Vyvrženci pekla 7: Černá mše

27. května 2010 v 18:20 |  Vyvrženci pekla
7. část:
Černá mše

s
Zvuk kroků se hlasitě rozléhal po kamenné dlažbě a jeho ozvěna mě upozorňovala na to, že prostor, kterým mě můj Pán vede, je obrovský. Po nekonečně dlouhé době, kdy se mi zdálo, že mě Mistr vede do samého pekla, mě najednou doslova praštila přes nos nevídaná energie. Zmateně jsem zamával před sebou rukou. "Klid, Severusi," uslyšel jsem u ucha Mistrův tichý hlas. "Magie zde vibruje ve vysokých frekvencích. Důvěřuj mi." Chytil mě pevněji pod paži. Neměl jsem na vybranou.

Naše kroky se zastavily a Pán pustil mé rameno. Zůstal jsem bezradně stát v černotě. Bylo zvláštní, jak jsou ostatní smysly citlivější než jindy, když je člověk připraven o zrak. K čichovým buňkám mi pronikla jemná vůně kadidla a zaslechl jsem monotónní hluboký hlas, připomínající motlitbu.

"Kdo sem dnes mezi nás zavítal?" ozval se neznámý hlas.

"Jeden, co chce poznat umění magie a sloužit Temné straně a svým bohům," zaznělo vedle mne.

Někdo mi zezadu sundal pásku z oči. "Přistup blíž," rozkázal první hlas. Otevřel jsem oči a prudce jsem zamrkal. V kruhu stál asi tucet černých postav, zahalených v kápích a maskách. Já byl přímo uprostřed toho kruhu.

Rychle jsem se rozhlédl po potemnělém chrámu, osvětleném pouze stovkami slabě plápolajících svící. Jak jsem předpokládal, prostor byl obrovský. Po obou stranách stálo hranaté sloupořadí jako v egyptském zádušním chrámu, mizející hluboko ve tmě, kam už nedosáhlo světlo svíc.

Na všech světových stranách chrámu stály majestátní sochy, znázorňující čtyři živly, vodu, oheň, vzduch a zemi. Na východní straně se nacházel obětní oltář. Vycházel jsem z předpokladu, že chrám byl stavěn zcela nepochybně s určitým symbolickým záměrem, směřoval od západu k východu, od temnot ke světlu.

Kdosi mě postrčil dopředu. "Jsi zde ze své svobodné vůle a dobrovolně v míru a lásce?" zeptal se jeden z vyšších zasvěcenců. Přikývl jsem. "Poklekni," rozkázal.

Poslechl jsem. Vložil mi do rukou kalich a gestem mě vybídl, abych vypil jeho obsah. Nápoj chutnal hořce jako po mandlích. Jeho účinek působil okamžitě, celým tělem se mi rozlily příjemné pocity uspokojení, které se rychle stupňovaly. Strach z toho, co mě čeká, ze mne rychle opadal, pocítil jsem povzbuzení, zvýšení psychické i fyzické výkonnosti a mé zábrany se uvolňovaly. Rychle jsem spěl až k umělému ráji a pozoruhodným zážitkům.

"Zařaď se do kruhu a zakryj si tvář maskou. Démon Belial se nepodívá obyčejnému smrtelníkovi do tváře." Zacouval jsem do kruhu k ostatním.

Doprostřed kruhu vešel nejvyšší mág, zahalený v černém rouchu, se střibrnou maskou přes obličej. Otočil se k oltáři, vzal z něj oboustranně broušený atham a rozpřáhl ruce. "In nomine de nostri Satanas Luciferi exelsi!" odříkal magickou formuli a kreslil dýkou obrácený kříž od vrcholu dolů a zprava doleva. Zažehl Černý plamen a pokračoval ve vyvolávání.

"Přikazuji mocnostem temnoty a jejich pekelné moci. Otevřete se brány pekla! Peklo je dokořán otevřeno a vychází z něj obávaný démon Belial, aby naplnil svoji vůli v díle Stvoření. Třeste se smrtelníci, neboť vstupuje do mého pozemského těla. Hle! Jsem bohem včerejška, dneška i zítřka. Jsem strážcem času a věčnosti. Jsem roven principu temnoty. Neomezený. Jedinečný. Moje moudrost nezná hranic a nepřekonatelná je moje síla. Má astrální mise je dokonána. Mé poslání je uskutečněno a naplněno. Volám živly, aby mi sloužily a síly Stvoření, aby plnily má přání. Přijďte a zúčastněte se na díle Stvoření skrze tato slova moci."*

Jeho nakřáplý hlas nabýval na intenzitě a poslední slova už křičel z plna hrdla. Jeho ústy k nám promlouval samotný Belial. Všude kolem se rozléhalo monotónní mumlání zasvěcenců, padajících jeden po druhém na kolena. Setmělo se a vzduch se tetelil silnou energií, pronikající až do morku kosti. Plameny svíc házely neidentifikované stíny a divoce se třepetaly, přestože se vzduch ani nepohnul. Byl jsem jako očarován a z hrdla se mi samovolně začalo linout ponuré melancholické drmolení.

"Můj duch bude žít po celou věčnost. Smrtelníci se mne obávají. Právem! Třeste se před mým hněvem! Neboť vyslovuji nevýslovná slova moci. Při mocnostech temnoty, stínu a světla, vracím se zpět do pekla. Jsem připraven udeřit jiné noci. Do té doby ať zůstane peklo zavřeno. Vrátím se!"***

Poslední slova velekněz ztěžka vydechl z plic a jeho tělo, najednou zbavené ďábla bezvládně kleslo na oltář.

Vše ztichlo. Loď chrámu se rozjasnila světlem svíc a magická moc pominula. Vyznavači temných sil se jeden po druhém zvedali z kolen. Otočil jsem zrak k oltáři. Byl jsem otřesen z toho, čeho jsem byl svědkem, nic to ale nebylo proti tomu, na co jsem těď zíral. Postava v černém rouchu se namáhavě drala na nohy. Velekněz zvedl ruku ke své tváři a já jsem s úžasem pozoroval ty štíhlé dlouhé prsty.

Lord Voldemort si prudce strhnul masku z bledého obličeje a jeho ďábelské oči spočinuly na mně.

*****

"Tvůj život patří mně, Severusi," oznámil mi nesmlouvavě Mistr, když jsem si jako poslušný pes lehl u jeho nohou. Chlad chrámu vystřídalo příjemné teplo z krbu, sálající mi do zad. Tiše jsem ležel na zemi a koutkem oka sledoval Voldemortovy dlouhé štíhlé prsty, hladící černý samet na opěrce křesla.

"Spolu, Severusi, ovládneme svět. Vymýtíme tu mudlovskou chátru a všechny, kteří pošpinili kouzelnickou krev svých vlastních potomků zkaženou mudlovskou krví," pokračoval ve své fanatické misi zbavit svět mudlů, do které mě chce - bylo mi to jasné - aktivně zapojit. Zcela jsem nepochopil, jestli to je jeho přání, anebo rozkaz. Vyjde to nastejno.

Přestože byl přímým potomkem Salazara Zmijozela, netušil jsem, z čeho pramení ta jeho poblouznělá posedlost čistou krví, která už hraničila s psychopatickou nenávistí k mudlům.

Nesnáším čistokrevné kouzelníky. Slabochy, kteří se schovávájí za svým neposkvrněným rodokmenem. Ty samolibé povýšence, kteří si myslí, že čistokrevný kouzelník je lepší, než polovičný. Já, Princ dvojí krve všem těm nadutým snobům s ušlechtilou krví dokážu, že i kouzelník nečisté krve může být lepší, než oni všichni dohromady.

"Jsi jiný, než ostatní," přerušil tok mých myšlenek Mistr. Mluvil tichým, monotónním hlasem. Prolezl mnou mráz, jestli nevyčetl mé rouhavé názory. "Poznal jsem to hned, jak jsem tě poprvé spatřil. Už půl století se nenarodil tak talentovaný čaroděj. Jsi výjimečný." Ruka mu z opěrky sklouzla podél křesla a dotkla se mých vlasů. "Vidím v tobě sebe sama ve tvém věku. Ani netušíš, jak podobné máme osudy. Já jsem se musel protlouct životem sám, tobě však dám šanci. Poskytnu ti svou ochranu, své zkušenosti, své znalosti."

Jeho slova ve mně vyvolávala nečekanou touhu. Touhu po poznání, po pomstě celému světu, touhu dostat se až na vrchol. Připlazil jsem se mu k nohám a pokorně políbil lem jeho roucha. "Děkuji, Mistře."

Sevřel chomáč mých vlasů v pěst a přitáhl si mě blíž k sobě. Přinutil mě kleknout si mu mezi nohy, zády k němu. Upíral jsem zrak do praskajícího ohně a všechny svaly jsem měl napnuté v očekávání. Jeho dlouhé prsty se mi ovinuly kolem krku a vepředu se spojily. Palci mi masíroval ztuhlé svaly šíje sílou zcela neúměrnou jejich kostnatému vzhledu. Obličej se mi zkřivil bolestí.

"Neděkuj, Severusi," řekl líně. "Nebude to zadarmo." Tlak se zvolnil a ruce se vplížily pod límec mé košile. "Žádám za to od tebe absolutní loajalitu, slepou oddanost a poslušnost. Ve všem," připomněl mi mou povinnost Smrtijeda. "Ne jako Smrtijed, ale jako můj... oblíbenec," dokončil chladným hlasem. Zatěkal jsem zrakem kolem sebe. Jeho dlaně, pomalu se plížící po nahé kůži mých ramen přes klíční kosti až na hruď, sálaly jako rozpálené cejchovací železo. Přesto mi po těle naskákala husí kůže. Pokožku jsem měl jako struhadlo a bylo nemožné, aby to necítil.

Pán temna se sklonil k mému uchu. "Čekal jsem na tebe celých padesát let, Severusi," zašeptal. Byl jsem jako omámený. Netušil jsem, jestli z jeho slov, nebo z toho těsného kontaktu. Nejspíš z obojího. Mlčel jsem. Za těch několik měsíců ve službě Pána zla jsem se už naučil, kdy mám promluvit a kdy být raději zticha.

Zavřel jsem oči a vychutnával příjemné pocity z doteků po mé citlivé pokožce. Kousal jsem se do rtu a bránil jsem vzdechům vydrat se z hrdla. V duchu jsem děkoval Merlinovi, že mi Pán nemůže vidět do obličeje. I kdybych se musel otočit, ten připitomněle blažený výraz bych nedokázal vymazat ze své tváře.

Prsty sklouzly k mým bradavkám a jejich bříška je začala lehce mnout. Ztvrdly a sladce zabolely. Unikl mi tichý sten.

Silnými pažemi svého Pána jsem byl nečekaně odmrštěn jako z katapultu a v poslední chvíli jsem natáhl před sebe ruce, abych ztlumil pád. Zůstal jsem ležet čelem k zemi a zběsile přemýšlel, co jsem udělal špatně. Ve všem jsem přece poslechl, dokonce jsem se ani ze strachu nebránil jeho - polkl jsem - vůbec ne nepříjemnému intimnímu přístupu. Připadalo mi, že si z dlouhé chvíle se mnou hraje jako kočka s myší.

"Následuj mě!" řekl velitelsky a zvedl se z křesla. Sesbíral jsem se ze země a plížil jsem se za ním jako stín. Byl pořád krok přede mnou. Prošli jsme bludištěm chodeb a Mistrovy kroky se zastavily před masívními dveřmi do věže. "Mám pro tebe překvapení," zkřivil úzké rty do čehosi, vzdáleně připomínajícího úsměv. Ladně mávnul rukou a starobylé dveře se s vrzáním otevřely. Pokynul rukou a já vešel dovnitř.

Ocitl jsem se v kulaté místnosti, s malými okénky vysoko pod stropem, provoněné pachem lektvarů, mísícím se s různými druhy bylin a přísad. Uprostřed stál dlouhý pracovní stůl s nepřeberným množstím pracovních nástrojů, včetně chirurgických skalpelů. Dokola podél celé zdi se nacházely regály a police, vlevo se stovkami a stovkami skleněných lahviček, flakónů, baněk, zkumavek a ampulek různých velikostí a tvarů, vpravo s nejrozmanitějšími ingrediencemi do lektvarů, z rostlinné i živočišné říše, organického i anorganického původu.

Tak perfektně zásobenou výrobnu lektvarů neměl ani profesor Křiklan v bradavické škole. Procházel jsem rukou po policích, četl jsem nálepky na lahvičkách s cennými lektvary a žasl nad vším tím vybavením.

"Vidím, že jsi nadšený mou laboratoří," zamlaskal spokojeně Pán zla.

"Je...," hledal jsem správné slovo, "... impozantní."

"Je tvoje, Severusi."

Moje? Rychle jsem se po něm poohlédnul. I když je jeho chování poslední dobou nevyzpytatelné, v jeho kamenné tváři, jakoby vytesané z bílého vápence, jsem nezahlédl jakýkoliv náznak emocí.

"Tuhle laboratoř můžeš neomezeně používat ke svým experimentům a pokusům. Ovšem počinaje dnešním dnem budeš tady až do úplňku připravovat lektvar, který jsem ti určil," oznámil.

Vzpomněl jsem si na několikahodinovou úmornou práci v Luciusově sídle. "Ale já už jsem začal-," snažil jsem se vznést protest.

"Mlč!" okřikl mě zlostně. "Nedovolil jsem ti promluvit. Začneš znova a tady," řekl nekompromisně.

Sebrat odvahu ke smlouvání mi dalo neuvěřitelnou práci. Očekával jsem za to trest, ale nemínil jsem se vzdát už částečně hotové práce. "Přinesu si sem alespoň to, co už jsem připravil."

Probodl mě varovným pohledem. "Ty to nechápeš, Severusi. Ty z této místnosti neodejdeš, dokud nebude ten lektvar hotový, rozuměl jsi?" vmetl mi Voldemort nelítostně do očí. Pak se škodolibě usmál. "Několik nocí bez Luciuse ti jen prospěje. Vám oběma."Rezignoval jsem. Nic jiného mi taky nezbývalo.

"Nezkoušej jakýmkoliv způsobem odejít. Všude kolem je příliš hodně kouzel, které tě nepustí," varoval mě Mistr. "Teď se jdi trochu vyspat, za chvíli svítá. Večer tě čeká další schůzka s černou dámou jménem Magie."

Rozhlédl jsem se. "Kde budu spát?" dovolil jsem si ozvat se znova s nadějí, že alespoň spát mě nechá v Malfoy Manor. Zoufale jsem potřeboval dostat se odsud pryč i za cenu trestu.

"V mé posteli je místa dost i pro dva," navrhl Voldemort. Poplašeně jsem se na něj podíval.

Rozesmál se krákoravým smíchem. "Jen tě zkouším, příteli," mlaskl rty. Elegantně mávnul rukou a jeden z regálů se pomalu odsunul od zdi. Za ním se objevilo úzké schodiště. Jak jen to dělá, blesklo mi hlavou a toužil jsem toto umění mermomocí znát.

"Kletba zní Invenio. Dobrou noc, můj mladý oblíbenče." Pán zla majestátně opustil můj dočasný domov a na mne už ani nepohlédl.

Přitiskl jsem se zády ke dveřím. Srdce mi divoce bušilo na hrudní kost. Stal jsem se vězněm lorda Voldemorta.
*****

Navzdory tíživým myšlenkám před spaním jsem se kupodivu vyspal výborně. Nepamatuji si, kdy naposled jsem nebyl v posteli nikým obtěžován. Možná to bylo i tou drogou, účinky které mi v těle ještě teď doznívaly.

Hned po ranní sprše jsem se pustil do přípravy toho prokletého lektvaru. Všechny potřebné věci jsem měl po ruce v mé - Merline, jak to vzrušivě zní - laboratoři. Všechny, až na jednu nejdůležitější přísadu, do které se nedokončený lektvar na samý závěr přidá. Teplá lidská krev. Vůbec jsem netušil, kde seženu čerstvou krev. Bude jí potřeba větší množství, než abych se na oltář vědy sám obětoval a poskytl svou vlastní. Problém jsem odložil na později a až do večera jsem pracoval na velice složitém lektvaru.

Utahaný jako dovádějící kotě jsem se na chvilku pohodlně usadil do křesla. Zavřel jsem oči a oddal se zaslouženému odpočinku a relaxaci. Přísahám, že jsem měl v úmyslu nostalgicky vzpomínat na mého Luciuse. Myšlenky se mi místo toho - neznámo proč - zatoulaly k mému Pánovi. Znova a znova mi pod víčky probíhalo jeho velkolepé noční představení v roli Velmistra tajného bratrstva.

Po celém těle mi proběhlo vzrušující mrazení. Lekl jsem se. Merline, co to mělo znamenat? Můj mozek se evidentně ještě zcela nevzpamatoval z dlouhodobých účinků drogy, uvolňující veškeré mé zábrany. Jak si jinak vysvětlit, že začínám myslet na svého Pána i jinak, než se strachem a respektem?

Je to přece lord Voldemort, pán světa, zla a temna, urputně jsem přesvědčoval svůj mozek. Čaroděj bez soucitu, bez sebemenšího pocitu viny, bez empatií, s extrémním nedostatkem lásky, s převažujícím pocitem vlastní důležitosti, s obrovskou touhou po sebeuznání, vyžadující extrémní obdiv, vykořisťující lidi, jdoucí i přes mrtvoly za svým cílem, se zvrácenou touhou trestat. Jedinec, který splňuje tolik kritérií o narcistické poruše osobnosti.

Zvrácená část mého mozku vypověděla válku mému zdravému rozumu a poukazovala na téměř božskou sílu Pána zla. Na jeho moc otevřít pekelné brány, zaklínat boha a vyvolat ďábla, promlouvat s démony, na schopnost jeho ruky znesvětit posvátné, stejně jako pouhým dotekem vyvolat slast.

Posvátný strach z nejmocnějšího čaroděje vystřídala nekontrolovatelná touha po něm. Tak silná, že přehlušila varovné signály a vytěsnila je z mé hlavy. Rozlezla se po těle jako lepra a zvedla mi ptáka do pozoru. Představa Mistrových ďábelských očí a mrtvolně bledé tváře mě přestala děsit. Vzpomněl jsem si na moudrá slova Regulusova: Krása není vše, důležité je, co z člověka vyzařuje.

Roztáhl jsem nohy a sklouzl rukou do klína. Rozepl jsem poklopec a pustil bolestivě tepajícího ptáka na svobodu. Hladil jsem ho a představoval si Mistrovy štíhlé prsty k zbláznění ho týrající. Hruď se mi rychle zvedala a klesala rostoucím vzrušením.

Na hřbetu masturbující ruky jsem najednou ucítil dotek. Prudce jsem otevřel oči a krev mi ztuhla v žilách. Nade mnou stál lord Voldemort, v očích mu blýskalo jako za prudké bouřky a se záhadným úsměvem spočíval svou dlaní na mé onanující ruce. Rychle jsem se vzpamatoval, jak jen to bylo možné při mém přistižení, shodil jeho ruku ze své a rychle schoval ptáka do klece. V rozpacích jsem nevěděl, kam s rukama i očima.

"Touha po Luciusovi?" řekl chápavě. Sevřel mi dolní čelist a zavrtal se do mých zorniček. "Je skvělé vidět člověku do mysli-," řekl po chvíli a tajemně se usmál.

Do prdele, do prdele, do prdele! klel jsem v duchu ostošest. Jsem korunovaný idiot, že jsem se nechal samotným Mistrem přistihnout, jak si honím ptáka a ještě si nechat nahlédnout do hlavy.

"-a proto tě dnes naučím umění nitrozpytu. Je nepostradatelný, když potřebuješ prozkoumat nitro nepřítele. Někdy... i přítele," záludně se zašklebil. "Až zvládneš nitrozpyt, potrápím tvůj nadprůměrně inteligentní mozek tím, abys dokázal před nepřítelem vystavět kolem svých myšlenek zeď nitrobrany. Ale varuji tě, před mým nitrozpytem ještě nikdy nikoho žádná byť sebelepší bariéra neochránila," upozornil na své dokonalé umění. V duchu jsem se ušklíbl. Uvidíme.

Mistr mávnul rukou a neverbálním kouzlem si přitáhl k sobě křeslo. Obdivoval jsem tu jeho moc ovládat kouzla bez pomoci hůlky jen svou myslí a toužil jsem znát tajemství tohoto umění. Posadil se přímo naproti mně a pohodlně se opřel. "Jaké jsou tvé dojmy z vyvolávání sil z temnot, Severusi?" zeptal se.

"Byla to pro mne čest, Mistře," řekl jsem stručně s rukama založenýma v klíně, nervózní z toho, že má erekce pořád neochabovala a krutě bolela.

Odfrkl si. "Zatím nebylo co ctít. Jsi jen bídný smrtelník, kterému bylo dovoleno přihlížet. Poctu stát se zasvěcencem Řádu Luciferiánů si musíš nejdřív zasloužit." Zkoumal mě jako pokusnou krysu, cítil jsem to. "Nauč se ovládat černou magii, využít její potenciál, neboj se za pomoc z temnot zaplatit i vysokou cenu. Svět je krutý, musíš si vybrat, zda v něm chceš být lovcem nebo lovnou zvěří. Já byl tím lovcem a dotáhl jsem to až k tomu, že jsem vyzrál nad smrtí. Jsem nesmrtelný a neporazitelný," řekl pyšně a hruď se mu vzdouvala jako vítěznému kohoutovi v aréně. Soustředěně jsem poslouchal jeho slova a začínal jsem vidět svého Mistra zcela jinak, než doteď.

Přisunul si křeslo blíž k mému, naklonil se ke mně a chytil mou levou ruku.Toužil jsem zcela zapomenout na svět kolem a zadoufal jsem, že mě odmění svým pohlazením. On mi však pouze vyhrnul rukáv a odhalil znamení zla. "Jsi hrdým nositelem symbolu lebky, který znamená moc, chaos, destrukci, válku. Myslím, že se nemýlím, když říkám, že mohu od tebe očekávat velké věci."

K mému zklamání mi pustil ruku a zahleděl se mi upřeně do očí. "Soustřeď se, Severusi," řekl uklidňujícím hlasem. Psychicky jsem se připravil na to, že v nejbližších hodinách z mé hlavy vytáhne i ta nejskrytější tajemství a tužby, než mu můj mozek dokáže vzdorovat. Utěšovalo mě pouze to, že já z jeho snad taky.
*****

"Avada Kedavra!" Tělo tmavovlasého mudly kleslo jako podťaté k zemi. "Chcípni, chcípni, otče!" zasyčel nenávistně černovlasý pobledlý chlapec. Do jídelny vešel starší pár. Žena zvřískla a vrhla se k mrtvému tělu na podlaze. "Tome! Proboha, ne!" Starší muž skočil po chlapci. Místnost proťaly další dva zelené záblesky. Kluk se triumfálně postavil a s vítězným úšklebkem v hezké tváři si přeměřil tři mrtvá těla. Vytáhl masivní zlatý medailonek s ozdobným klikatým písmenem S, otevřel ho, přiložil k ústům a zašeptal. "Revello conclu-,"

Zhroutil jsem se bezvládně do opěradla křesla a namáhavě dýchal. Tento poslední nitrozpyt mě obral o veškerou mou sílu a energii. Mistrova úporná snaha zabránit mi pohledět do této jeho vzpomínky mě téměř stála vědomí. Zhluboka jsem lapal po dechu a sledoval, že Mistr není na tom o nic lépe.

Za těch deset hodin, co jsme si navzájem vytáhli z hlav spousty vzpomínek, jsem se tak neunavil, jako při několika posledních vteřinách. Mistrova mysl se úporně bránila, než se jí konečně povedlo uzavřít se před mým vnitřním zrakem a nebyl jsem hloupý, abych nepochopil, proč.

Minuty plynuly a mlčky jsme se navzájem pozorovali. "Očekával jsem to riziko, že se něco o mně dozvíš," začal konečně a prsty křečovitě svíral opěrky křesla. "Nevěděl jsem ovšem, že budeš mít takový talent na nitrozpyt. Netušil jsem, že využiješ svoji inteligenci k tomu dozvědět se tajemství mého původu a zároveň příčiny mé nesmrtelnosti. Podcenil jsem tvůj intelekt, moje chyba, zato jsi mě ale přesvědčil, že jsem se v tobě nespletl a že jsi hoden stát se mým následovníkem." Mlčel jsem.

Pán zla se zvedl z křesla a začal přecházet po místnosti tam a zpátky jako šelma v kleci. Zuřivě o něčem přemýšlel. Zvedl jsem se taky, opřel se o regál a smířen jsem čekal, jak krutě mě potrestá za to, že jsem odhalil jeho tajemství. Doufal jsem, že to nebude trest nejvyšší.

Jeho kroky zamířily mým směrem. Zastavil se těsně u mne. "Já jsem ten, kdo určuje pravidla, kdo ovláda, kdo ubližuje. Mysli na to, Severusi," řekl varovným tónem. Udělal ještě jeden krok dopředu a přirazil mě k regálu, až se některé lahvičky s lektvary převrátily. Sevřel mi bradu jako do kleští, jeho propalující pohled jsem cítil až na temeni lebky. "Zabiju tě, jestli někomu prozradíš mé tajemství," sykl mi do tváře. Přimáčkl se k mému tělu a jeho rty se přiblížily k mým ústům.

Ve tváři jsem ucítil jeho horký zrychlený dech a jeho ruka, svírající mi bolestivě bradu, se roztřásla. Přesto, že jeho rty byly tak blízko, blízko mých, nedotkly se jich. Jeho oči planuly jako požár. Zaplavila mě mocná vlna vzrušení a touhy po něm, Merline, nezvladatelné touhy po svém Pánovi! V panice jsem ucítil, jak tvrdnu a s největším úsílím jsem se ovládal, abych se sám nepřisál na ty bezkrvé úzké rty, tak smyslně se nabízející.

Škvírami v přimhouřených víčkách žádostivě sledoval mé očí a chtěl mě, cítil jsem, že mně chce, ale jeho ovládání hraničilo až s náboženským sebezapřením. Najednou mi pustil bradu, otočil se a s vlajícím pláštěm rychle opustil místnost. Nechal mě tam napospas s pérem jako skála a volnou pravou rukou.

Zákeřně si se mnou zahrává a já nemohu přijít na to, proč.

*****

V příštích dnech jsem úspěšně dokončil lektvar a zbývala už pouze poslední přísada. Můj Pán mě ujistil, že až příjde vhodný čas, dodá ji. Pravidelně mě navštěvoval v mé komnatě a já měl radost pokaždé, když se objevil. A nebylo to tím, že byl jediným živým tvorem kromě krys, který mi dělal společnost v tomto páchnoucím vězení.

Ve chvílích, kdy jsem se zrovna nevěnoval přípravě lektvaru, nenechal mě zahálet. Zasvěcoval mě do kouzel černé magie, procvičoval se mnou umění nitrobrany a nitrozpytu a nesmlouvavě mě zkoušel. Byl přísným, ale výborným učitelem, já pilným žákem.

Nikdy už se ale ke mně nepřiblížil tak blízko, aby měl pokušení alespoň se mne dotknout. K mému velkému zklamání ukončil veškerý tělesný kontakt se mnou. Každý večer jsem marně čekal na to, abych si mohl lehnout k jeho nohám a oddat se laskání jeho ruky. Chyběly mi ty jeho příjemné nevinné doteky.

Nedokázal jsem si vysvětlit, proč mě tak mučí, když při nitrozpytu musel už dávno zjistit, že po něm toužím. Tím víc, čím víc mě odmítal. Myslím, že za celý svůj dosavadní život jsem tolik nenamasturboval, jako za posledních sedm dní.

Po těchto sedmi dnech mého vězení a psychického týrání mě dnes v noci čeká poslední zasvěcování. Zítra se vrátím zpátky do Malfoy Manor a můj život se vrátí do starých kolejí. Už nikdy to ale nebude stejné, jako předtím. A nemyslím tím zrovna to, že za těch sedm dní jsem zvládl tolik černomagického umění, co jinému trvá i roky.

Když jsem sem před týdnem přišel, měl jsem ze svého Pána strach a respekt. Teď, když odcházím - dlouho jsem si to nechtěl přiznat - jsem se stal na něm závislým a vzhlížim k němu s posvátnou úctou a obdivem.

Hleděl jsem z okna své ložnice ve věži do noci a zamyšleně pozoroval jasnou kouli měsíce v úplňku. Myslel jsem na Luciuse. Styděl jsem se, že jsem si na něj nevzpomněl už několik dní. Jestlipak alespoň ví, co je se mnou?

Mistr přišel přesně o půlnoci, jak slíbil. Vzal si ode mne téměř hotový lektvar a přemístili jsme se do chrámu na Černou mši Luciferiánů. Tentokrát jsem černou pásku přes oči nedostal. Dnes v noci se stanu jedním z nich.

Ponurá atmosféra chrámu byla minulostí. Loď byla osvětlena nejenom stovkami tlustých svící, ale i řadou pochodní na každém ze sloupů. Zdi byly ozdobeny ďábelskými freskami, znázorňujícími vraždu, hanobení svátostí a neplodnou lásku. Oltář byl obestřen černým závěsem a ve výklencích kolem něj stály mramorové sochy, v jejichž pohanské kráse bylo zvěčněno sedm smrtelných hříchů.

Kolem postávali v hloučcích členové Řádu v mnohem větším počtu než posledně. Jak jsme se přiblížili, přiběhli k Mistrovi kněží a oblékli ho do ceremoniálního roucha.

Mše začala. Černý závěs se odhrnul a objevil se oltář, na kterém ležela v erotické poloze nahá žena. Velmistr rozžehl kolem ní na oltáři čtyři svíce na čtyři světové strany. Otevřel schránku s relikviemi a rozlomil tři pečetě, v ní skryté.

Nad našimi hlavami se houpaly čoudící měděné kadidelnice, vyvolávaly mystickou atmosféru a navozovaly příjemnou opilost. Zhluboka jsem se nadechl a citlivým čichem rozeznal blín, rulík, oměj a snad potměchuť.

Celý večer jsem nespustil zrak ze svého Velmistra. Když mše spěla ke svému konci, všude kolem se již vznášela oblaka dýmu z doutnajících drog, omamující zcela smysly. Velekněz pokynul svému knížeti. Nejvyšší zasvěceněc přistoupil k ženě na oltáři a za mumlání rituálu pronikl do ní. Velekněz stál nad nimi nepohnutě v hlubokém soustředění a v pravé ruce svíral atham, v levé kalich.

Žena najednou hlasitě vykřikla ve vlně orgasmu a tělo se jí prohnulo. Velmistr se v tu chvíli k ní sklonil a dýkou provedl přesný řez do její krční tepny. Do posvátné nádoby zachytil rudou krev, stříkající v gejzíru z rány. Nalil do ní obsah mého nedokončeného lektvaru. Z nádoby začal stoupat rudý kouř, syčel a bublal.

Pokynul mi, abych přistoupil. Vložil mi do ruky atham. "Dej ji ránu z milosti," pobídl mě Velmistr. Vzal jsem dýku do ruky a zaváhal jsem. "Zabij!" zavelel. Postavil jsem se nad kněžkou, uchopil jsem rukojeť athamu do obou rukou a pomalu zvedl ruce. Tělo pode mnou se svíjelo ve smrtelné křeči. Rozmáchl jsem se a ocelové ostří proniklo do hrudi oběti. Žena naposled vydechla a dokořán otevřené oči upírala do klenby chrámu.

Nůž mi vyklouzl z rukou a zařinčel o kamennou podlahu. Velmistr udělal přede mnou nedokončený kruh a naznačil, abych do něj vstoupil. Když jsem tak udělal, posvátný kruh uzavřel. "Pij!" rozkázal Velmistr. Vzal jsem do dlaní kalich a váhavě a s odporem jsem se napil. Kupodivu nechutnal tak špatně, jak vypadal. Byl teplý a sladký. "Všechno!" zahřmělo. Poslechl jsem a vypil vše do dna. Žaludek se mi zvedl a myslel jsem, že se pozvracím.

Najednou mnou prostoupila neznámá síla, stahující mi klouby prstů do silné křeče a půlila mě vedví. Velmistr monotónně mumlal jakési zaklínadlo. Tvář se mi zkřivila odpornou grimasou a neviditelná ruka mi sevřela krk. Zkroucenými prsty jsem se snažil ji servat ze svého hrdla, abych se mohl nadechnout. Když jsem myslel, že mi už prasknou plíce a roztrhnu se vejpůl, vše rázem pominulo a já jsem prudce zalapal po životadárném vzduchu.

S námahou jsem zvedl zrak. Velmistrovy temné oči, schované hluboko ve stříbrné masce mě soustředěně pozorovaly. Otevřel kruh a přinutil mě přistoupit k oltáři. Byl prázdný a očistěný. "Přísahej věrnost Řádu Luciferiánů," přikázal a odříkal celou přísahu. "Přísahám," dostal jsem ztěžka ze sebe.

Velekněz mi špičkou athamu rozřízl žílu na levém zápěstí a sedm kapek mé krve, ulpělých na oceli nakapal na obětní oltář. "Bohové nechť tě přijmou na znamení tvého znovuzrození." Pod maskou se objevil tajemný úsměv. Odstoupil ode mne, zhasl svíce na oltáři a dal shromážděným znamení k chlípnosti, které od oltáře žehnal.

Podle jeho pokynu začaly v oblacích omamného dýmu divoké orgie. Ženy i muži začali po sobě zhýrale lézt, svlékat se a obcovat. Několik chlípných rukou se po mně začalo sápat. Opojen všude se vznášející smyslnou vůní jsem zcela ztratil zábrany a kupodivu jsem byl svolný ke zpustlému a nevázanému sexu. Zcela jsem zapomněl na přísahu Luciusovi.

"Ten je můj!" zahřměl hlas těsně za mnou. Zasvištěl klikatý blesk a sápající ruce se za bolestného kňučení stáhly. Otočil jsem se za hlasem a vytřeštil zrak do křídově bílého obličeje svého Pána, než mě pevně sevřel kolem pasu a stáhnul mě do víru přemístění.


*Zdroj: Omne Pro Magia Libertas
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.