížel moji tvář a přivíral přitom oči před štiplavým kouřem, "…to jsi schytal v tom boji?"

Měl jsem v úmyslu zalhat mu, že ano. Když jsem se ale začal propadat do hloubky jeho uhrančivých očí, odvrátil jsem se a jeho otázku jsem přešel bez povšimnutí. Ten kluk mě přitahoval. A to jsem neměl v sobě zdaleka tolik alkoholu, jako posledně.

"Ty šrámy totiž vypadají jako po pěstním souboji," polemizoval. "Ale bystrozoři většinou používají k boji kletby." Chytrý chlapec. Najednou se rozesmál. "Že ty ses popral s Luciusem?" Jeho smyslné rty se roztomile našpulily a já jsem si v tu chvíli vzpomněl na jeho něžný polibek v Luciusových zahradách. V rozpacích jsem rychle přiložil sklenici ke rtům.

"Nebylo by vhodnější nalít si nejdřív víno?" poradil Regulus. Zabořil jsem zrak do ní a s předstíraným zaujetím pozoroval kapky, stékající po její stěně k prázdnému dnu. Regulus nalil mně i sobě rudého vína a naše skleničky s rezonujícím cinknutím ťukly o sebe. "Koukám, že mě dnes ani nepustíš ke slovu," neodpustil si jízlivou poznámku.

Pravý koutek úst mi lehce zacukal. Podržel jsem svou sklenici před očima a pozoroval nádhernou barvu rudého vína, ve kterém se jiskřivě lámalo světlo. Připomínalo mi krev, kterou jsem prolil. Přes hranu sklenice jsem se setkal s Luciusovým zrakem. Stál nedaleko s Voldemortem. Oba mne upřeně pozorovali a o něčem spolu diskutovali. Lucius mi pokynul, abych ho následoval.

Nebudu zapírat, že se mi netřásla kolena, když jsem k nim přistupoval. Vůbec jsem netušil, co mám dělat. Pokleknout před Mistrem? Nebo zůstat stát? Políbit lem jeho roucha? Nakonec jsem sklopil zrak a pokorně zíral do země.

"Můj věrný Lucius mi právě podrobně popisoval, jak jsis v noci vedl nadmíru statečně a odvážně," začal nečekaně příjemným hlasem můj pán. Zvedl jsem oči k Luciusovi, hlavu jsem ale nechal skloněnou. Usmíval se a pohrával si se svou vycházkovou holí.

"Zjevně jsem udělal dobře, když jsem dal na jeho doporučení a přijal tě do svých služeb," pokračoval Voldemort temným hlasem.

"Pane, je to pro mne čest sloužit vám." I když to znělo povrchně a jako vtírání se do jeho přízně, nic lepšího mne v tu chvíli nenapadlo.

"Potřebuji takové muže, jako jsi ty," řekl významně a vzal moji ruku do své křídově bílé dlaně. "Máš krásné dlouhé prsty, Severusi. Přímo stvořené k zabíjení," řekl tajemně. Pomalu otočil svůj voskový obličej k Luciusovi. "Drahý příteli, myslím, že tě čekají povinnosti, kvůli kterým nás teď musíš opustit, nemýlím se?"

Luciusovi zmrzl úsměv ve tváři. "Ano, pane," řekl pokorně. "Dovolte mi, prosím, odejít." Voldemort líně mávnul rukou. Lucius položil aristokraticky pravou ruku na hruď, hluboce se Mistrovi uklonil a vzdálil se. Pán zla mě přátelsky chytil kolem ramen a pomalým krokem odvedl do klidnější části sálu. "Líbí se ti sloužit mi jako Smrtijed, příteli?" zvědavě se optal.

Byl jsem zcela vyveden z míry jeho přátelským přístupem. Byl jsem zvyklý plazit se před ním, nebo alespoň klečet mu u nohou, sledovat utrpení, kterým si vyžadoval bezmeznou poslušnost. "Jsem vašim oddaným služebníkem, pane," řekl jsem popravdě a podřízeně hleděl do země.

Vytáhl bílou ruku z hábitu a štíhlými prsty mi sevřel bradu. Donutil mě zvednout tvář a pohledět mu do jeho voskového obličeje. "Snaž se ještě víc a můžeš se stát i mým oblíbencem, Severusi," řekl tajemně.

"Budu, můj pane," řekl jsem zapáleně. Nevím, co mě to najednou napadlo, ale řekl něco závažného, co už nešlo vzít zpět. "Zabiju pro vás Albuse Brumbála." Voldemort se na mne pátravě podíval a pak se pobaveně pousmál. "Nechybí ti odvaha a dravost, příteli, to se mi líbí. Přes svou nezkušenost jsis ale vzal na sebe velice přetěžký úkol."

Můj šestý smysl mi říkal, že to budu já, kdo Albuse Brumbála zabije, dřív nebo později. A můj instinkt mě nikdy nezklamal. "Zvládnu to, pane," řekl jsem odhodlaně.

"Pak se ti dostane poct, o kterých se ti ani nezdá," řekl tiše Pán temna. Zkoumavě mě pozoroval. "Kde jsi přišel k těm zraněním v obličeji, můj mladičký příteli?" Jeho silné prsty mi pevně svíraly bradu a nedovolily mi uhnout pohledem. Bělmo měl trvale podlité krví a jeho pohled mě téměř popálil.

Ucítil jsem v mozku podivný tlak, jako by mi cosi namotávalo moji vzpomínku na vidličku jako špagetu. V hlavě mi rezonovaly vzrušené hlasy. Já z tebe ten vzdor vytluču, i kdybys tady měl na té zemi chcípnout... Nikdy k tomu nenajdeš odvahu, abys mi ublížil, ty srabe... Nechci ti ublížit, chci tě zabít... Tohle je za mne a za mou matku. Chcípni v pekle...

"Pane... já-," Proud mých slov zastavil kostnatý prst na mých ústech. "Vedl jsis dobře, Severusi. Moc dobře. Stal se z tebe skutečný Smrtijed," zašeptal Pán zla. "Mám z tebe radost." I když jsem mlčel, dlouhý prst z mých úst nezmizel. Jemně mi projížděl po rtech a pak pomalu vklouzl do mých pootevřených úst. Strnul jsem a všechna krev v žilách mi okamžitě zhoustla.

Och, bože... teplý Voldemort! Zavřel jsem rychle oči a zoufale odháněl z mozku tuto myšlenku. Modlil jsem se k Merlinovi, aby mi Pán zla teď nevstoupil do hlavy.

"Jsi tak mladý... tak tajemný... tak démonický..." šeptal vzrušeně. "Otevři své ďábelské oči...,"

Vyděšeně jsem poslechl, připraven na hrabání se v mém mozku. Jeho oči, pozorující mě za přivřenými víčky jako oči dravce, byly ale zastřené chtíčem. Špičkou jazyka si chlípně olizoval úzké rty.

Najednou se vzpamatoval, jako kdyby se probudil z hypnotického spánku. Ruka mu poklesla podél těla. "Velká škoda, Severusi, že jsi přítelem mého nejlepšího, nejvěrnějšího a nejoblíbenějšího Smrtijeda. Ta pomíjivá fyzická rozkoš mi nestojí za to, abych o něj kvůli tomu přišel."

Otočil se do sálu a rozhlédl se. "Regulusi!" vyštěkl. Pohlédl ještě jednou na mne a tenké rty se mu zvlnily v náznaku úsměvu. "Lucius je vskutku šťastný muž," suše konstatoval a odkráčel ze sálu rychlým krokem, až za ním jeho dlouhý plášť vlál jako ve vichru.

Regulus pospíchal za ním a ještě než zmizel v chodbě, vedoucí k Voldemortovým komnatám, ohlédl se přes rameno a jeho modré oči se na krátký okamžik setkaly s mýma. Pak zmizel v chodbách.

Vyrušil mne podivný hluk a pronikavý ženský smích ze sálu . Otočil jsem se a přistoupil blíž. Zahlédl jsem Bellatrix, nešla totiž přehlédnout. Stála na stole, obklopena několika opilými přáteli, sundávala ze sebe jeden kousek oblečení za druhým a divoce se smála. Byla opilá a s těmi rozcuchanými dlouhými vlasy připomínala šílenou čarodějnici, hořící na hranici. Její ječivý smích se zařezával hluboko do mozku.

Tak nespoutaná zábava začíná, pomyslel jsem si znechuceně a rychle jsem opustil tato místa. Šel jsem vyhledat Luciuse.

Objevil jsem ho v malém loveckém salonku. Seděl pohodlně v křesle, se zavřenýma očima a hlavou zakloněnou dozadu, v klíně blonďatou hlavu. Další pár rukou mu jezdil po odhalené hrudi jako po spiritistické desce.

Tlukot mého srdce se zastavil. "Luciusi!" Dal jsem o sobě hlasitě vědět a mé prsty instinktivně sevřely rukojeť hůlky pod hábitem. Lucius otevřel oči a pronesl tak klidně, jak jen mu to jeho vzrušení dovolovalo. "Severusi… pojď sem, příteli," řekl zastřeným hlasem. "Připoj se k nám." Nevěřícně jsem zíral na tu scénu před sebou a sílou vůle jsem se ovládal, abych v afektu neudělal něco, čeho bych později litoval.

Blonďatá hlava se zvedla z klína a pohlédla na mne. Lucius ji sevřel v dlaních a hrubě donutil pokračovat. Pokynul tmavovlásce. Vstala a přešla ke mně. Byla zcela nahá, stejně jako ta coura, klečící mezi Luciusovými stehny. Zabořila prsty do mých vlasů a přitiskla se k mým ústům. S odporem jsem se odvrátil. Neodradilo ji to a hbitými prsty začala sundávat mé oblečení. Když jsem ji odstrčil, Lucius zastřeným hlasem podotkl. "Severusi, tyto novicky nám daroval na pobavení Pán zla, a to se neodmítá." Podle jeho zrychleného dechu to ani odmítnout netoužil.

Nezajímalo mne, že je to dárek od samotného Mistra. Netoužil jsem po ženském těle, chtěl jsem Luciuse. Přesto, že mu ptáka, který patří mně, jenom mně, přímo před mýma očima kouřil někdo cizí. Přesto, že dal přednost přede mnou nějaké najaté couře.

Něco se ve mně zlomilo. Chtěl, abych se připojil. Tak fajn. Shodil jsem ze sebe překážející hábit, stáhl k sobě tmavovlasou kurvu a vrazil jí jazyk hluboko do hlavy. Divoce jsem líbal ta cizí ústa a nebyla to touha, co mnou zmítala. Nebyl to ani chtíč. Byl to zuřivý vztek.

Rozepnul jsem si poklopec a drsně vmáčkl její obličej do svého klína. Snažila se, jen co je pravda a navzdory tomu, že mě ty ženské tvary nevzrušovaly, během chvilky se mi v jejich zkušených ústech postavil. Lucius se dál oddával péči své blondýnky, viděl jsem ale, že není soustředěný a skrytě mě sleduje.

Otočil jsem Voldemortův dárek zády k sobě. Vztekle jsem dlaní shodil z nízkého stolečku lovecké trofeje na podlahu a donutil tu šlapku ohnout se nad ním. Tvrdě jsem vniknul do ní a divoce ji začal šoustat. Byla hodně vlhká a hodně široká. Bušil jsem do ní jak do bubnu a nic necítil.

Mé péro zoufale toužilo po těsném Luciusově zadku a v tom cizím ženském těle začalo pomalu ochabovat, když mě zezadu objaly důvěrně známé paže a majetnicky mě přinutily otočit se tváří v tvář k jejich pánovi. Penis zákonitě vyklouzl z té coury ven.

Nestihl jsem se ani nadechnout, když se Lucius s takovou vášní vrhl na má ústa, až jsem měl pocit, že mi natrhne koutky. Vnořil prsty do mých vlasů a silně tiskl mou hlavu do svého obličeje, jako by se bál, že když jen na chvilku povolí, rozplynu se.

Tak tohle byl ten pravý polibek. Vášnivý, divoký a dravý. Náruživě jsem mu jej oplácel a rychle mu odpouštěl tu blonďatou kurvu v jeho rozkroku. Tmavovláska nás zaraženě sledovala, jako kdyby poprvé viděla líbající se muže, pak se váhavě přidala do švédské trojky.

Lucius přerušil polibek a odstrčil tu děvku, aniž by se na ni podíval. Svíral mi obličej ve svých dlaních jako ve svěráku a neuvědomoval si, že to bolí. "Mne budeš šoustat, rozumíš? Jenom mne!" vrčel mi u ucha jako šelma. Vrátil se zpátky k mým rtům, zlehka se jich dotýkal a šeptal mi do úst žádostivá slova. "Chci tě, Severusi… toužím po tobě… zešílím z toho... do prdele!"

Jeho roztoužené škemrání rozpoutalo hotové peklo v mém podbřišku. "Přemístíme se?" pošeptal jsem mu do ucha. S hlasitým prásknutím byl pryč dřív, než jsem to vůbec dořekl.

*****

Když jsem se o chvíli později přemístil rovnou do Luciusových komnat - byla to skutečně jen chvilka, akorát jsem schoval ptáka a sebral z podlahy hábit - Lucius už na mne netrpělivě čekal se sklenkou skotské v ruce a zcela... nahý.

Nechal jsem vyšumět zbytečnou otázku, jak to tak rychle stihl a přistoupil jsem k němu. Vzal jsem mu sklenici z rukou, obsah přemístil do svých úst a vztekle s ní mrštil o podlahu, až se roztříštila na tisíc kusů. Než ho ošukám do bezvědomí, ztrestám ho za to, jak lehce podlehl svodům Voldemortova daru.

Surově jsem mu zmáčkl bradu, až se mu groteskně našpulily rty a zlověstně jsem zasyčel. "Kde je tvé místo, ty mizero?" Samozřejmě, že věděl.

Ve zvukotěsné mučírně za knihovnou jsem si ho vychutnal. Se škodolibou radostí jsem vzbuzoval v něm pocity pokořující bezmocnosti, závislosti na mé vůli, odevzdání se a nejistoty, plynoucí ze svěření kontroly nad jeho tělem do mých rukou. Musel parchant trpět za to, že mi nabízel tu děvku přesto, že věděl, že chci jeho a bude pykat za to, že tak velkoryse přijal dar od Pána zla.

Černé kožené kalhoty, vysoké těžké boty a dlouhý kabát z jemné kůže bylo to jediné, co jsem byl ochoten tolerovat a obléknout si na nahé tělo, přesto, že Lucius vyžadoval víc. Není ale vůbec rozhodující, co chce Lucius. Teď je mým otrokem a já jsem jeho pán.

Spoutal jsem mu ruce v zápěstích provazem, upevněným v kovovém kruhu ve stropě. Železný kruh byl tak vysoko, že nutil Luciuse stát na špičkách. Pevně jsem sevřel v ruce důtky a dlaní druhé ruky něžně hladil jeho jemnou bílou kůži na zádech, kterou za okamžik ztrestám. Chvěla se chladem i vzrušením. Jako moje ruka.

Přiblížil jsem ústa k jemným světlým vlasům a dotýkal se jich rty. "Užíval jsis s tou kurvou? Řekni, užíval?" zašeptal jsem mu do ucha. "Přiznej to!"

"Ne, pane... ne...,"

"Nelži!"

Zvedl jsem paži a prudce s ní švihl do vzduchu. Do uší mi pronikl hvízdavý zvuk bičů o zlomek vteřiny předtím, než dopadly na Luciusovu porcelánou pokožku. Zasykl a záda se mu prohnula do ladného oblouku. Mizera, i tento zdánlivě jednoduchý pohyb provedl se svou typickou malfoyskou elegancí a grácií. Prsty nohou na chvilku ztratily půdu pod nohama a Lucius se ztrátou opěrného bodu na okamžik rozhoupal, než se jeho palce opět dotkly kamenné podlahy.

Mé vzrušení narůstalo. "Po třech ranách otázku znovu zopakuji," řekl jsem naprosto ledovým hlasem. Další tři švihnutí a další ostrá bolest. Co na tom, že se mu to parchantovi líbilo. Mně ostatně taky.

"Tak užíval jsis to, ty prevíte?" zeptal jsem se podruhé.

"Ano," zašeptal.

"Neslyším! Mluv nahlas!" Ovinul jsem si jeho vlasy kolem zápěstí a prudce zatáhl jeho hlavu dozadu. "Dělej!" zazněl povel jako výstřel z pušky.

Lucius horlivě přikyvoval. "Ano.. ano.. užíval jsem si to... pane."

"Bastarde!" zasyčel jsem. Rozpřáhl jsem se a bez varování zlostně švihl. Teď už to pro mne přestala být hra, tento trest jsem myslel doopravdy. Ruka s biči těžce dopadla na jeho zpocená záda a přes boky. Z hrdla se mu vydral bolestný vzdech. I v slabém světle pochodní se na jeho zádech jasně rýsovaly rudé šrámy po kožených páscích v ostrém kontrastu s jeho alabastrovou kůží.

Odhodil jsem důtky do kouta a trochu povolil provaz, aby si mohl stoupnout na chodidla. Sklonil jsem hlavu, odhrnul jeho dlouhé vlasy ze zad a olizoval jsem mu rány. Lucius sténal bolestí i slastí zároveň. "Ošukej mě, Severusi... prosím... ošukej mě..." prosil tiše a naléhavě a já z toho šepotu šílel.

Přesto, že mi péro stálo jako brk v kalamáři, chtěl jsem ho ještě trochu potrápit. I když je sporné, koho z nás dvou jsem tím týral víc. Bez jakékoliv přípravy jsem mu vsunul prostředník do těla. Nebylo potřeba jemného zacházení, jeho tělo se chvělo vzrušující bolestí a prahlo po další. Syčel slastí jako zmije, když jsem prohledával jeho útroby. Druhou ruku jsem zaměstnal jeho ptákem a s ním jsem se taky vůbec nemazlil.

Lucius lapal po dechu a donekonečna mumlal nesmysly. "Týrej mě, prosím... odvaž mě... ošoustej mě... och, bože, umřu..."

Měl by zvážit své priority.

Slitoval jsem se nad ním a sobecky uznávám, že hlavně nad sebou. Rozvázal jsem mu pouta na zápěstích a drsně ohnul jeho nahé tělo přes mučící kládu. Bezcitně jsem vnikl do něj, s tváří staženou bolestivou křečí z absence lubrikace, ale s nádherným pocitem moci nad ním.

Svíral jsem Luciusovy boky a mé divošské přirážení plynule přešlo do animálního sexu. Ta Voldemortova děvka by mě nikdy nedokázala takhle uspokojit. Opřel jsem se mu na záda, omotal světlé vlasy do pěsti a surově k sobě přitáhl jeho hlavu. "Už nikdy, rozumíš, nikdy tě nechci vidět šoustat s někým jiným. Rozumíš?" Zavrčel bolestí. "Rozumíš?" zdůraznil jsem otázku a utáhl jeho vlasy ještě víc.

Vycenil bolestí zuby. "Rozumím... ano... rozumím," zasténal. Pustil jsem jeho vlasy. S divokou vášní jsem zahlcoval jeho vzdychající rty, dokud jsem neucítil na jazyku sladkost jeho krve a přirážel jsem jako zvíře.

V explozi rozkoše splynuly naše černé duše v téměř stejném okamžiku v jednu. Zůstal jsem ležet na Luciusových zpocených zádech, mé ochablé svaly nebyly schopné jediného pohybu. Hlavou mi prolétla myšlenka, jak může Lucius po takovém nespoutaném sexu vůbec ještě stát na nohou a dokonce držet váhu obou těl.

Ticho rušilo jen naše hlasité dýchání. "Miluji, když mi ubližuješ," ozval se po chvíli spokojený hlas pode mnou. "Dnes to bylo... divoké," zavrněl. Tělo se mi zachvělo tichým smíchem. Zlehka jsem ho políbil na šíji a ovinul paže kolem jeho pasu a na jeho břiše spojil své ruce. "Zasloužil jsis to," zašeptal jsem mu tiše do ucha a vzal do úst jeho lalůček.

"Kde se v tobě vzala ta... brutalita?" pátral po příčině.

Neodpověděl jsem. Zabořil jsem tvář do platinových vlasů a pomalu zavřel oči. Nechal jsem zcela na něm, aby na ten fatální zlom v mém životě přišel sám.

Ten slabý, bezmocný a vystrašený kluk, kterého důvěrně znal, před několika hodinami zemřel ve svém rodném domě a zrodil se chladný, nepřístupný, povýšený a respektovaný Smrtijed, který ve svých sedmnácti letech zabil už tři lidi.

Z chlapce se stal dospělý muž...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.