Vyvrženci pekla 8: Třináctá komnata

27. května 2010 v 18:29 |  Vyvrženci pekla
8. část:
Třináctá komnata

s
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Velká místnost, osvětlena jasným světlem ze stovek svíček v křišťálovém lustru, zdi i podlaha vydlážděné černými zrcadlovými dlaždicemi, luxusní nábytek, postel snad pro deset lidí, všude stříbro, sříbro, stříbro. Přes všechen ten přepych ve Voldemortově ložnici jsem si připadal jako v pitevně. Všudypřítomný chlad, sálající z mramorového obkladu prolézal do pórů pokožky navzdory hučícímu ohni v krbu.

Vyrušila mne přítomnost Pána zla, když přistoupil zezadu ke mně. Zabořil tvář do mých vlasů, zvedl ruku a hřbety pavoučích prstů se dotýkal mé tváře.

"Severusi... Severusi," syčel mi tajemně u ucha a zdůrazňoval sykavky.

Pomalu mě obešel a nespustil ze mne zrak. Jeho tvář byla tak blízko mé, až jsem čekal, že se mu ten vosk ve tváři mým horkým dechem rozpustí. Bělma očí měl krvavější než jindy.

"Jsem trpělivý a dokážu vyčkávat, abych dosáhl svých cílů," řekl záhadným hlasem a vsunul ruku pod můj hábit.

Ten jednoduchý pohyb ve mně probudil dřímající touhu a do podbřišku se mi rozlily vlny obrovského neklidu. Ovinul ruku kolem mého pasu a hrubě mě přitáhl ke svému vychrtlému tělu.

"Došel jsem ke svému cíli-," pokračoval a odrhnul mi vlasy z očí. "-a teď zklidím ovoce své trpělivosti." Uchvátil mé rty a zabořil prsty do mých vlasů. Jeho polibek byl drsný, bolestivý a krutý. Postrádal vášeň, o to víc měl v sobě moc a nadvládu nade mnou. Měl jsem pocit, že mi ze rtů vysaje všechnu krev.

S mlasknutím se odtrhl od mých úst. "Dnes v noci budeš můj," říkal tiše, ale nesmlouvavě a těmi slovy vyvolal v mém podbřišku vlnění. Shodil mi z ramen hábit. Jeho dlaně vklouzly pod mou košili a líně se toulaly po mé kůži.

"Jenom můj," šeptal. Po těchto dotecích jsem lačněl celou věčnost. Zavřel jsem oči a nechal příjemné pocity prostupovat svým tělem.

Věděl jsem, že konečně nastal ten den, kdy mu budu patřit a přesto, že ještě před pár týdny jsem se otřásal odporem při samotné myšlence na to, přesto, že ještě před pár dny jsem se zachvíval bázní pokaždé, když se mě dotkl, teď jsem po tom prahl a moje touha přehlušila vše. I Voldemortovu sexuální zvrhlost.

Pohlédl mi do očí a syknutím ohrnul pravý koutek rtu. "Mám pro tebe slabost, Severusi. Chci, aby jsis to taky užil." Podal mi pohár s afrodisiakem. "Vypij to."

Do nosu mi vrazila ostrá vůně máty. Našel jsem odvahu odporovat a zavrtěl jsem hlavou. "Nepotřebuji to." Má touha po něm byla tak silná, že jsem žádné povzbuzení nepotřeboval.

"Netušíš, co tě čeká," varoval Mistr.

"Vím."

Levé obočí se mu nadzvedlo do oblouku. "Můj drahý přítel Lucius se ti svěřuje se svými zážitky?" zasmál se kokrhavě. Natáhl ruku a strčil mi pod nos lektvar. "Přesto pij!"

Neměl jsem na vybranou. Lektvar působil okamžitě. Žílami se mi rychle začala rozlévat touha v kapalné formě a péro mi zkamenělo.

Pán zla přistoupil k nízkým dveřím u krbu a otevřel je. Objevilo se za nimi úzké točité schodiště, vedoucí dolů. Otočil smrtelně bledou tvář ke mně a v očích se mu zalesklo.

"Pojď, příteli můj a vstup do mé Třinácté komnaty," řekl úlisným tónem.

Otevřela se přede mnou brána do samotného pekla a já jsem ho opojen žízní po něm jako poslušný pes následoval.

Schodiště ústilo do rozlehlé sklepní místnosti bez oken a bez dveří. Bylo zde nedýchatelno, plápolající pochodně na cihlových zdech bez omítky ubíraly vzácný kyslík v cele. Rychle jsem se rozhlédl. Všude kolem hořely svíce zvláštního tvaru, podobného lidské páteři s obratlemi a třemi zakřiveními. V rohu místnosti stál majestátně kůl s kovovými oky, tyčící se až do stropu. Ve zdech a ve stropě byly zapuštěné železné kruhy a háky. Ze stropu visely řetězy různé délky a velikostí. Na zdi visela pečlivě srovnaná dokonalá sbírka bičů, důtek, lan a provazů, kožených pásků a postrojů, řetězů klasických i s bodci a kožených a kovových pout. Záviděníhodná kolekce fetišistických předmětů.

Pán zla mi úmyslně poskytl dostatečný čas prohlédnout si je a záludně se přitom usmíval. "Líbí se ti moje sbírka pomůcek, příteli?" ušklíbl se ješitně. S jednou z nich přistoupil ke mně. Tlačil mě nenápadně dozadu a kostnatými prsty mi začal pomalu rozepínat knoflíčky od košile. Netrhal je, nepoužil hůlku ani neverbální zaklínadlo, schválně prodlužoval svou i mou žádostivost. Zády jsem prudce narazil na pranýř.

Odhalil má ramena a košile z paží sklouzla na zem. Mistrovy chladné rty se dotkly mého krku. Zastudily.

"Teď budeš mít to privilegium vyzkoušet je. Všechny." Zvedl mi paže nad hlavu a kovovými náramky, visícími na krátkém řetězu mi připoutal zápěstí do železného kruhu vysoko na sloupu. Žaludek se mi zavlnil počínající nejistotou, nikdy jsem se nenechal nikým spoutat, ani Luciusem.

Mistrovy dlaně pomalu klouzaly dolů po mých pažích. Zastavily se na prsou a pohrály si s bradavkami, ztopořené je po chvíli opustily a sklouzly až k pasu. Přejely po mé erekci a penis mi pod jejich doteky zatepal.

"Těší mě, že jsi připravený," řekl spokojeně. "Ušetří to spoustu času." Jeho chování přesto, že mě vzrušovalo k šílenství, mě zaráželo. Zcela se vymykalo tomu, co mi o něm vyprávěl Lucius. S rozvahou mi rozepl pásek, pak poklopec a zbavil mě všeho, co jsem měl na sobě. Zůstal jsem zcela nahý a roztřásl jsem se chladem. Odstoupil na tři kroky ode mne, přimhouřil oči a zálibně si mě prohlížel. Žádostivě si přitom olizoval rty.

Když mu jeho planoucí zrak sklouzl do mého klína, přepadl mě najednou stud. Instinktivně jsem chtěl zakrýt svůj rozkrok, ale jen jsem bezmocně zacloumal pouty.

Pán temna se zlověstně zasmál. "Šetři síly, příteli, budeš je dnes s v noci potřebovat." Poodešel ke své sbírce fetiše.

Využil jsem toho a rychle se rozhlédl. Vedle na zdi byl přibitý velký dřevěný kříž ve tvaru X. Pod stropem byla upevněná kladka s řetězem, spuštěným téměř až na zem. V rohu mistnosti byla ke zdi přidělaná úzká a nízká kovová klec. Na druhé straně místnosti viselo ze stropu kožené závěsné lůžko, kousek dál široký stůl se zapuštěnými pouty. Kolem sebe jsem uviděl doslova sběratelské kousky středověkých mučících nástrojů. Od pranýřů a železných panen, přes skřipec až po Jidášovu stolici. Při pohledu na její kovový hrot mě zamrazilo. Poprvé za dnešní večer se mi stáhl žaludek nevolností. Doufal jsem, že nikdy nebudu mít tu čest sednout si na ni.

Pán zla se ke mně opět přiblížil. Jeho bílé tělo svítilo do příšeří mučírny jako obrovská lucerna. Těch několik úzkých pruhů černé kůže z postroje na jeho nahém těle nedokázalo zakrýt jeho vychrtlost a bledost. Pocítil jsem lehké zklamání, svlečené Mistrovo tělo nebylo zrovna eroticky přitažlivé. Změnil jsem názor, když mi pohled sklouzl k jeho mužství. Už jsem ve svém životě viděl víc ptáků, než kolik jich žije v korunách stromů v Luciusových zahradách, ale péro tak heroických rozměrů jako to Mistrovo nemá snad ani hypogryf. Zíral jsem na něj a nedokázal z té ohromné věci, z které šel až strach, odtrhnout zrak. Jestli se tohle pokusí narvat do mého zadku, natrhne mne jako oko na punčoše.

"Závist?" zeptal se Mistr pobaveně, když postřehl, kam směřuje můj zrak. Zneužil mého rozptýlení a zacvakl mi kolem krku široký obojek. Klekl si přede mne a... och, bože!... svou posvátnou rukou mi sáhnul na penis! Pták mi málem zakokrhal slastí. Vzal ho do dlaně a u jeho kořene pod koulemi mi pevně utáhl kožený řemínek. Citlivá varlata pronikavě zabolela, když se na nich kůže napjala k prasknutí. Podvázaný penis zpevněl a zduřil se. Najednou jsem vzdechl a postříkal jeho ruku spermatem. Nešlo tomu zabránit a toužil jsem okamžitě zemřít, jak jsem se zastyděl.

Mistr se zvedl a místo očekávaného vzteku mě jen lehce pokáral: "Severusi, nebuď tak netrpělivý. Ještě jsem ani nezačal. Máme před sebou celou noc," připomněl mi. Ohromeně jsem civěl na jeho jazyk, když požitkářsky slízal mé semeno ze svých prstů.

Na očko mého obojku připevnil řetěz a omotal si jej kolem zápěstí. Odemkl mi pouta na rukou a přitáhl mě k desce, nakloněné do svislé polohy. Přirazil mě k ní a připoutal. Přepadly mě první příznaky paniky a odvážil jsem se ke slabému odporu.

"Přestaň se vzpírat, Severusi!" zavrčel zlostně. "Ztrestám tě, jako by ses vzepřel mým příkazům!"

Mělo to na mne požadovaný účinek. Nohy v kotnících a ruce v zápěstích nad hlavou mi zacvakly do okov v rozích stolu. Vratidlo se začalo otáčet a lavice se pomalu nakláněla, až zaklapla do vodorovné polohy. Ležel jsem na ní jako na vyšetřovacím stole napospas Voldemortovi a netušil jsem, co mě čeká.

Pán zla se otočil pro rekvizitu a já jsem vytřeštěně zíral na jeho záda, rozervaná čerstvými šrámy po bičích. Neznám jedinou bytost, které by tohle můj pán dovolil a napadlo mě jediné. Sebemrskačtví. Přistoupil ke mně a žádostivě mě sledoval. Natáhl si jemné kožené rukavice, položil mi dlaň na břicho a pomalu klouzal po mé hrudi nahoru.

"Jestli jsi se mohl doteď svobodně rozhodovat, Severusi, od této chvíle už ne," říkal záhadně. V druhé ruce svíral kovový řetěz s ostrými hranami. Cilicium. Znal jsem ten předmět. O tomto středověkém mučícím nástroji, způsobujícím sebetrýznění tomu, kdo jej nosí, jsem kdysi četl v učení Opus Dei.

Ztěžka jsem polkl. Rty se mi tiše pohybovaly při modlitbě k Merlinovi, aby tento hrůzný předmět k umrtvování těla Voldemort použil k mortifikaci sebe samého. Merlin byl na hony vzdálen od této studené kobky, protože mi Pán zla rukou vklouzl pod pravé stehno a vsunul pod něj řetěz. Obepnul mi jej kolem něj a utáhl. Sval se mi rozechvěl a špičaté ostny hladce propíchly kůži a zabodly se hluboko do svalů.

Kamenná cela se otřásla rezonancí mého výkřiku. Pán zla pomalu zavřel oči a se zvráceným potěšením se zaposlouchal do jeho ozvěny. Do očí se mi vtlačily slzy bolesti a tělo se napnulo jako tětiva. Bolest byla tak nesnesitelná, jako kdybych právě prožíval amputaci nohy zaživa. Spoutané ruce se mi křečovitě otvíraly a zase zavíraly v marné snaze cokoliv sevřít v pěsti. Ostré hrany pout se mi hluboce zarývaly do zápěstí, žádnou bolest jsem v nich však necítil. Byla zcela přehlušena tou v noze.

Tiše jsem sténal. Nadzvedl jsem hlavu a rozmazaně jsem zíral na čtyři řady bodců, zapíchnutých do stehenního svalu, zpod kterých vyvěraly tenké pramínky krve, stékající po stehně a tvořící pode mnou lepkavou louži.

Pán zla upevnil háček řetězu za článek a pak se sklonil k mému bolestí zkřivenému obličeji. "Odteď patříš mně, Severusi: Dnes si tě podrobím a zcela ovládnu. Pokud se tomu budeš vzpírat, ztrestám tě a cilicium se ti zakousne do nohy hlouběji," zasykl s odporným úšklebkem. Jeho oči žhnuly jako uhlíky v doutnajícím ohni a byly to poslední, co jsem uviděl. Obličej mi znenadání přikryla kožená maska bez otvorů pro oči a vše zahalila neproniknutelná tma.

"Tvá vůle je zlomena," uslyšel jsem šepot těsně u ucha. "Teď jsi odkázaný na mou vůli."

Na hruď mi sedla tíživá panika. Zmateně jsem vrtěl hlavou na všechny strany, abych uslyšel každý zvuk v mé blízkosti, i když mi to nebylo nic platné. Netušil jsem, co se na mne chystá, neviděl jsem, co se mnou zamýšlí Pán zla dělat, spoutaný a bez zraku jsem se nemohl jakkoliv bránit. Byl jsem zcela v jeho moci. Cloumal jsem zápěstími a zoufale se snažil uvolnit si ruce i nohy. Nepomohl jsem si, akorát jsem si způsobil další ostrou bolest, když se mi kovové hrany pout zařezaly hluboko do masa a ostnatý řetěz pronikl ještě hlouběji.

"Přestaň sebou házet, nebo si ublížíš dřív, než s tím vůbec začnu já," slyšel jsem Pánův rozmrzelý hlas. Ten pocit bezmoci se mi ani trochu nezamlouval a pokračoval jsem v marném pokusu o vysvobození.

"Budu tě muset naučit poslušnosti!" ozval se Mistr, tentokrát již zlostně. Celou zazněl skřípavý zvuk napínacího zařízení a téměř okamžitě jsem ucítil bolestivé natažení kloubního vaziva a tkání končetin. Z hrdla se mi vydral další ostrý výkřik a odrazil se od zdí kobky.

Cítil jsem, jak se mé svaly bolestivě natahují a šlachy hrozily, že se přetrhnou. Kulovité hlavice kloubů pomalu a neúprosně vyklouzávaly z miskovité prohlubně protější kosti. Ještě chvíli a překročím hranici, kdy mi natahování na skřipec způsobí roztržení tkáně a vykloubení ramenních a kolenních kloubů. Ukrutná bolest vystřelovala do svalů, kůže, morků kostí i vaziva.

Zoufale jsem se snažil odpoutat svou pozornost od bolesti na cokoliv jiného a napadla mě zrovna ta vzpomínka, která s bolestí přímo souvisela. Když tehdy Lucius ve svůj svatební den majestátně vešel do dveří sálu a všichni hosté k němu otočili své hlavy, on pohrdavě přejel zrakem po všech přítomných, teatrálně pak za sebou zabouchl dveře, aby i nejvzdálenější host uslyšel, že vešel Lucius Malfoy a... přivřel si prsty mezi ně. Nedal na sobě nic znát, ani sval ve tváři se mu nezachvěl, poklidně otevřel dveře, vytáhl prsty a ruku schoval za záda. S kamennou tváří honosně a s pompou vkráčel do sálu. Opravdový muž činu, který pro vzezření šlechtice udělá vše. Mně tehdy neoklamal a musel jsem se hodně přemáhat, aby se mé rty nezaškubaly.

Těsně před vykloubením ramenního kloubu se mechanismus zastavil. Čelo se mi orosilo krůpějemi potu a masku na očích jsem měl celou promočenou.

"Poslouchej mé rozkazy a nebudu nucen tě trestat," řekl ostře Voldemort. "Spolupracuj a bude se ti to líbit."

Stáhl se pryč. Napínal jsem sluch a otáčel hlavu ve snaze zachytit jakýkoliv zvuk. Nic jsem ale neuslyšel. Najednou mě do kůže na prsou nečekaně bodla pálivá bolest a zasáhla citlivé bradavky. Zasykl jsem a prsty na rukou se mi široce roztáhly. Do těla se mi rozletěla bolest jako ze stovek bodavých jehliček.

"Ochutnej krásu bolesti-," slyšel jsem vzrušený Mistrův hlas a hned nato se mi na břicho rozlil horký vosk z hořící svíce. "-a slasti," zašeptal smyslně Mistr.

Se zatnutými zuby jsem zasyčel bolestí a všechny svaly se mi napnuly. Horoucí kapky rozpálily mé břicho do žhava a v místech, kam dopadly, vyslaly žhavé podněty hluboko k nervům. Tělo se mi zmítalo z nesnesitelného brnění a kůže pálila jako ocejchovaná rozžhaveným železem. Žár po chvilce vystřídalo teplo, prostupující do pokožky a bylo neskutečně příjemné.

Když se ruka s vařící lávou posouvala stále níž a níž nad mým břichem až ke slabinám, pochopil jsem, co můj Pán zamýšlí.

"Ne! Ne!" šeptal jsem tiše a zatnul jsem ruce v pěst. Hruď se mi rychle zvedala a klesala a dech se mi trhal na cáry.

"Nepros, Severusi, neponižuj se. Ani netušíš, jakou slast si tím chceš odepřít," řekl rozrušeně Pán zla a hned nato mým klínem projela palčivá bolest. Zasténal jsem, když se tekutý vosk rozlil po mém penisu a varlatech a zakňučel jsem jako nakopnutý pes.

Najednou mi ústa nemilosrdně zakryla ruka v rukavici a dusila mě. "Snaž se, ať z toho taky něco máš," slyšel jsem naléhavý šepot těsně u ucha. "Vnímej tu nádhernou bolest, opanující tvé podrážděné smysly, to dráždivé teplo, objímající celý tvůj penis až k varlatům a rozlévající se dál do celého těla, pronikající hluboko do kůže jako záření, rozpalující tě jako pekelná výheň a způsobující jiskření v každičké tvé buňce, ohnivými impulzy ovíjející se kolem tvých nervů a vyvolávající neskonalou rozkoš, která tě přivede až k majestátnímu vrcholu."

Udělal jsem se rychle jako nějaký puberťák, slintající nad obrázkem nahé ženy. Voldemortova k zbláznění provokující slova, působící na mne jako zápalná bomba, mě stimulovala až k bouřlivému orgasmu. Nechtěl jsem si ani za nic připustit, že by mne vlastní utrpení dokázalo vzrušit. Sám sebe jsem přesvědčoval, že tu bolestnou rozkoš, která se rozlézala mým tělem a nezadržitelně hledala cestu na povrch, muselo způsobit to afrodisiakum, kolující v mých žilách, kombinované s opojením z drog.

Pán zla se samolibě zasmál. "Věděl jsem, že přijdeš na to, že mezi bolestí a slastí je velice nepatrná hranice. Že bolest a slast k sobě neodmyslitelně patří." Rukou v rukavicí roztíral sperma po mém břiše. Netušil, že bych se nejradši sám krutě potrestal za to, co jsem provedl. Co to se mnou sakra provádí? Bolest střídá s rozkoší a hraje si se mnou zákeřnou hru na kočku a myš.

Do očí mi nečekaně proniklo světlo. Přesto, že skomíralo, zamrkal jsem. Otevřel jsem víčka a můj zrak zavadil o krvavá bělma Pána temna jen několik palců od mých očí. Jeho obličej byl zrudlý vzrušením. Po transparentní barvě jeho tváře nebylo ani stopy. Silnými prsty mi sevřel lícní kosti a dýchl mi do tváře.

"Líbí se ti bolest, příteli? Přiznej to!" Prudce dýchal a jeho chřípí se široce rozevíralo a chvělo. "Líbí?" zavrčel výhružně. Zmáčkl čelist silněji, až se mi rty našpulily a pootevřely. Neměl jsem na vybranou. Přikývl jsem, jak mi to jen sevření hlavy dovolilo.

Zkřivil rty v odporném úšklebku. Uvolnil mi ruce i nohy z okov ve stole. S úlevou jsem si promnul zápěstí, do krve rozedrané od kovových pout. Nedopřál mi vychutnat si zdánlivý pocit svobody. Zkroutil mi ruce dozadu a za zády mi pevně svázal zápěstí k sobě provazem a zpevnil dračí smyčkou. Svázal mě jako dobytek před cejchováním.

"Chceš vyzkoušet další varianty bolesti?" zasípal. Nečekal na zápornou odpověď.

Zaskřípal pronikavý zvuk kovu o kov a po kolejničkách ve stropě se rozjela kladka. Na jejích řetězech byla upevněná vodorovná, tři stopy dlouhá ocelová traverza s koženými smyčkami na obou koncích. Zastavila se přímo nade mnou a začala pomalu klesat. Nebezpečně se houpala a přibližovala. Těsně nad stolem se zastavila. Pán zla provlékl jednu smyčku přes můj levý kotník. Začal jsem nesmyslně kopat kolem sebe, i když mi pohyb způsoboval ukrutnou bolest ve stehenním svalu.

"Přestaň se bránit, jestli nechceš, abych utáhl cilicium o jeden článek dál!" řekl výhružně Pán. Představa ještě větší bolesti, než jsem teď zažíval rázem zklidnila můj instinkt bránit se a rezignoval jsem. Ať mě teď čeká cokoliv, nemůže to být horší než ocelové hroty, zabodnuté hluboko do masa.

Mistr utáhl kožená oka kolem mých kotníků. Traverza začala opět stoupat a zvedala sebou i spodní část mého těla. Dotýkal jsem se desky už jen lopatkami, když se řetěz zastavil. Nohy jsem měl doširoka roztažené vysoko nad úrovní těla a tato poloha byla vyloženě nepohodlná a ponižující.

Zrak mého Pána žádostivě visel na žlábku mezi mými hýžděmi a dychtivě sklouzl k mému spoutanému penisu. "Fascinuje mě tvá temná krása, Severusi," šeptal zastřeně. Rukou se vznášel těsně nad pokožkou, mé kůže se ale nedotkl. Z nosu mu vyrážel těžký dech a oči se mu ďábelsky leskly. Ze všech sil se ovládal, aby neztratil nad sebou kontrolu a zkrotil svůj chtíč. Ještě zdaleka nechtěl toto noční představení předčasně ukončit.

Jeho ruka pomalu plachtila nad mým tělem až ke krku. Dlouhé prsty se ovinuly kolem mého hrdla nad obojkem a stiskly. "Je čas vystřídat požitek utrpením. S prokrveným mozkem jej budeš prožívat o to intenzivněji." říkal třesoucím se hlasem. Třeštil jsem zrak do jeho zrudlé tváře, naklánějící se těsně nad mým obličejem. Ty oči... to už nebyly oči smrtelníka, to byly oči samotného ďábla. Pustil mi krk a já jsem zoufale zalapal po dechu.

Mechanismus se opět rozjel a vyzvedl celé mé tělo do výšky. Kladka se skřípavě přesunula doprostřed cely. Srdce mi bušilo jako kostelní zvon a jeho chlopně se sotva stačily zavírat pod stoupajícím tlakem krve. V ponižující poloze, uvězněn v kožených poutech, zcela nahý, s roztaženýma nohama, rukama svázanýma za zády a v nevědomí, co mě čeká, jsem visel dolů hlavou houpající se a pomalu se otáčející jako vepř, pověšený na jatkách na háku.

Někde za svými zády jsem uslyšel tichý, o to víc šílenější Mistrův smích. Připadalo mi, že vychází přímo ze záhrobí.

Když mi pomalu se otáčející řetěz konečně umožnil pohledět tváří v tvář Mistrovi, vnitřnosti se mi rozvlnily skutečným strachem. Pán temna se skláněl u krbu a v ruce svíral kovovou tyč, jejímž druhým koncem rozhrabával rudé uhlíky, až kolem lítaly jiskřičky. Když železo konečně vytáhl z ohniště, cejchovadlo bylo do běla rozpálené a děsivě ozařovalo jeho smrtelně bílou tvář. Pomalu se přibližoval k místu, kde jsem bezmocně visel a jeho ďábelské oči mě upřeně pozorovaly.

"Zdá se mi to, nebo vidím ve tvých očích strach, Severusi?" šeptaly jeho krutostí zkřivené rty. Už sám jeho démonický úšklebek by dokázal zabíjet. "Věděl jsi, že člověk může strachy i zemřít?"

Bude se mnou ámen, blesklo mi hlavou. Začal jsem sebou zmítat v zoufalé snaze vymanit se z pout a získat možnost bránit se. Byla to ovšem marná snaha, pouta se ještě víc utáhla a zcela zbytečně jsem se vyčerpal.

Pán zla se zastavil pode mnou, zvedl ruku a prohraboval se mými vlasy. Přiblížil ústa k mému uchu. "Kolik utrpení sneseš, Severusi?" Jeho hlas se slyšitelně třásl vzrušením. "Zkoušel jsi už někdy svou hranici bolesti?" Rychle zvedl pravou ruku a bez varování mi přitiskl rozpálené železo do těla.

Nikdy, nikdy v životě mé hrdlo nevydalo tak děsuplný výkřik, jako teď. Slabiny mi propálila ukrutná bolest, jako kdyby se mi v čerstvé ráně otáčela dýka a přímou úměrou se stupňovala tím víc, čím víc Voldemort tlačil na cejchovadlo.

Obličej měl zhyzděný ďábelským výrazem a dokořán otevřená ústa mu křivil úšklebek šílence. Křičel jsem z plna hrdla nesmírnou bolestí a můj zoufalý nářek se mísil s nelidským skřekem Mistrovým.

"Bolí?" nezřetelně jsem v mukách rozeznal jeho rozrušený vzdech. Kůže na kyčelní kosti mi plála žárem a všude kolem čpěl ostrý zápach spáleného masa.

"Bolest. Agonizující, rozervávající a zatemňující mozek. Můžeš křičet. Můžeš si vykřičet hlasivky, ale není ti to nic platné. Ta bolest nepřestane. Křič, skuč, kvílej a svíjej se, stejně budeš hluboce trpět." Voldemortův fanatický hlas naháněl smrtelnou hrůzu. Dostával se do fáze, kdy jeho chtíč a touha ubližovat mi začínala překračovat hranici ovládání se.

Surově přitlačil na železnou tyč, do ruda rozžhavenou a přiblížením dlaně druhé ruky pustil do ní tok magie, aby se cejch vpálil hluboko do masa a nedal se nikdy odstranit. Žhnoucí bolest lehce pronikla mou kůží i svaly až ke kosti. Bojoval jsem se slzami a mé tělo se zběsile zmítalo nepředstavitelnou bolestí, rozlévající se teď už celým mým tělem.

"Neházej tak sebou. Bolí to pak o to víc," uslyšel jsem Mistrův káravý hlas z obrovské dálky.

Obklopila mě temnota. Pod víčky jsem zahlédl krásnou tvářičku, která mě pronásledovala ve snech celé mé kruté dětství. Seděli jsme spolu na našem oblíbeném místě pod košatou lípou u samých hradeb bradavického hradu, kde jsme se tak často scházeli a učili se náš oblíbený předmět. Jaro toho roku přišlo velice brzy a příroda se začala zbarvovat do mé oblíbené zelené. Dívka najednou odložila učebnici lektvarů a přitiskla se ke mně. Přiblížila své rty k mým a něžně mě políbila. "Miluji tě, Severusi," zašeptala a zamilovaně na mně upírala své krásné zelené oči. Usmál jsem se na ni. "Já tebe taky, Lily," řekl jsem tiše a přitiskl jsem se k jejím ústům. Klesli jsme na studenou zem a schovani před zraky zvědavců jsme se oddali líbání. Když se naše rty oddělily, pohladila mě po tváři a smutně řekla. "Poslední dobou mě zanedbáváš, Severusi. Od té doby, co jsi se začal přátelit s tím Malfoyem ze sedmého ročníku, nemáš na mne vůbec čas. Šeptají se o vás divné věci. A taky se povídá o tobě, že pokoušíš černou magii," zašeptala ustaraně. Falešně jsem ji uklidňoval chladným hlasem. "Lucius je můj nejlepší přítel a nikomu nedovolím, aby se míchal mezi nás. A nevěř všemu, co se povídá."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.