Vyvrženci pekla 2: Na život a na smrt

27. května 2010 v 17:55 |  Vyvrženci pekla
2. část:
Na život a na smrt

"10 Downing Street," zašeptal jsem těsně před přemístěním. Tělo se mi rozložilo na atomy a molekuly, aby se po teleportaci zase složily do Severuse Snapea. Kolikrát už jsem myslel na to, co by se stalo, kdyby se některý atom jednou vzepřel zákonům fyziky a zbloudil by. Byl bych to pořád ještě já?

Toto cestování prostorem mi vzalo víc energie, než jsem byl po včerejší prohýřené noci pro tuto chvíli schopen vydat. Ocitl jsem se na ztichlém nádvoří nejznámější adresy v celé Británii, slabě osvětleném jen kuželem bledého světla z jediného rozsvíceného okna v křídle s úředními místnostmi. Naše oběť zjevně ráda pracuje dlouho po půlnoci. Trochu se tím sice mění plán, ale ne zas tak významně.

Kolem mě se začal ze tmy vynořovat roj tmavých lidských postav, zahalených do černých plášťů, s kápěmi na hlavách a maskami na obličejích. Seskupili jsme se do těsného kruhu a Yaxley, který tuto akci naplánoval a vedl, nám šeptem zopakoval stručné instrukce. "Každý z vás ví, co má dělat. Připravte si hůlky. Malfoy s tím štěnětem-," ukázal na mne, "-zůstane hlídat tady na nádvoří, Dolohov a Rosier si ohlídají zadní vchod a já s Portmanem se postaráme o našeho mudlovského přítele." Ukázal prstem do jediného zdroje světla v širokém okolí. "Kdyby kterákoliv dvojice měla potíže, ostatní jí přiběhnou na pomoc. Je to jasné?" Změřil si pohledem pět párů očí, ukrytých za maskami. Přikývli jsme. "Jdeme!" rozkázal tiše.

Jak předpokládal, hlavní dveře byly zabezpečené zevnitř alarmem a nešly odemknout kouzlem. Yaxley se rychle proměnil v poštolku a proletěl skrz mříže otevřeným oknem v přízemí dovnitř. O pár vteřin později cvakl zevnitř zámek, dveře se otevřely a všichni čtyři zmizeli v domě.

Všude bylo ticho i tma jako v hrobce. Kolena se mi třásla, ale za žádnou cenu jsem nedal před Luciusem na sobě znát, že… mám strach. Přesto je to moje první akce ve službách Pána zla a já nechci udělat chybu, za kterou by zaplatili ostatní, možná i životem. V uších mi zněl lhostejný Voldemortův hlas, když se Yaxley odvážil protestovat proti jeho rozhodnutí vybrat mě do této skupiny. Hoďte ho do vody, ať plave! Nesmím ho zklamat, když mi svěřil tak důležitý úkol.

Svou nezkušenost jsem kompenzoval pozorným sledováním okolí. Možná až přehnaným. V bojovém postoji, s lehce pokrčenými koleny jsem pomalu otáčel tělo do všech stran. Pevně jsem svíral hůlku, až mě bolely klouby a můj ostříží zrak těkal po okolí a pronikal skrz hustou tmu. Všechny smysly jsem měl napnuté k prasknutí.

Lucius ke mně potichu přistoupil, položil mi ruku na mou křečovitě nataženou paži a pomalu ji sklonil dolů. "Nepřeháněj to, Severusi," zašeptal. "Uklidni se."

Zastyděl jsem se. "To ticho mě deptá," zamumlal jsem nervózně.

"Dokud je všude ticho, všechno probíhá tak, jak má," sotva slyšitelně odpověděl Lucius. "Dokud je všude ticho… nemusíme zabíjet."

Jeho dvě poslední hrozivá slova se ovinula kolem mého krku jako had a stáhla mi hrdlo. "Nedokážu to," zasípal jsem.

"Co?"

"Nedokážu znovu zabít," řekl jsem téměř neslyšně.

"Zabiješ… když budeš muset," řekl tiše Lucius.

Najednou strnul. Oba jsme uslyšeli ten tichý zvuk, jen několik kroků od nás. Znělo to jako tiché zlověstné vrčení šelmy. Ve tmě svítily dva páry planoucích očí. V zlomku vteřiny jsme napřáhli hůlky.

Prudký pohyb vyprovokoval zvíře k útoku. Ze tmy se na nás vyřítil černý stín. Uprostřed nedokončeného skoku ho zasáhly paprsky kleteb, vyslaných z našich hůlek. Noc proťalo bolestné zaskučení a zvíře se zřítilo k našim nohám.

"To bylo-," stačil říct Lucius, než se znenadání na něj vrhla druhá bestie. Povalila ho na zem a začala trhat na kusy. Okamžitě jsem po ní mrštil kletbou a bál jsem se, Merline, jak já se jenom bál, abych nezasáhl Luciuse. Psisko naposled ve svém životě zakňučelo a zůstalo ležet na Luciusově těle.
"Jsi v pořádku?" zeptal jsem se vyplašeně a srdce mi zběsile tlouklo, jako by chtělo vyskočit z těla. I když bych to neměl dělat, přesto jsem posvítil na něj hůlkou.

Lucius shodil ze sebe těžké mrtvé tělo psa baskervillského a pokoušel se postavit na nohy. Kápě mu sklouzla na záda. "Jistě," zavrčel. Přesto jsem v záblesku světla zahlédl krev na jeho krku a světlé vlasy slepené krví. Rychle si je schoval pod kapuci. "Zhasni, než nás-," Větu už nedokončil.

Z domu se začal ozývat tlumený hluk a výkřiky a tmu za ztemnělými okny protínaly různobarevné záblesky. "Pojď! Rychle!" zavelel Lucius a oba jsme se rozeběhli do domu.

V chodbě v přízemí svítilo tlumené světlo, nikde nebylo vidět žádného mudlu, ani z ochranky. Uvnitř se odehrával divoký boj. Na čtyři Smrtijedy se vrhla přesila šesti bystrozorů. Rychle jsme se s Luciusem zapojili do boje proti majoritě.

Kolem hlav nám šlehaly červené, bílé, ale i zelené paprsky kouzel, některé se bolestivě zarývaly do masa, jiné jen neškodně prolétly kolem a roztříštily se na zdi. Odkudsi vběhli do chodby další tři bystrozoři. Kterýsi ze Smrtijedů jednoho z nich okamžitě sejmul, ještě než se stačil vůbec rozkoukat.

Pod schody bezvládně klesla postava v černé masce a kápí, zasažena zeleným paprskem. Nestačil jsem zaregistrovat, kdo to byl, nemohl jsem se nechat ani na chvíli ničím rozptýlit, pokud jsem tady nechtěl chcípnout. Stačilo mi, že to není Lucius. Bojoval po mém pravém boku a přes obličej měl stříbrnou masku.

Ze všech sil jsem odrážel všechny kletby, mířící na mne a sám jsem posílal desítky dalších na své nepřátele. Ani jednu ovšem smrtelnou. Navzdory tomu, že mi kolem hlavy neustále fičela zelená světla, já sám jsem nedokázal zabít. Na všechny strany jsem metal svou oblíbenou Sectumsempru. Kletbu prolezlou černou magií, kterou jsem sám vymyslel. Nezabije, ale udělá pěknou díru do těla jako po brokovnici.

Koutkem oka jsem zahlédl padnout dalšího bystrozora. Přesto byli v přesile o dvě hlavy. Zaslechl jsem výkřik. Bezpečně jsem poznal Luciusův hlas. Poplašeně jsem otočil hlavu tím směrem a na zlomek vteřiny polevil v obezřetnosti.

Lucius klečel na jednom koleni a lapal po dechu. Zvedl hlavu a jeho šedomodré oči, zapadlé za stříbrnou maskou se na chviličku spojily s mými. Bylo v nich nesmírně bolesti. Najednou se rozšířily hrůzou. "Blangeli, za tebou!" zakřičel varovně.

Prudce jsem se otočil. Kolem těla mi zezadu prosvištěl přesně mířený Luciusův zelený paprsek a zaryl se do hrudi bystrozora, který zrovna zvedal ruku k vyslání zákeřné kletby do mých zad.
Znovu jsem se otočil na Luciuse. Klesl na obě kolena a hůlka mu vyklouzla z ruky. Ruce si tiskl na prsa a ústa měl zkřivená bolestnou grimasou. Zrak upíral k medvědí postavě, která se k němu pomalu přibližovala s nataženou rukou a hůlkou, mířící přesně doprostřed jeho hrudi. Přerývaně dýchal v důsledku těžkého zranění, ale smrti hleděl zpříma do očí.

Zíral jsem v šoku na tu scénu, neschopen jakéhokoliv pohybu. Vše se mi zdálo jako zpomalené. Bystrozor pomalu zapíchl špičku hůlky do Luciusových prsou, jeho prsty se jako drápy pomalu přibližovaly k jeho masce, jako by mu chtěly vyškrábat ty jeho nádherné oči a jeho ústa se začala pomalu pohybovat ve vyslovení smrtící kletby.

Zabiješ, když budeš muset… rozezněla se mi v hlavě Luciusova prorokující slova. Ruka se mi najednou rychlostí myšlenky vymrštila a zamířila na nepřátelské srdce. Mé rty se bleskově zformovaly do širokého "A" a neúprosně vykřikly kletbu. Avada kedavra!

Bystrozorovo tělo bylo mrtvé dřív, než se skácelo na zem. Lucius otočil tvář ke mně a křečovitě se usmál. Pak zavřel oči a jeho tělo se převrátilo na bok. "Letifere!" zvolal jsem zoufale. Přiběhl jsem k němu a padl na kolena. "Letifere!" Zblízka jsem uviděl, že jeho hábit je celý promáčený krví. Sklonil jsem se k jeho uchu. "Luciusi... neopouštěj mě... nevzdávej to," šeptal jsem s trýzní v hlase. Nahmatal jsem pulz na krční tepně. Byl sice slabý, ale žil, akorát ztrátou velkého množství krve ztratil vědomí.

Odkudsi přiletěla bolestivá kletba a zaryla se mi do ramena. Zasykl jsem a čelo mi proťala zlověstná vráska. S hněvem jsem se zvedl a otočil se za zdrojem. Nelítostně jako terminátor jsem divoce metal smrtelné kletby do řad nepřátel a kupodivu jsem cítil podivné vzrušení. Bažil jsem po krvi a po odplatě, jako šelma, která ucítila krev. Hbitě jsem se vyhýbal střelám, které si mě vybraly za svůj cíl a odrážel barevné blesky protikletbami.

Smrtijedi bojovali statečně a nepřátelská strana se brzy stala minoritou. Až do doby, kdy kterýsi z nich dal echo a z krbu na konci chodby začali vylézat jako krysy z kanálu další bystrozorské posily.

Yaxley zavelel. "Ústup!" Švihl hůlkou k mrtvému tělu Smrtijeda. Jeho tělo vzplálo a až na pár jisker, vznášejících se nad místem, kde před chvílí leželo, po něm nezůstalo ani stopy pro případné testy DNA. Smrtijedi ustupovali před valící se početnou hordou ke dveřím a Yaxley zamířil na Luciusovo ležící tělo. "Ne!" zařval jsem. "Je jen v bezvědomí!" Vrhl jsem se k němu, popadl jeho hůlku a s námahou si přehodil jeho tělo přes rameno a běžel ke dveřím za ostatními. Yaxley mi kryl záda.

Hned, jak jsem se ocitl na nádvoří, přemístil jsem se s Luciusem podle předchozí domluvy do trůnního sálu ve Voldemortově doupěti.
*****

"Jste banda mizerných amatérů!" syčel Voldemort vztekle. "Elita mé armády, která si nedokáže poradit s tak jednoduchým úkolem!"

Klečeli jsme u jeho nohou s hlavami pokorně skloněnými na prsa a s obavami čekali na jeho trest. Nikdo z nás se neodvážil zvednout zrak. V leštěné dlažbě jsem jako v černém zrcadle zahlédl Pána zla s prkenně narovnanými zády v širokém křesle, které spíše připomínalo trůn. Dlouhými kostnatými prsty zlostně bubnoval na jeho opěrky. Jeho krvavé oči planuly po našich klečících postavách.

"Nebyl to jednoduchý úkol, Mistře," pokusil se odporovat Yaxley. "Ten mudla tam nikde nebyl. Musel tam hlídat jeden z bystrozorů, skryt před našimi zraky a když jsme se tam objevili, nějakým jejich tajným dorozumívacím znamením svolal pomoc a během okamžiku jich bylo víc, než nás. Pro případ napadení měli odemčený jeden krb. Nešlo-," Jeho argumenty byly v mžiku přerušeny výkřikem a jeho tělo se svalilo na dlažbu. Chrčel a svíjel se na zemi v bolestech pod Cruciatem a metal kolem sebe rukama jako tonoucí uprostřed řeky. Smrtijedi vedle něj se poplašeně odplazili dál, jako kdyby se báli, že ta šílená bolest z něj přeskočí jako mor i na ně, když se jich dotkne.

Kolena mě tlačila na tvrdé podlaze a studila od dlažby, ale ani jsem se nepohnul, aby můj nenadálý pohyb neupoutal pozornost Pána a ještě víc ho nerozzuřil. Prožíval jsem tu ukrutnou bolest s Yaxleym. Pevně jsem k sobě tiskl propletené prsty jako při modlitbě, až mi bělaly klouby a ruce se mi silným stiskem třásly.

"Žádný Smrtijed nikdy neřekne, že něco nejde!" řekl Pán hrozivě a konečně odklonil hůlku. Yaxley těžce oddechoval kousek ode mne. Pán zla schoval hůlku do rukávu a všem se nám okamžitě ulevilo. Jen na krátkou chvíli. Postavil se a z hábitu vytáhl dlouhý bič. Práskl jím do prázdna jako krotitel šelem a zvedl levou ruku nad hlavu. Odněkud se mu na zápěstí snesl velký černý havran. "Chci vědět, jaké jsou ztráty," řekl chladně. "Yaxley!"

Do levého ucha mi pronikl Luciusův tichý bolestný sten. Z pokleku klesl na paty a ztěžka dýchal. Vypadal žalostně a potřeboval pomoc. Sebral jsem v sobě odvahu a zvedl jsem zrak k Mistrovi. "Pane… Lucius potřebuje ošetřit. Je těžce zraněný." Luciusova ruka zmáčkla mou paži na znamení varování, abych mlčel.

"Ticho!" zahřměl Voldemortův hlas a pomalu otočil svůj nelidský obličej našim směrem. "Nedovolil jsem ti, abys promluvil," zasyčel jako zmije a pravou rukou prudce švihl do vzduchu. Havran zatřepetal křídly, aby se udržel na vychrtlém zápěstí.

Tichem zasvištělo hlasité prásknutí a přes obličej mě uhodila ostrá bolest. Tenký bič proťal řídký vzduch a přesně mířenou ránou prořízl kůži na mé levé tváři. Zasykl jsem bolestí a instinktivně sáhl rukou na ránu. Na bříškách prstů se třpytily rudé krůpěje krve. Pořád ale lepší, než Cruciatus.
Voldemort si točivým pohybem ruky namotal bič zpátky na zápěstí. "Lucius to ještě chvíli vydrží. Je přece Smrtijed," řekl nelítostně. "A na kolena!" Práskl vztekle bičem. Lucius si namáhavě, ale poslušně klekl. Tělem se mi rozlévaly vlny bezmoci a vzteku.

"Yaxley! Ty ztráty!"

Oslovený Smrtijed se těžce opět zvedl do kleku. "Portman," vydechl. "Musel jsem jeho tělo okamžitě na místě spálit kvůli zmaření identifikace." Na chvíli se odmlčel a zhluboka dýchal. "Na nepřátelské straně... pět bystrozorů."

Voldemort se mazlil se svým ptákem, dlouhými štíhlými prsty něžně hladil jeho hlavu a zažloutlým nehtem se mu prohraboval v lesklém peří. "Pět mrtvých nepřátel," opakoval a úzkými rty políbil havrana přímo na dlouhý zobák. Čas se nekonečně vlekl. "Nakonec to nebyla zase tak marná mise," dodal po dlouhé chvíli spokojeně.

"Pane... ale taky Portman-," odvážil se ohradit Rosier. Hodně riskoval. Pán zla pro tentokrát výjimečně nepotrestal odmlouvání. "Čert vem Portmana, měl si víc hlídat svůj život," dodal drsně. "A teď všichni vypadněte!" Audience skončila.

*****

"Hlízu oměje na snížení horečky, kořen mandragory jako anestetikum, bezoár proti otravě, drcené jedové zuby, krysí slezinu a dračí sliny," diktoval jsem všechny potřebné přísady skřítkovi Dobbymu. Chci to tady mít do půl hodiny!" rozkázal jsem.

"Ano, pane," odvětil pokorně, luskl prsty a zmizel.

Další přemístění, tentokrát z Voldemortova hradu do Malfoy Manor Luciuse zbavilo posledních sil a musel jsem ho proto podepírat pod paží. Vlastně jsem ho nesl. Ze všech sil jsem se ho snažil dostat do jeho pokoje. Potmě to šlo obzvlášť špatně, pořád jsem o něco zakopával, ale nemohl jsem si dovolit rozsvítit a probudit celý dům. Těžko by se vysvětlovalo, kde přišel k těm zraněním.

Konečně za námi zaklaply dveře jeho komnat. Odvedl jsem ho do ložnice a opatrně uložil do postele. Dokud jsem z něj neserval hadry, netušil jsem, jaký je celkový rozsah jeho zranění.

Zhluboka jsem vydechl, když to nahé tělo, které jsem tak rád hladil, líbal a ochutnával, teď leželo přede mnou celé zakrvácené. Většina ran byla jen povrchová od běžných kleteb, kterých jsem po svém těle utržil taky spoustu. Starost mi dělala ošklivá rána na krku a hlavně hluboká rána v jeho hrudi.

Shodil jsem ze sebe těžký hábit, umyl si důkladně ruce a vysoko vyhrnul rukávy. Naklonil jsem se nad Luciusovo tělo a opatrně jsem odtrhl poslední kousek oblečení, přilepený zaschlou krví přímo k ráně na hrudi. Lucius zasykl a vycenil zuby jako útočící vlk. Hluboký otvor v prsním svalu se rozšklebil a tím, jak jsem odstranil zátku, z poraněné žíly se začala valit tmavá krev.

Lucius mě celou dobu pozoroval za přivřenými víčky. "Jak… jak to vypadá, Severusi," zasípal. "Sklapni a nech mě pracovat," okřikl jsem ho nervózně. Potřeboval jsem na práci absolutní klid. Už takhle ztratil spoustu krve a přicházel o další. "Nedovolím ti, abys umřel," řekl jsem mírněji a snad jsem se i trochu pousmál. Kde se sakra fláká ten skřítek?

Špičku hůlky jsem rychle přiložil na ránu a zamumlal zaklínadlo na zastavení krvácení. Krev přestala vytékat ze žil. Prohlédl jsem ránu na krku. Ta černá bestie naštěstí vydechla život z mordy dřív, než stačila urvat z Luciusova hrdla kus masa. Kousnutí bylo sice dost ošklivé, ale naštěstí celkem povrchové a tesáky jen o vlásek minuly krční tepnu.

Zhluboka jsem si oddechl. Na obě zranění mi postačí mé laické zkušenosti. Očistil jsem ho kouzlem, paprskem dalšího kouzla jsem spálil jeho zakrvácené cáry a povlečení a uložil jsem ho do čisté postele.

Celou dobu nemluvil a jsem si jist, že to nebylo tím, že jsem mu to zakázal. Nikdy si nenechal nic přikazovat. Myslím, že mu skutečně nebylo do řeči. Musel hodně trpět, ale v obličeji se mu nezachvěl ani sval. Rána na hrudi se začínala zaněcovat a když jsem mu sáhl na čelo, hořel jako kamna.

Skřítek konečně přinesl všechny přísady a já jsem si v kuchyni rozložil nádobíčko. Rychle jsem pracoval, z hůlky se doslova kouřilo. Po půl hodině jsem s hotovými ingrediencemi vstoupil do Luciusovy ložnice.

Spal. Čelo měl celé orosené kapkami potu. Jemně jsem mu jej otřel. Probudil se a otevřel oči. Byly nádherné jako vždy, ale jaksi bez života. Nebyly dokonce ani studené, jako jindy. Byly neskutečně smutné a četl jsem z nich bolest, která mu prolézala celým tělem. Pomohl jsem mu nadzvednout hlavu a přiložil jsem mu k ústům lahvičku s lektvarem na snížení horečky. "Vypij to," požádal jsem.
Zašklebil se a otřásl odporem. "Co to je, sakra? Močůvka?"

"Určitě nic horšího, než ten tvůj včerejší dryják," pousmál jsem se s lehkým pocitem zadostiučinění. Prohlédl jsem jeho rány a čelo se mi zachmuřilo. Za tu půlhodinu se rána na hrudi pořádně zanítila a musela ukrutně bolet. Okolí druhé rány na krku zmodralo, otrava začala postupovat do těla. Rychle jsem potřel kůži na prsou mastí z mandragory, aby se zatím pořádně vstřebala a znecitlivěla okolí, než budu v ráně pracovat. Soustředil jsem se zatím na krk. Za každou cenu musím zastavit otravu, rozšiřující se do krve. Do prokousnuté kůže i poškozeného svalu a na zmodralé okolí jsem nasypal rozemletý bezoár, nechal pořádně vsáknout do pokožky a zalepil.

Přinesl jsem láhev skotské, myslím, že ji Lucius bude potřebovat. Pořádně jsem si loknul a vložil jsem mu ji do ruky. Překvapeně zvedl obočí, ale nic jsem nemusel vysvětlovat. Pochopil celkem rychle. Zhluboka se napil, položil ji na stolek a v pěstech sevřel cípy přikrývky.

"Chceš roubík?" zeptal jsem se.

"Strč si jej někam. Zapomněl jsi, že mám bolest rád?" křečovitě se usmál. "Dej si záležet, nebo tě zabiju." Věděl, co ho čeká. Upřel na mne smutné oči a přikývl.

Vzal jsem do ruky whisky. Jako dezinfekce byla v těchto polních podmínkách nejvhodnější. Nalil jsem ji na ránu. Lucius hlasitě sykl a jeho ústa syčela, i když už jsem místo láhve svíral v ruce hůlku. Vnořila se do rány a začala nemilosrdně seškrabávat zanícenou tkáň a odstraňovat odumřelou.

Ozval se výkřik a Luciusova záda se bolestí prohnula do oblouku ve tvaru luku. "Ty hajzle!" Jeho pěst se vymrštila a zasáhla mě přímo doprostřed obličeje. Na chvíli se mi zatmělo před očima. Jazykem jsem z horního rtu slízl krev z rozbitého nosu. Utřel jsem se do rukávu a pokusil se trochu narovnat nos. "Sakra, Luciusi, to nemůžeš vydržet trochu bolesti? To tě mám svázat?" zaklel jsem vztekle. Srdce mi ale ve skutečnosti plakalo, byl jsem to já, kdo mu způsoboval tu nesmírnou bolest.

Přidal jsem na intenzitě. Čím dřív to bude hotové, tím líp pro něj. Pro mne vlastně taky. Pracoval jsem dál s přesností chirurga a přesto, že mi srdce krvácelo, ignoroval jsem jeho tiché vzlyky. "Snape! Ty bastarde!" sténal. Snažil jsem se rychle dodělat práci. "Do prdele! Do prdele!" Metal hlavou sem a tam, obličej zcela zakrytý rozcuchanými vlasy a tiše vzlykal. "Zasraný parchante..." Jeho vzdechy byly čím dál tišší a čím dál méně intenzivní. "Zabiju tě…" šeptal.

Odstranil jsem poslední kus sedlé krve a do vyčištěné rány nanesl hojivou mast. Hůlkou jsem ji zacelil a zalepil a konečně zvedl zrak k Luciusovi. Oči měl zavřené a ležel tiše, bez hnutí. Buď únavou usnul, anebo bolestí ztratil vědomí. Nesnažil jsem se zjistit, jak to je, byl jsem šťastný, že má ten nepříjemný zákrok za sebou a že už nic necítí. Zakryl jsem ho a odhrnul zpocené vlasy z tváře. Obličej se mu leskl potem, musel si hodně vytrpět. Políbil jsem ho na čelo a na rtech jsem ucítil slanou chuť. Ztlumil jsem světla a potichu jsem odešel.

Začal jsem se věnovat svému tělu. Důkladně jsem ze sebe smyl krev, pot, špínu a všechnu bolest a ošetřil rány. Cítil jsem se jako znovuzrozený. Než jsem odešel do svého pokoje, šel jsem se ještě podívat na Luciuse. Dlouho jsem stál opřený ve dveřích a sledoval jeho spící obličej. Dnes jsme si navzájem zachránili životy. Nedokážu si ani pomyslet, že jsem o něj málem přišel. Na řasách se mi zatřpytila slza. Nemám ponětí, kde se vzala, ale zmizela stejně rychle, jako se objevila.

Za to, že jsem dnes vůbec zvedl ruku a vyslovil smrtelnou kletbu, stejně vděčím jenom jemu. Abych vůbec dokázal projít křestem krví a zasloužit si stát se Smrtijedem, byl to právě Lucius, kdo mě s trpělivostí a péčí naučil používat kletbu Avada Kedavra. I když... s tou trpělivostí to bylo trochu sporné, nesčetně krát mě vztekle potrestal bolestivou kletbou, když jsem nemířil přesně. Za oběť mi padly desítky a desítky nic netušících letících ptáků, než jsem zabil poprvé a doopravdy.

Místo toho, abych se otočil a odešel do svého pokoje, přistoupil jsem k velké kulaté posteli, uprostřed které tiše spal Lucius. Vklouzl jsem k němu, potichu, abych ho neprobudil. Dotýkal jsem se ho na jediném místě, chytil jsem opatrně do dlaně jeho ruku. Pořád ji měl instinktivně sevřenou v pěst. Mimoděk ve spánku rozevřel prsty a propletl je s mými. Předlouho jsem ho pozoroval, jak klidně spí, jak se pravidelně zvedá a klesá jeho hruď. Jeho pootevřené rty ztěžka oddechovaly. Nedokázal jsem odolat, abych je ještě nepolíbil, než jsem zašeptal Nox.

Nelituji dnešní zkurvené noci. Nelituji toho, že jsem propadl peklu. Nelituji svého mizerného života. Lituji ty, kdo žijí bez lásky...
*****

Z hlubokého spánku mě najednou prudce probudil něžný polibek na rtech. Byl jemný jako vánek, ale svým nečekaným vtrhnutím do mého snu mi připadal jako invaze Smrtijedů na mudlovskou vesnici. Vylekaně jsem otevřel oči a rozespale s nimi zatěkal kolem, než jsem si uvědomil, že ta temná šeď, do které zírám, jsou Luciusovy usmáté oči.

"Dobré ráno, Severusi," ozval se Luciusův veselý hlas. Nechápal jsem, jak muže mít někdo po ránu tolik elánu. Zamrkal jsem a opět zavřel oči před tou záplavou světla, valící se z otevřených oken na mou sítnici. Místo pozdravu mi v nose zavibroval dlouhý probouzející se výdech.

Na krku mě zastudil pramen mokrých vlasů. "Vstávej," uslyšel jsem naléhavý šepot u svého ucha. Do nosu mi pronikla opojná vůně drahé kolínské. "Chci spát," zabručel jsem nevrle a přitáhl si přikrývku až na bradu.

Na nose mě polechtala špička třepetajícího se vlhkého jazyka. Pokrčil jsem s ním na všechny strany. Můj nos se najednou celý ocitl v Luciusových ústech. Zalapal jsem po vzduchu. "Odpal, Luciusi… prosím," zaškemral jsem. Do uší mi pronikal zpěv ptáků. Proč ti ptáci tak řvou?

"Je už poledne, Severusi," opruzoval dál Lucius. Vstávat se mi rozhodně nechtělo. Dělal jsem, že jsem opět usnul. Snad teď ten otravný budíček konečně vypne. Začal jsem pravidelně oddechovat. Lucius se stáhnul. To byl chytrý tah, pomyslel jsem si a začal se propadávat do příjemného polospánku. Možná by se mi i povedlo opět usnout…

Och, bože, ne… Přikrývka začala pomalu klouzat z mého těla a o chvilku později zakrývala - zcela zbytečně - už jen mé kotníky. Přesto, že jsem tady ležel nahý jako novorozeně, nedal jsem najevo, že jsem vzhůru. Když jsem na břiše ucítil příjemné lechtání Luciusova dovedného jazyka, přesouvajícího se s jasným úmyslem až do slabin k místu, které Lucius tak důvěrně znal, věděl jsem, že jsem ztracen.

Můj ochablý penis, ztrácející se v jeho ústech, začal žít svým vlastním životem a v rozporu s mým rozhodnutím začal rychle nabývat na objemu. Zrádce. Živě jsem si představoval Luciusův vítězný úšklebek ve tváři. Když jeho plochý jazyk zákeřně přejel po mém žaludu a rozeslal tím impulzy do všech nervů v těle, nedokázal jsem už hrát spícího. Z plic se mi vydral hluboký, slastný výdech. "Bassstarde," zasyčel jsem a konečně otevřel oči.

Lucius se triumfálně zachechtal. "Vím, co tě zaručeně probudí," zašklebil se. Sklonil tvář a pokračoval v práci v mém klíně. Jeho pilné snažení mě probudilo definitivně. Když byl dostatečně spokojen s tvrdostí mého péra k tomu, co s ním zamýšlel, sedl si obkročmo na mne. Pomalu dosedal na penis a upřeně mě pozoroval zpod přivřených řas.

"A co nějaká lubrikace?" ohradil jsem se. "Nejsem ještě zcela probuzený a-,"

"Sklapni, Severusi," zarazil mé protesty. "Nebudu přece čekat, až se laskavě vzbudíš a upozorníš mě na to. Ten zatracený gel mi klouže mezi hýžděmi už aspoň dvacet minut."

Tělo se mi roztřáslo smíchem. "Tak proto jsi mě tak naléhavě budil, ty mizero." Do sarkasmu jsem vložil celou duši.

"Divíš se? Zkus si to, jaké to je, když se ti půlky smekají o sebe," posteskl si. Kolena přitiskl k mým bokům a začal se pravidelně nadzvedávat.

Roztáhl jsem ruce do stran a nechal veškerou práci na něm. Chtěl šoustat, tak ať maká. Aspoň zatím. "Jseš pěkný mizera," rýpnul jsem si. "Už od toho probouzejícího polibku na rty jsi si byl jist, že mě budeš už zase šoustat." Z pootevřených rtů se mi draly tlumené vzdechy. Ten prevít se skutečně uměl vrtět na mém péru.

"Mýlíš se, Severusi. Tím, že tě budu už zase šoustat, jsem si byl jist, už jak jsem se probudil a otevřel oči," řekl ješitně mezi vzdechy. "Vidět tě hned po probuzení ležet vedle sebe a nevyužít toho, by byl neodpustitelný hřích." Zaklonil hlavu mírně dozadu a s rukama, zapřenýma v bok se smyslně pohyboval nahoru a dolů jako po tyči. Vodopád světlých vlasů mu splýval až do pasu.

Zasténal jsem, když dosedl až na doraz. "Trpíš silnou závislostí na sexu. Ani smrt na jazyku tě neodradí," procedil jsem mezi zuby.

"Zavři zobák, Snape a soustřeď se. Jestli jsis to ještě nevšiml, šoustám tě," zavrčel, jeho hlas se ale začal zbarvovat smyslnými tóny žádostivosti a touhy.

Chytil jsem ho kolem boků a svým vlastním tempem jsem mu pomáhal v přirážení. Těžce jsme oddechovali a předháněli se ve vzdychání. "Otoč se," zašeptal jsem vzrušeně. "Chci tě vojet zezadu."

Lucius se pomalu nade mnou otočil s pérem pořád zabodnutým v zadnici a klesl na všechny čtyři. Naučeným způsobem, bez toho, že by můj pták vůbec vyklouzl z té tmy, jsem si za něj klekl. Rozrušeně jsem pohladil jemnou bílou kůži, kterou na mne tak dráždivě vystrkoval a dlaní plácl po ní, až lehce zčervenala a pak jsem mu pevně sevřel jeho štíhlé boky v přípravě na divokou jízdu.

Rozkročil jsem se a začal zběsile pálit do Luciusova těla. Sténal a řval, jako kdyby to dělal poprvé a já ještě víc přidal na intenzitě. Chtěl to, nenechal mě kvůli tomu spát, tak má, co chtěl. Zmohl se jen na pouhé Och, bože!

Cítil jsem pod rukama, že se mu silně roztřásla stehna, jasná známka toho, že letí k vrcholu. Sevřel jsem jeho pánevní kosti a nadzvukovou rychlostí jsem si narážel jeho zadek do slabin. Vydatně jsem ho přitom skrápěl krůpějemi potu, kapajícími mi ze zpoceného čela.

Jak jsem předpokládal, netrvalo dlouho a v té spleti jeho nesrozumitelných výkřiků jsem zachytil své jméno, které pokaždé zasténá v okamžiku vyvrcholení. Znělo tak toužebně, tak smyslně, tak eroticky, že mě stimulovalo k mému vlastnímu dokonalému orgasmu. Myslel jsem, že mi mozek vybuchne ven z lebky.

Zcela vyřízen jsem padl na Luciusova záda. Podlomily se mu ruce a roztáhl se pode mnou jako žába. Evidentně mu to nevadilo. Ztěžka oddechoval a při každém výdechu odfoukával pramen neposlušných vlasů z obličeje, aby mu hned zase spadl zpátky do tváře. "Jednou mě zabiješ, ty prevíte," hekal.

Funěl jsem mu zadýchaně do ucha. "To nehrozí, řekl bych. Máš výdrž jako dostihový kůň," oponoval jsem. Přesto jsem si neodpustil jízlivou poznámku. "Tohleto s Narcisou nikdy nezažiješ." Překulil jsem se na záda a pozoroval se v zrcadle na stropě. "Zase začínáš?" zamumlal Lucius na půl úst, jakékoliv další reakce už nebyl schopen.

Tekutý mozek se mezitím ustálil a v tuto chvíli už byl schopen myslet. Zaměstnal jsem jej analýzou mého vztahu s Luciusem. Když pominu včerejší náročnou noc, prožívám nejkrásnější období svého života. Nikdy jsem ještě nebyl takhle šťastný, nikdy jsem takhle nikoho nemiloval, když tak nad tím zpětně přemýšlím, vlastně ani Lily, a nikdy jsem takhle ani nebyl milován. Miluji Luciuse, ne sice bezhlavě a až za hrob, ale je to víc, než jsem kdy měl.

Otočil jsem se na bok k Luciusovi a přisunul hlavu těsně k jeho tváři, že jsem cítil jeho horký dech na lícních kostech. Nenamáhal se ani otevřít oko. "Jak ti je?" zeptal jsem se tiše a položil ruku přes jeho záda. Nevím, jestli je ta opožděná starostlivost v tuto chvíli na místě. "Hmm," poskytl mi zcela vyčerpávající odpověď.

Opřel jsem si hlavu do dlaně a pozoroval jeho klidnou tvář. Koutky rtů měl mírně zvednuté ve spokojeném úsměvu. Dlouhé řasy se mu chvěly, ale k mému zklamání neodkryly ani kousek té šedé modři. Přitom parchant moc dobře věděl, že miluji pohled jeho nádherných očí.

Zpocená záda měl až po lopatky zakrytá záplavou světlých vlasů. Vzal jsem jeden pramen do dlaně a hrál si s ním. Nechal jsem si jeho vlasy jen tak proklouzávat mezi prsty. Byly jemné, ještě trochu vlhké a voňavé.

"V noci jsi si vedl… fakt skvěle," řekl najednou.

"Matně si vzpomínám, že v noci jsme vůbec nešoustali. Co máš tedy na mysli?" zvědavě jsem se optal. "Ten chirurgický zákrok, anebo ty bystrozory? "

"Obojí, samozřejmě," ušklíbl se. Mé ego narostlo do obřích rozměrů. Lucius málokdy chválí, a když chválí, musel jsem být opravdu dobrý.

"Už jsem měl ale fakt strach, že tu ruku nezvedneš a necháš mě tam chcípnout," náhle otočil. "Na co jsi čekal? Na sovu s žádostí o pomoc? V boji se musíš rozhodovat rychle." Ego zase splasklo jako vyfouknutý balónek.

Otevřel oči a mazaně se usmál. Přetočil se na záda a strhnul mě k sobě. "Zachránil jsi mi život," zašeptal a něžně mě políbil na ústa. Položil jsem dlaně po stranách jeho hlavy a významně koukal dolů do jeho očí barvy zamračené oblohy. Pomalu jsem se mazlil se slovy. "Kdybys mi pár vteřin předtím-," vtiskl jsem mu polibek na čelo, "-nezachránil život ty-," políbil jsem jeho oko, "-nemohl bych teď udělat -," políbil jsem i to druhé, "-tohle." Vášnivě jsem se přitiskl k jeho nemravně ohrnutým rtům a jazykem vtrhl pootevřenými zuby hluboko do jeho úst. Položil mi ruce na týl a přitiskl mou hlavu k sobě ještě blíž.

Pomalu jsem zavřel oči. Nekonečně dlouhou dobu jsme si s vášní proplétali jazyky a kousali rty. Když se naše ústa konečně odtrhla od sebe, Lucius spokojeně konstatoval. "Byla by velká škoda přijít o tento zážitek." Špičkou jazyka si labužnicky olízl rty.

Položil jsem si obě dlaně na jeho hruď a opřel o ně bradu. Zblízka jsem mu hleděl do jeho okouzlujících očí. Usmívaly se. Zabořil prsty do mých havraních vlasů a proplétal se jimi.

"Tam… v zápalu boje... jak jsi mi to řekl?" zeptal jsem se zvědavě. Chvilka přemýšlení. "Blangel," řekl tiše a palcem mi přejížděl po rtech. "Blan-co?"

"Blangel," zopakoval. "Nebyl čas zavolat na tebe celým jménem, Black Angeli," vysvětlil šelmovsky. "Tak jsem si to zkrátil."

"Hezké," pousmál jsem se ironicky. "Nakonec... proč ne?" Zrak mi sklouzl na jeho ránu na hrdle. Na pokožce se matně rýsoval otisk zubů. Lucius postřehl směr mého pohledu a instinktivně sáhl rukou na krk. "Dobrá práce," řekl uznale. Na hrudi mu po včerejší hluboké ráně zůstala jen čerstvá jizva. "Chce to třemdavu," poradil jsem zkušeně.

Pokrýval jsem ji polibky a nespouštěl z něj oči. Měl jsem na jazyce otázku, na kterou jsem chtěl znát odpověď. "Víš... víš něco o... boji zblízka?" zeptal jsem se váhavě. "Jak zabít... holou rukou?"

Prsty, hladící mé vlasy, znehybněly. "K čemu to potřebuješ vědět?" zeptal se Lucius překvapeně. "Máš přece hůlku."

"Tak víš, sakra?" zeptal jsem se znova.

Sepjal ruce pod hlavou a upřeně mě pozoroval. "Přesně mířená rána do zátylku je téměř jistá smrt," řekl zamyšleně. "Ale proč to chceš vědět? Ještě před pár hodinami jsi měl strach seslat smrt hůlkou na dálku. Proč najednou to rozhodnutí zabít holýma rukama?" ptal se nechápavě. "A… koho?"

Neodpověděl jsem. Sám jsem ještě docela nechápal, co způsobilo tu změnu. Nejspíš silná motivace, která mě dohnala k tomu, že jsem se zbavil strachu ze zabíjení. A Luciusův život byla proklatě silná motivace.

Jen první smrt je děsivá. Každou další si už budeš užívat... vzpomněl jsem si na Regulusova slova a uvědomoval jsem si, jak pravdivá byla. To podivné vzrušení, vibrující celým mým tělem, když jsem metal kletby, nesoucí smrt do nepřátelských těl, bych - ještě včera bych se této myšlenky zděsil - docela rád ještě zažil. Zabíjení není nakonec tak... strašné.

Regulus měl zatraceně pravdu. Smrt, na kterou se teď chystám, si zaručeně budu užívat. Místo odpovědi na sérii Luciusových otázek jsem se posadil a stručně řekl. "Ukaž mi to."

Pochopil, že ze mne nic nedostane. Rezignoval a sedl si také. "V lidském těle se nacházejí důležitá místa, ovládající tělo i prostor mimo něj," začal. "Energetickou dráhou procházejí podél páteře-,"

"Ušetři mě té omáčky kolem, anatomii lidského těla znám skutečně dobře," zavrčel jsem netrpělivě. "K věci."

Luciusovo čelo se zatáhlo černým mrakem a mezi obočím se mu utvořila vráska. Nebyl zvyklý přijímat rozkazy, přesto řekl. "Odborně vedenou ranou pěstí do šíje srazíš oběť na kolena. Hranou ruky mezi tyto krční obratle-," názorně ukázal na mé páteři, "-zasáhneš nervová centra a usmrtíš." Podíval se mi zpříma do očí a drsně dodal. "Za vteřinu je po všem."

Zvedl jsem se a začal se spěšně oblékat. "Kam jdeš, Severusi?" ozvalo se poplašeně z postele. Cítil jsem jeho propalující pohled na temeni, ale neotočil jsem se, aby nezahlédl planoucí žár v mých černých očích. Nedokázal jsem ho skrýt, ať jsem se snažil sebevíc.

"Mám nevyřízené účty s jednou noční můrou ze svého dětství. Chci s ní definitivně skoncovat," řekl jsem nelítostně. Zapnul jsem knoflíky kabátu až ke krku a přes ramena přehodil cestovní plášť. Zkontroloval jsem, jestli je hůlka na svém místě na srdci a vstoupil jsem do krbu.

"Severusi, neudělej nějakou hloupost," zaslechl jsem ještě Luciusův varovný hlas. Hodil jsem před sebe letax a tiše zašeptal. "Tkalcovská ulice."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.