Vyvrženci pekla 1: Doupě smrtijedů

27. května 2010 v 17:51 |  Vyvrženci pekla
Z touhy po moci, slávě, respektu a uznání přísahá Severus lordu Voldemortovi věrnost, oddanost a absolutní loajalitu a vstupuje do jeho služeb. Tvrdá realita se ovšem vymyká jeho očekávání a služba Temnu neodpovídá jeho iluzím o lepším životě.

Autor: Styx
Hlavní postavy: Severus Snape/Lucius Malfoy
Vedlejší postavy: Severus Snape/Voldemort, Severus Snape/Regulus Black
Varování: ponuré, temné, sex, lehké prvky SM, v Černé mši smrt, krev, obětní rituál, v Třinácté komnatě mučení, bolest, BDSM, perverze, bondáž, bičování
Poznámka: Povídka přímo navazuje na povídku In whisky veritas
(upřímná zpověď Severuse Snapea)

1. část:
Doupě smrtijedů

L.P. 1977

Letošní rok, zdá se, je pro mne inspirativní ve vícero směrech. Hned první den roku jsem přivítal společně s Luciusem. V jeho honosném domě, v jeho měkké posteli a s jeho tvrdým pérem v mém těle. Zážitek více než sugestivní po třech letech odříkání.

Nezanedbatelné je i to, že jsem včera úspěšně složil poslední kouzelnické zkoušky v Bradavicích s vynikajícím prospěchem. Když se Potter a jeho banda přišli se mnou naposled přátelsky rozloučit, zůstali zaraženě stát opodál.
"Budeš nám chybět, Srabusi," pokřikoval na mne Potter. Možná je zastrašil můj výhružný postoj, vyškolený tvrdým a náročným výcvikem v řadách smrtijedů, a možná to, že mi do výrazu tváře má první vražda vepsala krutost. Nepřiblížili se víc, než na pět yardů.

"Vážně, Pottere? Možná se uvidíme dřív, než by jste čekali," odpověděl jsem spíš pro sebe. Neuvěřitelně šťasten jsem navždy opustil bradavické pozemky a zasunul hluboko do vzpomínek sedm let týraní, šikany a bolesti.

Asi nejvýznamnější okamžik nejen tohoto roku, ale i celého mého dosavadního života jsem prožíval teprve před týdnem, když jsem si do své kůže dobrovolně nechal vypálit nesmazatelný cejch smrti, aby mi navěky připomínal, kam patřím. Měl jsem tu čest přísahat věrnost, oddanost a loajalitu nejmocnějšímu muži světa.

Neméně významné bylo pro mne navázání hlubšího vztahu s Luciusem. Náš dlouholetý přátelský vztah nám oběma nakonec nekontrolovatelně přerostl přes hlavu a když jsme si oba uvědomili, že to už není jen o šoustání, bylo už pozdě z toho vycouvat.

V den, kdy jsem se stal smrtijedem, jsme pomocí Conspondea, tajného rituálu z černé magie, zpečetili krví i přísahou náš zakázaný citový vztah, navzdory tomu, že Luciusův otec pořádal velkolepé přípravy na spojení neposkvrněné malfoyské krve s čistokrevným rodem Blacků. Ušklíbali jsme se mu za zády a věděli své. Lucius je můj osudový muž. Nikomu nedovolím, aby mi ho vzal.

Poprvé mě ošoustal, když mi bylo pouhých čtrnáct. Naposled před deseti minutami. Přepadl mě zezadu při intimní záležitosti na toaletě, nestačil jsem ani schovat ptáka do poklopce. Podezíral jsem ho, že rafinovaně čekal na příležitost, až půjdu do soukromí, aby se mohl za mnou připlížit. Neřekl ani slovo, přitiskl se na má záda, zkroutil mi hlavu dozadu a ústa mi zahltil divokým polibkem. Strhnul mi kalhoty až ke kotníkům a drsně mě ohnul přes pisoár. Koleno nacpal mezi má stehna a donutil mě široce se rozkročit. S rukama, opřenýma o porcelánovou mísu jsem přestal vnímat okolí a soustředil se jen na pekelný pohyb jeho těla v těle mém.

Na tom jeho nečekaném výpadu by nebylo nic divného, je to v našem vztahu už pomalu rutinní záležitost. Už jsem si dávno zvykl na to, že Luciuse přepadne chtíč i na dost neobvyklých místech a nic ho nezastaví, aby mě okamžitě neošoustal. Zvláštní ale bylo to, že jsme právě byli na svatební hostině a on byl na té svatbě... ženichem...

I když byl společenský sál v Malfoy Manor plný svatebních hostů, ani jeden z nás nepoužil zamykací kouzlo. To nebezpečí, že někdo nečekaně vstoupí dovnitř, extrémně zvyšovalo naši sexuální žádostivost, násobenou touhou po dobrodružství.

Když Lucius o chvíli později opustil toalety, nejistým krokem a s lehce zrudlou tváří, ale opět dokonale upravený, že by na něm nikdo nic nepoznal, jen tak tak jsem si stihl natáhnout kalhoty, když se rozlétly dveře a dovnitř vtrhl pán domu.

"Pane Snape, to nemáte ani trochu soucitu s tou ubohou ženou?" vyjel na mne starý pán mrazivě chladným hlasem hned, jak za sebou důkladně zaklapl dveře. Abraxas Malfoy mě k smrti nenáviděl. Věděl o našem poměru, moje všudypřítomnost v jeho domě a Luciusovy kradmé doteky prostě nešlo přehlédnout.

"Měl bych mít?" řekl jsem sarkasticky. "Já jsem tady byl první."

Zlověstně se přiblížil. "Aspoň v jeho svatební den mu dejte pokoj! Jenom mu pletete hlavu!" zašeptal. Zaznělo to téměř prosebně.

"Pch," odfrkl jsem si opovrženě. Mohl jsem mu vpálit do toho jeho nadutého aristokratického ksichtu, že pláče na špatném hrobě, že by si měl jít spíš promluvit se synem. Nejsem ale krysa, tak mě napadla aspoň rebelská myšlenka ještě víc staříka pobouřit. Když jsem vypráznil svůj měchýř, penis jsem nechal v dlani a otočil se k němu, abych mu ukázal, co Luciuse tak+ táhne ke mně. Zrak mu sklouzl dolů a zrudl jak čerstvě uvařený rak.

S provokativním výrazem ve tváři a posměšně ohrnutými rty jsem donekonečna protahoval zastrčení ptáka do kalhot. Pobouřeně zakvičel. "Když už musíte dělat ty vaše… zvrácené a úchylné… věci… dělejte si je alespoň za dveřmi Luciusova pokoje!" Hlas mu přeskakoval do fistule. "Ale na veřejnosti dejte od něj ruce pryč, nebo toho budete velice litovat!" zasyčel výhružně.

Dračí spalničky na něj! Ušklíbl jsem se a ukázal mu neslušné gesto. Myslel jsem, že praskne vzteky. Vypadl jsem ven a třískl jsem za sebou dveřmi. Copak si ten fotr myslel, že se zaleknu jeho ubohých výhružek? Nikdo, podotýkám nikdo mě ničím nepřinutí, abych se vzdal Luciuse!

Rozhlédl jsem se po sále a očima vyhledal objekt naší hádky. Lucius tančil valčík s nevěstou na parketu a vznášel se, jako by pro něj neplatila gravitace. Dlouhé vlasy měl vzadu pečlivě svázané černou sametovou stuhou. Miluji na něm, když je má sepnuté a zdůrazní tím své ostré aristokratické linie obličeje, a on to, parchant, moc dobře ví.

Polibky pro veřejnost, kterými zahrnoval tvář své ženy, byly studené jako jeho oči. Zdaleka neměly v sobě tu vášeň a dravost, kterými pokrýval mé rty a celé mé tělo. Přesto by nikdo z přítomných neřekl, že ještě před chviličkou divoce vrtěl pérem v mém zadku a pomalu se vytrácející ruměnec v jeho bledé tváři nezpůsobil taneční pohyb po parketu.

Sedl jsem si za stůl, popíjel bourbon a pozoroval jsem ho přivřenými víčky. Bodl mě stín žárlivosti, podle mého gusta držel Narcisu kolem pasu až moc těsně.

"Zdá se, že se moc nebavíš, Severusi," ozval se příjemný hlas vedle mně. Líně jsem otočil hlavu. Můj zrak se zastavil na okouzlujících modrých očích. Ne tak nádherných, jako ty Luciusovy, ale přesto mě ihned upoutaly. Zmateně jsem na vteřinu zamrkal.

Regulus Black samozřejmě nemohl chybět na této svatbě. Patřil sem víc, než já. Je mladším synem Oriona a Waburgy Blackových a bratrancem nevěsty. A taky bratrem toho hajzla Siriuse Blacka.

"Nesnáším tyto snobské večírky," odpověděl jsem otráveně. "Zdá se, že ty taky ne."

Usmál se souhlasně zářivým úsměvem a poodhalil dokonalé bílé zuby. Jeho úsměv mě polechtal až v podbřišku. "Nechceš jít na čerstvý vzduch?" navrhl. "Tady se nedá dýchat."

Zrak mi opět zalétl k Luciusovi. Tiskl se v pomalém tanci ke své ženě a šeptal jí něco důvěrného do ucha. Narcisa se v rozpacích zvonivě rozesmála.

"Máš pravdu," řekl jsem rozčarovaně. "Dusím se tady." Dolil jsem si sklenici, zvedl se a vyšel do noci.

Měsíc zaléval svou září velkou část zahrady. Docela blízko bylo slyšet krákoravý zpěv páva. Zhluboka jsem vdechl chladný noční vzduch. Působením alkoholu, kolujícím v mých žilách jsem trochu zavrávoral. Málem jsem přepadl přes mramorovou zídku do fontány, nebýt rychlé Regulusovy reakce. Sedl jsem si na ni a vychrstl si do obličeje trochu ledové vody.

"Neměl bys tolik pít," řekl Regulus.

"Starej se o své věci," vyjel jsem po něm. Schválně jsem převrátil obsah sklenice do sebe a prázdnou sklenicí jsem bouchl o mramor, až se odštípl kousek dna. Sklonil jsem hlavu. "Promiň," zamumlal jsem zahanbeně. "Promiň... máš pravdu, poslední dobou dost piju."

Regulus si sedl vedle mě a zapálil si cigaretu. "To je v pořádku. Chápu to, seš smrtijedem velice krátkou dobu a výcvik je dost náročný. Ne každý má touhu zabíjet už v krvi. Tomu se musíš naučit," utěšoval mě.

Měl pravdu. Dodnes jsem se nedokázal úplně vyrovnat s tím, že jsem na Voldemortův příkaz zabil svého spolužáka. Zíral jsem před sebe a myslel na tu smrtelnou hrůzu v jeho očích. Nevím, co mě to najednou popadlo, ale potřeboval jsem se někomu svěřit. "Téměř každou noc mě pronásleduje vyděšený pohled mé první oběti, hledící smrti do tváře," šeptal jsem Regulusovi své velké tajemství, ani sám nevím, proč zrovna jemu. Neřekl jsem to dokonce ani Luciusovi. Považoval by mě za zbabělce.

Regulus chvíli mlčel. "Každý se s tím vyrovnává po svém. Já jsem tehdy propadl kouření a dnes nedokážu bez nikotinu žít. Nemám moc velkou šanci na dlouhý kouzelnický život. Vědma mi věštila, že zemřu velmi mladý. Myslím, že na mne číhá rakovina plic," zasmál se svému nezdařenému vtipu.

Ignoroval jsem jeho černý humor a věnoval se svým úvahám. "Bojím se toho, až budu muset zase zabít," řekl jsem tiše. "Myslím, že to nedokážu." Nechápal jsem, proč mu svěřuji svá tajemství, ale podstatně se mi ulevilo.

"Jen první smrt je děsivá. Každou další si už budeš užívat. Věř mi." Povzbudivě se na mne usmál přitažlivým úsměvem.

Vytřeštil jsem překvapeně na něj oči. "Kolik... kolik lidí jsi už zabil ty?"

Krátké zaváhání. "Šest. Ale byli to samí mudlové a šmejdi." Regulus se držel rodinného hesla rodu Blacků Toujours pur, navždy čistý. Byl pyšný na to, že pochází z čistokrevného kouzelnického rodu. V tom se zcela odlišoval od svého bratra Siriuse.

Nevěřícně jsem se na něj podíval. "Kolik ti vůbec je?"

"Šestnáct."

"Docela slušné konto mrtvol na tak mladý věk," žasl jsem.

Regulus odhodil dokouřenou cigaretu a rty se mu zvlnily v potměšilém úsměvu. "Pomůžu ti, pokud budeš mít s tím problémy," nabídl se. Sotva vyrostl z dětských kalhot a už mluvil o smrti s takovým klidem, jako kdyby se chystal zabít králíka k nedělnímu obědu, a ne vzít lidský život.

Opřel jsem se zády o sochu anděla, zaklonil hlavu a pozoroval hvězdy. Myslel jsem na smrt a na to, jestli jsem si službou Temnu neukousl nestravitelné sousto. Rozsvícenou noční oblohu mi najednou zakryl tmavý stín. Ucítil jsem, jak se mi kolem pasu nesměle ovinula teplá ruka a mých rtů se dotkl plachý polibek. Byl nečekaný jako bouřka za horkého letního dne.

Zpanikařil jsem a vyskočil. "Zbláznil ses, Blacku?" vyjekl jsem po něm a otřel si rty do rukávu.

Black zůstal sedět a zvedl zrak ke mně. "Promiň, nevím co to do mne vjelo. Omlouvám se," řekl provinile.

Zpočátku jsem byl rád, že jsem konečně našel spřízněnou duši, která je ochotna vyslechnout mé trápení a které mohu svěřit své tajemství, a ten parchant to všechno zkazí. "Co tě to napadlo? To jsou všichni smrtijedi teplí, nebo co?" odplivl jsem si znechuceně.

"Ne, to nejsou," pousmál se pobaveně Regulus. "Ale touze neporučíš. Každý potřebuje občas teplo lidského těla a nedostatek opačného pohlaví v našich řadách má za následek, že po čase se už jaksi nekoukáš, na které straně těla se nachází otvor. Důležité je, že tam nějaký je," zasmál se potichu.

"Kolik že jsi říkal, že ti je? Zdáš se mi příliš mladý na takové zkušenosti."

"Proč? V kolika letech jsi začínal se sexem ty?" neodputil si rýpnutí. "Soudě podle toho, že jsi Luciusův dlouholetý přítel, tak asi taky dost brzo, nemám pravdu?" Sklapl jsem jako past. "Jsem ještě hodně mladý, no a co? Přesto nerozlišuji pohlaví, pro mne je důležité to, jestli mě ten člověk přitahuje," dokončil.

"Já... já tě snad přitahuji, když jsi po mně vyjel?" zeptal jsem se posměšně. "Co by tě asi na mém zjevu-,"

Regulus se postavil a prstem umlčel mé rty. "Když pominu, že věkově jsi mi tady nejblíž, zaujal jsi mě už tehdy, když tě Lucius představil poslední den roku přesně támhle," ukázal prstem do zářivě rozsvícených oken společenského sálu. "Ty sis mě vůbec nevšiml, měl jsi oči jen pro Luciuse, já tebe ale ano." Trochu nebezpečně se přiblížil.

"Vzhled je zavádějící," oponoval jsem a snažil se skrýt vzrůstající nervozitu.

"Vzhled je důležitý," oponoval Regulus. "Nejde o fyzickou krásu. Ten tvůj démonický zjev mě okouzlil hned, jak jsem tě uviděl. Vyzařuje z tebe aura tajemnosti a máš v sobě něco z... ďábla." Šeptal, že jsem ho sotva slyšel. Hlavou mi blesklo, že něco vzdáleně podobného jsem už kdysi slyšel. Nenápadně mě tlačil před sebou, na své mládí byl docela odvážný. "Jsi nepřístupný jak horský ledovec, přitom se přímo nabízíš, abys byl dobyt."

Narazil jsem zády na jakousi zeď. Regulus mi položil dlaň za krk a pomalu přibližoval svoji krásnou tvář k mému vyhublému obličeji. "Jsi prostě... jedinečný." Nádherné oči se mu ve tmě leskly jako oči dravce.

Ten malý bastard mě sváděl! "Miluji... Luciuse," pokusil jsem se o trapný odpor.

"Vím," zašeptal. Byl nebezpečně blízko. Volná ruka mu vklouzla pod můj hábit a objala mě kolem pasu. Ovanul mě teplý dech, vonící po cigaretě. Jeho horké rty se dotkly mých a do úst mi pomalu pronikl jeho jazyk. Nebyl vášnivý ani divoký jako Luciusův, při němž mám někdy pocit, že se nám navzájem zauzlují. Přesto probudil ten můj z nečinnosti a vyprovokoval jej ke vzájemnému hlazení.

Regulus líbal jemně, něžně a sladce a vyvolal v mém břiše příjemné chvění, podobné třepetání křídel kolibříka. Rozum mě zcela opustil a Lucius se rychle vytratil z mých myšlenek. Zvedl jsem paže, zavřel oči a zabořil prsty do hustých černých kadeří.

Ozářil nás proud silného světla, který se do tmy vyvalil z otevřených dveří ze společenského sálu. Rychle jsme s Regulusem od sebe odskočili. Ode dveří se k nám blížila tmavá postava. I když jí skrze světlo za zády nebylo vidět do obličeje, věděl jsem, že je to Lucius.

"Tady jste, vy dva spiklenci," promluvil odměřeně, když se přiblížil. "Severusi, všude tě hledám. Evan mi řekl, že tě viděl jít s Regulusem před půl hodinou ven do zahrady."

"Potřeboval jsem na vzduch," snažil jsem se zakrýt rozpaky. Netušil jsem, co všechno Lucius zahlédl. "Dost jsem toho dnes vypil."

"Už nepij, Severusi," poručil mi. "Pak se může lehce stát, že v opilosti uděláš něco, čeho bys později litoval." Významně pohodil zrak k Blackovi a vzal mě přátelsky kolem ramen. "Pojď dovnitř," řekl tónem, nepřipouštějícím jakýkoli protest.

Nikdy jsem si od něj nenechal poroučet, teď jsem ho ale pod tíhou výčitek na slovo poslechl. Lucius ještě otočil zrak k Blackovi a přehnaně milým hlasem se zeptal. "Regulusi, ty zůstaneš?" Spíš, než otázka to vyznělo jako rozkaz.

Regulus si zapálil další cigaretu. "Jo, chvíli ještě zůstanu," zamumlal nezřetelně a odkráčel do tmy.

I přes dokořán otevřená okna se uvnitř nedalo dýchat. Kouř cigaret se mísil s pachem alkoholu, zpocených těl a ještě něčeho... neidentifikovatelného. Sedl jsem si a Lucius klesl na vedlejší židli. "Ty se nebavíš, Severusi," řekl mrzutě. "Na mé vlastní svatbě."

"Právě proto se nebavím, to ti ještě nedošlo?" Lucius se nahlas rozesmál. "Severusi, ty žárlíš." Vrhl jsem na něj tak vražedný pohled, až jsem se sám divil, že se neskácel mrtvý pod stůl. "Nemáš přece žádný důvod," řekl, když se utišil. Naklonil se k mému uchu a zašeptal. "Víš přece, že je to divadlo. Jen my dva víme, koho doopravdy chci." Zkřivil jsem ústa, abych mu naznačil, jak moc mi je to platné.

"Bav se," řekl Lucius, pořád se usmívajíc.

Odfrkl jsem si a rozhlédl se po sále. "Podívej se na to panoptikum hlupáků kolem," konstatoval jsem suše. "Můžeš mi ukázat jediného smrtijeda, s kterým bych si měl co říct?"

Většina kouzelníků byla zmámená alkoholem, někdo nepřítomně zíral do sklenice, jiný se hlasitě bavil s dalším opilcem. O pár židlí dál tvrdě spal s hlavou na stole kterýsi smrtijed, kukla, hluboko naražená do tváře znemožnila zjistit jeho totožnost. Opodál se na stole muchlala pod hábitem nějaká dvojice. Svitlo mi, co nezjistitelného se to ještě vznášelo ve vzduchu. Byl to pach sexu.

"No... uznávám, že intelektem se ti tady asi nikdo nevyrovná," připustil Lucius. Položil jsem dlaň na jeho stehno. "Radši bych byl někde úplně jinde," zašeptal jsem a ruka mi sklouzla výš. Ozval se známý pohyb v poklopci.

Lucius nečekaně odstrčil mou ruku ze svých slabin a naklonil se ke mně co nejblíž. "Ještě mě čekají jisté... povinnosti. Počkej tady na mne, přijdu, až je vyřídím.," Přejel mi palcem po spodním rtu a zvedl se k odchodu.

Sledoval jsem ho, jak o chvíli později přistoupil ke své ženě a nabídl jí rámě. Rozloučili se s hosty a za vřelého potlesku odcházeli po schodech nahoru do - předpokládám - Narcisiných komnat. Za nimi se nesly hlasité povyky opilců, drásajících mé srdce. Luciusi, nepřežeň tu svatební noc, ať se zítra vůbec postavíš na nohy... Koukej pořádně makat na tom dědici... Nebuďte moc hluční, ať nás to tady neruší...

Kecy, kecy, kecy!

Sklesle jsem sledoval Luciusovu postavu, dokud mi nezmizela ze zorného pole. Tak tohle byly ty jeho povinnosti. Šukat. Opřel jsem lokty o stůl a vložil tvář do dlaní. Jsem totální idiot. Musel jsem přece počítat s tím, že tato noc nebude patřit mně. Přesto jsem se nedokázal přenést přes fakt, že už nejsem jediný, koho bude Lucius píchat. Zžírala mě chorobná žárlivost.

"Ten se dnes už nevrátí. Bude šoustat až do rána," ozvalo se vedle mě. Otočil jsem hlavu za hlasem. Přímo do očí se mi šklebil Wilkes a nabízel mi skleničku k povzbuzení. "Nebuď z toho deprimovaný, Severusi, Lucius přece není jediný na světě," řekl rádoby povzbudivě.

"Jdi do prdele," ulevil jsem si a obsah skleničky jsem přemístil do svého žaludku. Vyprskl jsem. "Pfuj... co to je za hnusný chlast?" otřásl jsem se odporem. "Hej!" zařval jsem na sluhu. "Přines mi láhev ohnivé whisky!"

V mžiku stála přede mnou. Nenamáhal jsem se nalít ji do sklenice. Přiložil jsem si láhev ke rtům a pořádně se napil. Zalapal sem po dechu. Skotská byla tak ostrá, že mi málem spálila hltan. V žaludku jsem ucítil příjemný oheň. Bouchnul jsem láhví na stůl a sklíčeně koukal ke schodišti.

"Zapij svůj žal, Severusi, Lucius bezpochyby stojí za to, abys ho oplakával," sypal sůl do mé čerstvé rány Wilkes.

"Jdi do prdele," řekl jsem hořce. Můj slovník se zredukoval do jediné opakující se věty. Otřel jsem si oči do rukávu a opět vzal do ruky láhev. Její hrdlo zmizelo mezi mými rty. Pil jsem hltavě a zlatý mok se rozléval celým mým tělem. Cítil jsem, že alkohol začínal rozpouštět mé zábrany.

Wilkes se přisunul blíž. "Lucius je hlupák, že tě nechal tady samotného napospas těm hladovým vlkům, bažícím po mladém masu," řekl potichu a naklonil se k mému rameni. "Není tady bezpečno. Jestli máš zájem... poskytnu ti pro dnešek ochranu."

Odtrhl jsem láhev od rtů a upřel kalný pohled směrem, odkud se nesl ten úlisný hlas. "Jdi do..." zarazil jsem se a pak jsem jen ztěžka mávnul rukou. Dělalo mi pořád větší problémy zaměřit zrak do určitého bodu a v hlavě mi hučelo jako v úlu. Láhev jsem už ale z ruky nepustil. "Ten par... parchant mě zradil," promluvil jsem lítostivě. Jazyk začínal odmítat plynulou řeč. V hlavě se mi rozblikala kontrolka, signalizující, že je nejvyšší čas přestat pít.

"Zapomeň na něj, ten si teď pěkně užívá práva první noci," píchal do vosího hnízda Wilkes. Nepochopil jsem, jestli mě chce utěšovat, anebo štvát proti Luciusovi. Znenadání na mne dolehl splín. "Proč... proč mi to udělal," skoro plačlivě jsem položil otázku, na kterou jsem nečekal žádnou odpověď a opřel jsem čelo o Wilkesovo rameno. Moje nálada se zbarvila do černého depresivního odstínu.

"Pojď, odvedu tě do tvého pokoje. Potřebuješ se vyspat," nabídl se Wilkes. Uznal jsem, že bude nejrozumnější svůj zármutek utopit ne v alkoholu, ale ve spánku. Pokusil jsem se vstát. Nohy zaprotestovaly a kolena se mi podlomila. Ztěžka jsem dopadl zpátky na židli, až se s hlukem i se mnou posunula po leštěné dlažbě o kus dál a jen zázrakem jsem z ní nespadl na zem.

"Seš totálně vyřízený a naprosto neschopný," zasmál se mému artistickému kousku Wilkes. "Pojď, pomůžu ti." Chytil mě pod paží. V poslední chvíli jsem chňapl po láhvi a apaticky se jím nechal vést.

Zajímavé, jak krev, zředěná s alkoholem má negativní vliv na dostatečné okysličování mozku. Měl jsem výpadek a nevím, jak se Wilkesovi povedlo dostat mě po schodech do patra.

Nevím, jak jsem se dostal do svého pokoje, ale najednou jsem byl uvnitř ve své luxusní komnatě, kterou mi přidělil Lucius ve svém domě a opíral jsem se zády o drahé tapety na zdech, kalhoty spuštěné ke kolenům. Wilkes klečel pode mnou a v ústech žmoulal mého ptáka. Ani si nevzpomínám, jestli jsem byl dostatečně vzrušený.

Netušená vlna touhy, doprovázející tento akt, když mi ho kouřil Lucius, se v tomto případě nedostavovala. Wilkes se hodně snažil, to jsem ještě byl schopný registrovat, ale buď přemírou alkoholu v mé krvi, anebo možná neutuchající představou Luciuse, přirážejícího do Narcisy, byla jeho snaha zcela marná.

Nebyl jsem si ani sám jist, jestli to vůbec chci. Zvedl jsem láhev ke rtům a vydatně si lokl. Skotská mi stékala z koutků úst až na bradu. Zavřel jsem oči a pokusil se soustředit na Wilkesova ústa na mém péru.

Dveře se prudce rozrazily a dovnitř vtrhnul Lucius. Okamžitě zaregistroval scénu před sebou a bleskově vytáhl hůlku. "Ty hajzle!" zasyčel jako zmije. Paprsek bílého světla ozářil přítmí místnosti a odmrštil Wilkese širokým obloukem na druhý konec pokoje, kde dopadl tvrdě na zeď.

Na mém obličeji se objevil přitroublý, ale blažený úsměv. "Lu... Lu... Luciusi... ty jsi... se vrátil," vyslovil jsem nesmyslně a natahoval k němu ruce. Byl jsem nesmírně šťastný, že ho vidím a nedocházelo mi, v jaké situaci mě našel. Z Luciusova rozhněvaného pohledu metaly blesky a špička jeho hůlky pořád mířila na ležícího Wilkese.

"Luciusi... prosím... neubližuj mi..." žadonil ten pes o milost. "Nebyl to můj nápad. To... to tvůj otec chtěl, abych to udělal... zaplatil mi," prozradil, aby si zachránil kůži.

"Co?" sykl nevěřícně Lucius.

"Ano... ano... ano," horlivě přitakával Wilkes. "Chce vás rozeštvat a vrazit mezi vás klín žárlivosti."

"Vypadni, Jidáši!" zavrčel Lucius rozhněvaně a Wilkes co nejrychleji utekl po čtyřech z pokoje. Já jsem se pořád jen připitoměle usmíval.

Lucius kopnutím zabouchl dveře a schoval hůlku do hábitu. Pocítil jsem silnou potřebu obejmout ho. Odlepil jsem se od zdi, ale náhlou ztrátou opěrného bodu jsem se zapotácel. Lucius mě zachytil do náruče a ihned mě zbavil láhve.

"Chvilku tě nemůžu nechat samotného. Jen co odejdu, už se nabízíš, jako nějaká děvka," zasyčel zlostně. Jeho šedé oči ho ale prozradily. Odrážel se v nich neskonale smutný pohled z toho, jak jsem ho ranil, že mě ten můj tupý úsměv okamžitě přešel.

Všechno mi najednou došlo. Uvědomil jsem si, že mám ještě pořád spuštěné kalhoty a obnažený klín a šíleně jsem se zastyděl. Pokusil jsem se natáhnout si je, ale zamotal jsem se do nich a kdyby mě nezachytily Luciusovy silné paže, zřítil bych se k zemi, svázán vlastníma kalhotama.

Sevřel jsem v pěst klopy jeho hábitu a provinile zabořil obličej do jeho ramene. "Mys-... myslel jsem, že... se už za mnou nevrátíš… že si budeš užívat svatební noc… že chceš dědice... bál jsem se, že mě kvůli ní o-… opustíš," blábolil jsem nesmyslně, jazyk odmítal mluvit souvisle. "Myslel jsem, že... že budeš dnes v noci šoustat-."

Lucius přerušil mé opilecké argumenty. "Z té přemíry myšlení se ti zavařil mozek, ty génie. Nechal jsi se lehce přesvědčit k sexuálním hrátkám prvním nadrženým smrtijedem, který využil tvé momentální indispozice," řekl rozzlobeně. "Kam se sakra poděla tvá legendární inteligence a tvůj šestý smysl, Severusi?"

Zamlženým pohledem jsem vyhledal zrádnou láhev. V alkoholu jsem utopil nejen žal, ale i svůj základní instinkt a Lucius mi to dával pěkně sežrat. Zasloužím si to.

"Nemáš důvod žárlit, anebo vyvolávat žárlivost ve mně. I když možná tomu nevěříš, pro mne je svaté Conspondeo a ne nějaký primitivní křesťanský obřad pro veřejnost s celou tou pompézností. Myslel jsem, že jsi to pochopil, Severusi," ozval se příkře.

"Promiň... promiň... promiň," kajícně jsem šeptal donekonečna. Merlin ví, že jsem nechtěl, aby to takhle skončilo.

Přitiskl si mě na hruď. "Hlupáku," zašeptal. "Měl jsem v plánu dnes v noci šoustat... ale s tebou."

Byl jsem šťastný. A přesto jsem zkazil tento nádherný okamžik. Prudce jsem se vytrhl z jeho náruče a utíkal na toaletu. Padl jsem na kolena, pažemi objal porcelánovou mísu a hlasitě do ní řval. Bylo mi mizerně, téměř jak po Cruciatu. Za zády jsem ucítil pohyb. "Jdi pryč!" zasténal jsem mezi krátkými pauzami. Ani za nic jsem nechtěl, aby mě Lucius viděl v této ponižující situaci. "Vypadni!" úpěl jsem zoufale.

Samozřejmě, že neposlechl. Klekl si ke mně a stáhnul mi vzadu do dlaně mé dlouhé slepené vlasy, neposlušně padající do obličeje. Konejšivě mě hladil po zádech a zůstal se mnou až do konce.

Půl hodiny nato po důkladné očistě, kterou mi Lucius ve sprše věnoval, mě donutil vypít podezřelý lektvar, který jsem ani já neznal. Žaludek se mi po něm zvedl podruhé, bál jsem se, že si tím vším projdu znovu. "Co je to za dryják?" zaprskal jsem, když se mi po něm zkroutil obličej.

"Jen to vypij, zasloužíš si to," rýpnul i. "Tlumí účinky alkoholu. Tvé tělo je jím pěkně nasáklé. Zítra bys nebyl schopný nikoho zabít. Spíš by jsi se sám stal snadným terčem. A to nemohu dopustit." Chytil mě kolem pasu a zabořil nos do mých mokrých vlasů.

Merline, úplně jsem zapomněl, že zítra je svatojánská noc a Pán zla naplánoval na tuto noc únos mudlovského ministerského předsedy, který úzce spolupracuje s ministerstvem kouzel proti plánům lorda Voldemorta ovládnout mudly. Tento mocný a vlivný mudla, aniž to tuší, bude určitě chráněn nejlepším výběrem členů Fénixova Řádu a bystrozorů. Dostat se mu na kůži nebude jednoduché ani pro vycvičeného smrtijeda, co teprve nováčka bez zkušeností a s kocovinou.

Kupodivu mi ten zázračný lektvar pomohl. "Zůstaň," pronesl jsem neskromnou žádost, když se Lucius chystal k odchodu. Vrátil se ode dveří, bez okolků sundal župan a vklouzl ke mně do postele. Natáhl paži a já si pohodlně na ni položil hlavu. Chvíli jsme oba mlčeli, zahloubaní do svých vlastních myšlenek. I když jsme byli oba nazí, přesto jsme jen tiše vedle sebe leželi. Bylo to skutečně neobvyklé. Dokonce i neustále nadržený Lucius dnes myslel spíše než na sex na zítřejší nebezpečnou noc.

Pak řekl něco, co mě hodně zaskočilo. "Kdyby… kdyby tě někdy lákalo… experimentovat i s někým jiným... nebudu ti bránit."

Překvapené jsem otočil tvář k němu. "Co tě to napadlo? Nikoho nechci."

"Já to vím. Ale nezávazný sex je někdy docela příjemná fyzická rozkoš." Na jeho rtech se usadil mazaný úsměv. "Podotýkám nezávazný. Takové nezkušené štěně jako ty by mohlo lehce naletět nějakému smilnému satyrovi, kterými se smrtijedské řady jen hemží."

"Umím se o sebe postarat," řekl jsem trochu dotčeně.

"O tom jsi mě dnes docela přesvědčil," zamumlal s ironií v hlase. "Ani netušíš, jaké nástrahy na tebe čekají na smrtijedských večírcích. Ta Voldemortova děvka Regulus anebo ten jidáš Wilkes jsou úplně neškodní beránci v té smečce vlků, ve které se budeš pohybovat. Stejně ale není nikdo takový sebevrah, aby přebral mladého přítele Luciusi Malfoyovi. I když...," mlstně si olízl rty, "...byla by výzva o tebe s někým bojovat."

"Seš parchart, víš to?" řekl jsem pobaveně.

Tělo se mu křečovitě třáslo skrývaným smíchem. Ohrnul sarkasticky horní ret. "Stejně se vždy vrátíš ke mně. Nikdo není lepší než já," dodal sebevědomě.

Položil jsem hlavu na jeho hruď a zamyšleně se probíral světlými chloupky kolem jeho bradavek. Slyšel jsem pravidelný tlukot jeho srdce. Ten nádherný zvuk života mě ukolébával do slastné letargie. "Obávám se zítřku," zašeptal jsem v polospánku.

"Já taky." Objal mě pažemi kolem zad a pevně přitiskl k tělu. "Budu pořád s tebou. Neopustím tě." Luciusův vzdalující šepot mě ukolébal do nevědomí. "Nikdy tě neopustím. Přísahám."

Nevím, jestli to byl skutečný hlas, nebo se mi to už jen zdálo.

***

Když Narcisa v poledne zaklepala na dveře pokoje svého manžela, aby mu osobně přinesla první novomanželskou snídani do postele, nikdo ji neodpověděl. Potichu otevřela a vešla dovnitř. Postel nebyla vůbec rozestlaná.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.