Vyvrženci pekla 3: Most přes minulost

27. května 2010 v 17:57 |  Vyvrženci pekla
3. část:
Most přes minulost

s
Seděl jsem v obstarožním křesle a upřeně zíral do vysokých plamenů v krbu, olizujících oranžovými jazyky všechno to harampádí, které jsem tam za posledních několik hodin naházel.

Můj skromný chlapecký pokoj v patře byl teď prázdný jak oční důlky v lebce. Čtyři špinavé holé zdi, prasklá žárovka, visící ze stropu jako slepé oko a pavučiny, nastražené ve všech rozích na kořist, zůstaly posledními mlčícími svědky událostí, které se tady odehrávaly v minulosti a které mi z mého dětství udělaly pravé peklo na zemi.

Je neodpustitelné, že jsem odvahu skončit s minulostí nesebral už dávno. O to víc si ten neslavný konec jedné nešťastné epizody svého života užiji. Definitivně a se vším všudy.

Po nekonečně dlouhé době jsem se zvedl z křesla a konečně se odhodlal udělat to, co jsem donekonečna odkládal. S bázní jsem vystoupal nahoru po rozviklaných dřevěných schodech až na půdu. Na sklopných dveřích visel těžký řetěz, uzamčený mohutným zámkem. Namířil jsem na něj hůlku a řetěz s hlasitým řinčením spadl na zem.

Od té tragické události mi strach už nikdy nedovolil tyto dveře znovu otevřít. Byla to třináctá komnata tohoto hrůzného domu. Tlustá vrstva prachu na vrzající podlaze nasvědčovala tomu, že ten despotický tyran sem evidentně taky od té doby nevkročil.

Pomalu jsem sklouzl zrakem do těch míst. Z tmavého kouta hleděly přímo na mne vytřeštěné oči mé matky. Jazyk jí visel z otevřených úst až na bradu a tvář měla tak bílou, až se zdálo, že v té tmě přímo svítí. Rychle jsem zavřel oči přesto, že jsem věděl, že je to jen chorobná představa mého k prasknutí napnutého mozku, který si vyvolal tuto hrůznou vzpomínku. Moje matka je totiž už několik let mrtvá. Když jsem oči opět otevřel, přízrak zmizel a ve vzduchu se vznášela jen drobná zrníčka rozvířeného prachu.

Počkal jsem na zklidnění svého tepu a přešel do tmavého kouta. Jak jsem předpokládal, vše bylo přesně tak, jak jsme to tehdy s otcem zanechali. Zvedl jsem převrácenou židličku a stoupl si na ni. S námahou jsem rozuzloval provaz, pevně přivázaný přes silný trám a na konci uříznutý čistým řezem. S pietou jsem jej svíral v ruce a ucítil zvláštní tlak u slzných kanálků.

Rychle jsem odkráčel z ponurého prostředí a zahladil za sebou stopy v prachu. Ten osudný provaz, který si má nešťastná matka v zoufalství dobrovolně utáhla kolem krku, musel navěky zmizet ze světa. Hodil jsem ho do krbu a sledoval, jak plameny během chvilky definitivně spolky poslední pojítko s temnou minulostí. Nezůstalo už nic, co by mi ji připomínalo. Zůstal ale ještě někdo, s kým se musím vypořádat. Původce toho všeho.

Trpělivě jsem čekal dalších několik hodin. Když se ten krutovládce konečně vrátil domů, přesto, že jsem se na tento okamžik dlouho připravoval, zachvěl jsem se podivným strachem, jako bez výjimky pokaždé, když jsem mu stál tváří v tvář.

Nedokázal jsem ovšem skrýt své zklamání. Byl opilý pod obraz a v ruce třímal nedopitou láhev. Sotva stál na nohou. Jeho momentální stav, vylučující schopnost jakékoliv sebeobrany, mi překazil plán. Naše síly nebyly vyrovnané a já jsem si souboj na život a na smrt na poslední chvíli rozmyslel. I když ho k smrti nenávidím, neukojím svou touhu po pomstě za každou cenu a neporazím (nebo nedorazím?) ho přesto, že je v nevýhodě. Ačkoli mi v těle koluje jeho krev, nejsem vůbec jako on, který celý život vybíjel svou sílu na slabších. Prahl jsem po rovnocenném souboji.

Rozčarovaně jsem se otočil k východu. Když mě spatřil, zarazil se, ale okamžitě nabyl svou příznačnou autoritu. "Co tady chceš, ty čarodějnické plémě? Říkal jsem ti, že černokněžnické zrůdy nechci ve svém domě vidět!" zahulákal opile. Nikdy se nesmířil s tím, že jsem nešel studovat práva nebo finance jako každý druhý Brit a odešel jsem do Bradavic. "A co to máš na sobě za hadry? Ty vaše kutny mi sem tahat nebudeš!" křičel a vrávoravě se ke mně přibližoval. Sledoval mě krví podlitýma prasečíma očima ve zrudlé tváři.

Toho necitelného pohledu zpod svraštělého obočí, který nikdy nevěstil nic dobrého, jsem se od dětství k smrti bál. Srdce se mi strachem divoce rozbušilo v hrudi. Ustupoval jsem před ním a odhodlání pomstít se mu za kruté roky mne každým dalším krokem opouštělo víc a víc. Stalo se to, co jsem nepředpokládal. Panický strach z otce, kterého jsem se nedokázal nikdy zbavit, přehlušil všechny ostatní emoce, včetně odvahy k činu, ke kterému jsem se rozhodl.

Byl už jen dva kroky ode mne, když jsem instinktivně vytáhl hůlku. "Ty se odvažuješ vyhrožovat mi s tím prutem?" Ohnal se po mně dlaní, širokou jako lopata. "Já ti to zasrané kouzlení vytluču z palice!" zařval.

Přesto, že jsem se třásl strachy, poprvé v životě jsem se mu postavil. Už tisíckrát jeho ruka těžce dopadla na mou tvář, dnes jsem se ale poprvé hbitě vyhnul jeho ráně. Zavrávoral, když se netrefil a nepovedená facka rozžehla v něm nevídaný vztek. "Ty mi budeš vzdorovat, ty zasraný spratku? Vlastnímu otci?" rozzuřil se. Vyřítil se na mne jako lokomotiva, zcela neúměrně svému stavu a povalil mě na zem. Jeho těžké tělo zalehlo mou křehkou konstrukci a nedovolilo mi dýchat. Hůlka mi vyklouzla z ruky.

Podcenil jsem jeho stav. Přesto, že byl silně opilý, jeho reakce to kupodivu neovlivnilo. Seděl na mně jak v sedle, nemohl jsem se ani hnout, pouze jsem se snažil zoufale krýt obličej. Vší silou, znásobenou alkoholem a stupňujícím cholerickým záchvatem, který jsem tak důvěrně znal, do mě surově bušil pěstmi jako do boxovacího pytle. "Já z tebe ten vzdor vytluču, i kdybys tady měl na té zemi chcípnout!" běsnil.

Zalila mě krev z rozbitého nosu a snad i z dalších roztržených částí obličeje, těžko říct. Každá rána, kterou jsem od něj utržil, mě víc a víc vyburcovávala k reakci. Když jsem uslyšel to křupnutí a pravou rukou mi projela šílená bolest, probudil se ve mně silný pud sebezáchovy. Zašmátral jsem bolavou rukou po hůlce, a když jsem ji nahmatal, bolestivě jsem ji sevřel v dlani a odmrštil jeho tělo přes celou místnost do kouta.

Postavil jsem se s takovou rychlostí, s jakou mi to mé zmlácené tělo umožňovalo a s napřaženou hůlkou jsem se pomalu přibližoval k němu. Vyzařovaly ze mne tak mocné vlny nenávisti, až mi připadalo neuvěřitelné, že je necítí, jak se mu propalují do těla.

Ležel rozpláclý na zádech na podlaze a posměšně se poškleboval, přesto jsem poznal v jeho očích skrývaný strach. "Nikdy k tomu nenajdeš odvahu, abys mi ublížil, ty srabe!" zachechtal se škodolibě.

"Nechci ti ublížit," řekl jsem chladným hlasem. "Chci tě zabít." Oči mu zastřela hrůza a okamžitě vystřízlivěl.

Přesto, že jsem měl tu moc, nikdy jsem v sobě nenašel odvahu se mu vzepřít a už vůbec ne proti němu použít jakoukoliv kletbu a on to moc dobře věděl a využíval. Už ale nejsem ten malý, týraný, vystrašený kluk, zoufale si chránící obličej před ranami. Teď jsem Smrtijed. Vycvičený k zabíjení svých nepřátel. A můj otec je mým nepřítelem.

Přistoupil jsem až k němu, přestože jsem ho kletbou mohl kdykoliv zabít i z dálky. Klečel na kolenou a vyděšeně zíral nahoru do mých krutých očí. Vyčetl v nich svůj konec. "Severusi... Severusi, to nesmíš... to nemůžeš... jsem přece tvůj otec," žadonil o slitování.

Utřel jsem si do rukávu krev, kapající mi z rozbitého nosu až na hábit. Když mi pravá ruka, svírající hůlku poklesla podél těla, na tváři se mu objevil vítězný a podlézavý úšklebek. Ten ubožák byl přesvědčen, že byl omilostněn. Vůbec netušil, že ho nechci zabít… hůlkou.

Hleděl jsem dolů do té nenáviděné tváře, která mě v nočních můrách pronásledovala téměř každou noc a před zraky se mi promítalo celé mé úděsné dětství. Kruté fyzické tresty za to, že jsem byl ... jiný, zpřelámané prsty, když jsem byl přichycen s hůlkou v ruce, skrývání svého zřízeného těla před spolužáky pod vrstvami oblečení po každém návratu z prázdnin, nesčetně krát pěstí přeražená nosní kost, v důsledku které mi z obličeje trčí nevzhledný skobovitý nos, závist vůči těm spolužákům, o které bylo doma láskyplně postaráno a co mě celý život chybělo a hlavně… hlavně absolutní nedostatek lásky.

Přímo před zraky svého otce jsem se z toho pobledlého, vystrašeného, vyzáblého kluka s pokřiveným charakterem z traumatických zážitků z dětství, nedůvěřujícího lidem, proměňoval jako vlkodlak v nelítostného, nemilosrdného boha pomsty. To odporné nelidské stvoření, klečící v pozici kajícníka u mých nohou rázem poznalo tu náhlou změnu a úlisný úsměv vystřídal děs v jeho očích.

Zaťal jsem levou ruku v pěst a pomalu ji zvedl nad jeho hlavou. "Ne… ne, Severusi… to přece nemůžeš," úpěnlivě prosil. "Nedělej to, pro smilování! To je zločin!"

Opovrženě jsem se na něj díval a necítil jsem žádnou lítost, tak jako on ji vůči mně necítil celý život. "Zabít tyrana není zločinem," zašeptal jsem a zformoval svou dlaň nad jeho hlavou do plochého tvaru. Ruka čněla nad jeho zátylkem jako meč pomsty. Opět jsem ucítil to příjemné vzrušení, rozlévající se do celého těla. Ignoroval jsem jeho vyděšený šepot. Olízl jsem si krev na roztrženém rtu a tiše řekl. "Tohle je za mne a za mou matku. Chcípni v pekle."

Byla to poslední slova, která ve svém životě uslyšel. Aniž by se mi pohnul jediný sval ve tváři, hrana mé ruky prudce dopadla na otcovu šíji přesně v okamžiku, kdy učinil poslední zoufalý, ovšem zcela marný pokus o záchranu svého života.

Ani nehlesl. Byl mrtvý dřív, než se jeho mohutné tělo bezvládně skácelo na podlahu. Z koutku úst mu vytékal tenký pramínek krve. Stál jsem nad ním ještě dlouho potom, co z něj vyprchal život. Jediný zvuk, který rušil to hrobové ticho, byl můj zrychlený dech a tlukot mého srdce.

Plameny v krbu za mými zády pomalu dohořívaly. Jejich záře se strašidelně mihotala na protější zdi a můj černý stín se rýsoval na té zdi jako zlověstný přízrak. Místnost připomínala temnou polstrovanou celu. Oheň nemilosrdně spolykal mou minulost a jednou provždy zpřetrhal poslední pouta, svazující mě jako železný řetěz k tomuto domu. Nebylo už nic, co by mi připomínalo mé otřesné dětství. Nic... a nikdo...

Zametl jsem za sebou veškeré stopy mé přítomnosti a spěšně opustil toto hadí hnízdo s pevným odhodláním nikdy se sem už nevrátit. Vyšel jsem ven do noci a zhluboka vdechl do plic studený vzduch. Nevnímal jsem nevábný pach rybiny, nesoucí se od nedaleké špinavé řeky. Po nekonečně dlouhých letech se mi opět dýchalo volně a svobodně.

Než jsem navždy opustil tento zkurvený mudlovský svět, položil jsem na skromný hrob své matky rudou růži a tiše nad ním zašeptal. "Pomsta je dokonána. Za nás za oba. Sbohem." Definitivně se zavřela hladina vody nad jednou nešťastnou kapitolou mého mizerného života a já jsem se rychle přemístil tam, kam patřím a patřil jsem odjakživa a kam mě
mé srdce táhne.
*****

S hlasitým prásknutím jsem se ocitl ve svém pokoji v Malfoy Manor. Přál jsem si, aby ten zvuk Lucius neuslyšel, neměl jsem vůbec náladu cokoliv mu vysvětlovat, nehledě na to, že jsem musel dát co nejdřív do pořádku své zřízené tělo.

Pomocí kouzla - sám jsem nebyl v tuto chvíli schopen - jsem shodil ze sebe všechno oblečení a nahý jsem si stoupl před zrcadlo v koupelně. Bledá kůže na obličeji byla poseta šrámy a modřinami a nad horním rtem a na bradě jsem měl rozmázlou zaschlou krev. Vyšplouchl jsem na sebe několik hrstí ledové vody.

Špičkou hůlky jsem si přejel po pravém předloktí a zamumlal zaklínadlo na zacelení zlomené kosti. Sval pod kůží se zavlnil pohybem uvnitř a já jsem tiše sykl bolestí. Prasklá vřetenní kost okamžitě srostla, ruka přesto nebyla v úplném pořádku. Ale mohl jsem s ní alespoň hýbat.

Pustil jsem sprchu a s požitkem jsem si vlezl pod silný proud vlažné vody. Čerstvé šrámy pálily, když se do nich dostala voda a já jsem zasykl podruhé. Zavřel jsem oči a nechal po svém těle splývat blahodárný proud teplé vody. Smývala do odpadu špínu, pot, krev a tíhu činu, který jsem vykonal.

Nečekaně se mi zezadu kolem pasu obtočily zvídavé paže. Lucius se připlížil ke mně tak tiše, že jsem se lekl a uklouzl na mokré podlaze. Nebýt jeho pevného sevření, snad bych si rozbil hlavu při pádu na dlažbu. "Co děláš?" obořil jsem se na něj a prudkým pohybem hlavy jsem odhodil mokré vlasy z očí.

"Co ty děláš?" se smíchem se ohradil. "Chceš se zabít?" Když zahlédl můj obličej, okamžitě pustil mé boky, chytil mě za bradu a donutil otočit se k němu. "Severusi, sakra, co se ti stalo? Byl jsi na válečné výpravě, nebo co?"

"Nech mě na pokoji," požádal jsem ho a otočil jsem se k němu zády. Začal jsem se spěšně mýt.

"Kdo tě tak zřídil?" vyptával se neodbytně. Chytil mě za rameno a snažil se proti mé vůli otočit mě k sobě. "Který hajzl ti tohle udělal?"

"Nech mě. Je tak těžké pochopit, o co tě žádám?" Vytrhl jsem se mu, čím jsem si uštědřil další ránu do hlavy o koupelnovou poličku. "Do prdele!" zaklel jsem vztekle.

"Severusi, je ti něco?" Lucius někdy dokáže být skutečně pěkně otravný. "Řekni, co se-,"

"Vypadni, sakra!" Popadl jsem hůlku a vztekle jsem po něm mrštil kletbou. Přepadl přes dveře sprchy do koupelny a zůstal ležet nahý na podlaze s bolestivou křečí ve tváři, nechápavě na mne zírajíc zpoza pramene světlých vlasů, který mu spadl do obličeje. "Chci být chvíli sám. Můžeš to pochopit?" řekl jsem rozčileně a prudce za sebou zašoupl prosklené dveře sprchy.

Když jsem po půl hodině vyšel z koupelny, Lucius seděl v širokém křesle. Byl jsem přesvědčen, že po tom mém trapném výstupu ve sprše odejde naštvaně do svých komnat a posledních pár minut při holení jsem se dokonce zabýval myšlenkou, jestli nemám podlézavě zaškrábat na jeho dveře.

Vyřešil mé dilema, čekal na mne. V ruce svíral skleničku se zlatým mokem. Točil s ní mezi prsty a kostky ledu cinkaly o stěny sklenice. Pozoroval mě tím svým neodolatelně svůdným pohledem, ale jeho plné rty se nezvlnily do úsměvu jako jindy. Dokonce ani do toho typicky sarkastického. Župan měl na prsou rozhrnutý a já zahlédl na jeho bělostné kůži rudou skvrnu velikosti a tvaru galeonu, čerstvou památku na mou kletbu.

Přepadl mě tíživý pocit viny. Přistoupil jsem k němu a sedl si obkročmo do jeho klína. Kolena jsem přitiskl k jeho bokům a dlaně položil po stranách jeho hlavy na opěradlo. Hleděl jsem mu upřeně do ocelově modrých očí. Jeho výraz se nezměnil, ale ani mě neodstrčil. Sklonil jsem hlavu ke skvrně velikosti galeonu a něžně jsem ji líbal a hladil špičkou jazyka.

Lucius pochopil tuto neverbální omluvu, položil sklenku na zem a oběma dlaněmi mi obejmul tvář. Prohlížel si můj pomlácený obličej a palcemi mi hladil čelist. Opřel své čelo o mé a zblízka mi hleděl do očí. I když nepromluvil ani slovo, porozuměl jsem jeho pohledu. Bál se o mne.

"Zabil jsem otce," řekl jsem tiše. Nespustil ze mne zrak. "Určitě jsi měl silný důvod," zašeptal. Naklonil hlavu nabok a špičkou jazyka olízl můj rozbitý ret. Něžně se s ním mazlil a jeho laskání plynule přešlo do jemného polibku. Jeho jazyk vklouzl mezi mé pootevřené rty a začal v mých ústech pátrat po mém. Ovinul jsem své paže kolem jeho krku, pomalu zavřel oči a zcela ztratil pojem o prostotu a času.

Najednou jsme oba prudce otevřeli oči a naše ústa se od sebe rychle odtrhla. Významně jsme se na sebe podívali a spěšně jsme se zvedli. Lucius rychlým krokem beze slova zamířil do svých komnat a já jsem se začal rychle oblékat. Třel jsem si přitom nervózně kůži na levém předloktí.

Znamení zla neuvěřitelně pálilo. Pán zla svolával své věrné Smrtijedy...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.