Vyvrženci pekla 6: Intriky a touhy

27. května 2010 v 18:16 |  Vyvrženci pekla
6. část:
Intriky a touhy

s
Léto se definitivně chýlí ke konci. Konečně. Nesnáším léto. Nesnáším slunce, které spálí mou citlivou pokožku do ruda, jen co vyhlédnu z okna. Nesnáším ptáky, kteří řvou od svítání do západu slunce v korunách stromů. Léto je dobré leda tak k tomu, že nabízí nepřeberné množství rozmanitých druhů lezoucí a plazící se havěti, kterou neodmyslitelně potřebuji ke svým pokusům a k výrobě přísad do lektvarů a jedů pro svého pána. Budu muset na ně ještě podniknout poslední výpravu, než před zimou zalezou do děr a úkrytů.

Lucius přijal v rámci dobrých rodinných vztahů pozvání na slavnostní oběd k Blackům. Stál jsem v okně a z dlouhé chvíle jsem sestřeloval hůlkou ty nenáviděné dvounohé teplokrevné obratlovce, kteří mi svým křikem celé odpoledne drásali nervy. Proč zrovna pod mými okny musí být sad? Proč tady není třeba jezírko? Noční kvákání žab by bylo pro mé uši melodickým nokturnem po tom celodenním koncertě těch opeřenců.

Zavřel jsem okno před zvuky přírody a šel se nudit dovnitř. Kdy už sakra přijde ten Lucius, abychom mohli něco spolu podniknout? Z úvah mě vyrušilo zaťukání na okenní sklo. Ohlédl jsem se. Na okno připlachtil velký černý havran. Do hajzlu, další otravný pták. Zlostně jsem na něj namířil hůlkou. Pták vypustil ruličku pergamenu a s hlasitým zakrákoráním odletěl do dáli. Na několik tepů se mi zastavilo srdce, když jsem spatřil pečeť se znamením zla. Roztřesenými prsty jsem ji rozlomil a s přerývaným dechem jsem se začetl do krátkého vzkazu.

Severusi, přestaň ubližovat těm ubohým stvořením a přemísti se do mého hradu. Očekávám tě ve svých komnatách. V.

Zavrávoral jsem. Několikrát jsem se zhluboka nadechl, abych se vzpamatoval. Co když mě ten šmírák právě teď pozoruje v té zatracené kouli? Nedám mu šanci poznat, že… mám strach. Naškrábal jsem brkem pár slov pro Luciuse a přemístil se do Voldemortova hradu.

Stál jsem v chodbě, na jejímž konci se v šeru plápolajících pochodní rýsovaly mohutné dveře do Mistrových pokojů, za které jsem ještě nikdy nevkročil. Zíral jsem na ně jako na brány pekla. Zpocené ruce jsem neustále otíral do hábitu a sbíral odvahu k tomu, co mě za nimi pravděpodobně čeká.

Buch, buch. Buch, buch. Buch, buch. Srdce mi nahlas bušilo jako kapky deště na plechovou střechu. Hodil jsem si přes hlavu smrtijedskou kápí a obličej zakryl stříbrnou maskou. Pán zla si potrpěl, aby jeho Smrtijedi důsledně dodržovali zásady anonymity, byť se jednalo jen o audienci.

Nohy se mi pomalu daly do pohybu a pekelná brána se přibližovala. Když jsem zvedl ruku, abych nesměle zaklepal, dveře se skřípavě otevřely dřív, než jsem se jich dotkl a já zdráhavě vstoupil do inferna. Zase se za mnou hlasitě zaklaply a splynuly s okolní zdí. Byl jsem proti své vůli vržen do vězení bez východu.

Rozhlédl jsem se kolem. K mému překvapení místnost vůbec nepřipomínala celu. Zdi byly zakryté ostěním z mahagonového dřeva a zdobily je lovecké trofeje. V jednom z koutů salonku stál originální samorost, který se jen tak nevidí. Uprostřed zdi se skvostně vyjímal mohutný kamenný krb, bohatě zdobený. Nádherná práce. Celkový vzhled doplnil kvalitní starožitný nábytek snad ještě z dob Salazara Zmijozela.

Mistr v sobě nezapřel krev starého šlechtického rodu. Sál byl zařízen s nebývalým vkusem, přesto na mne působil neobvyklým dojmem. Možná proto, že zde byla naprostá absence černé barvy, tak typické pro Pána zla. Jediné, co tady bylo černé, byla ta magie, která se plazila všude kolem. Vždy jsem si myslel, že žije v temnotě, obklopen černou magií, netopýry a sochami padlých andělů. Čekal jsem kobku s kamennými zdmi, anebo alespoň ponurý kabinet se soškami démonů a dekoracemi z lidských kostí jako v Mistrově pracovně. Evidentně raději žil v přepychu.

Stál jsem uprostřed a zmateně jsem těkal kolem sebe. Netušil jsem, co mám dělat a kam jít. Nikde jsem nezahlédl žádné další dveře, přestože mi Lucius vyprávěl o rozlehlosti Mistrových komnat a taky o tajném točitém schodišti, vedoucím do sklepení. Při vzpomínce na něj mě zamrazilo.

Mou pozornost upoutala rozsáhlá sbírka knih. Váhavě jsem přistoupil k výstavnému kusu nábytku z mahagonu. S hlubokým respektem jsem civěl na vzácné výtisky, které se v žádné jiné knihovně na světě neuvidí. Prstem jsem se bázlivě dotýkal hřbetů starých, ohmataných knih, téměř jsem se jich bál dotknout. Sálala z nich černá magie a prosakovala mi do kůže. Očima jsem s úctou klouzal po jejich názvech.

Zrak mi zabloudil na stříbrný rytý nápis, ostře kontrastující s černou kůží, ve které byl vzácný výtisk vázán. Ta dvě slova se mi vypalovala do sítnice, jako když se oko podívá přímo do slunce a pak zavře víčka.

Magia Nigra.

Roztřesenýma rukama jsem knihu opatrně vytáhl z řady. Stejný zdobený nápis byl vyrytý i na kožené vazbě. Kolik obětí muselo být stáhnuto z kůže, aby mohlo být sepsáno toto magické učení? S posvátnou úctou jsem přejel dlaní po jemné kůži. Ucítil jsem náhlý chlad, rozlévající se skrz paži do celého mého těla. Mimoděk jsem se zachvěl a rychle ucukl rukou. Pomalu jsem otevřel stránky a začetl se do rudého zdobeného písma.

... je magie velkým příslibem naplnění všeho nedosaženého a nedosažitelného. V magii se výrazně promítá faustovský problém člověka, jeho poživačné sobectví a neukojitelná touha, ať už po poznání, nebo po tělesných slastech, moci, slávě, bohatství. Přirozeným důsledkem oddání se magii je oběť. Ta je vyžadována již v rovině ceremoniální. Jen ten, kdo odhodí své okovy, se může odvážit vkročit do světa magie. Běda tomu, kdo...**

Na zátylku jsem ucítil závan teplého vzduchu. Zaklapl jsem knihu a poplašeně se otočil. Můj zrak spočinul na krvavém bělmu Pána zla. Jeho pohled sklouzl ke knize. Vzal mi ji z ruky a zvědavě si ji prohlížel, jako by ji viděl poprvé. Pokorně jsem padl na kolena a opřel čelo o zem v očekávání fyzického trestu za to, že jsem sáhl na zakázanou knihu.

Potrestání nepřicházelo, dokonce když Pán promluvil, v jeho hlase nebyl ani stín zloby. "Upřímně mě těší tvůj zájem o černou magii, příteli." Překvapením jsem zakoulel očima. Uslyšel jsem, jak vrátil knihu zpátky, jak přistoupil ke stolku, odsunul židli a sedl si. Hrobové ticho rušilo pouze pravidelné škrábání brku po pergamenu. Několik dlouhých minut jsem klečel v poloze kajícníka na zemi a čelo tiskl ke studené dlažbě.

Brk přestal skřípat. "Pojď sem, Severusi." Zvedl jsem se z kolen a přistoupil jsem ke stolu, s hlavou pořád skloněnou na prsa. "Zavolal jsem tě ze dvou důvodů," sdělil mi. Dva důvody! Polkl jsem tak ztěžka, že jsem málem spolkl ohryzek.

"Připravíš lektvar podle těchto instrukcí." Podával mi hustě popsaný pergamen. "Musí být hotový nejpozději do úplňku, tak se snaž. Jsi dočasně osvobozen od povinností Smrtijeda, abys mi jej zhotovil včas." Zmátlo mě to. Pracovní záležitosti jsme vždy řešili v jeho pracovně. "To je jedna věc," řekl tónem, který definitivně tuto záležitost uzavřel.

Zvedl se od stolu a přistoupil ke mně. "Odlož masku a sundej kápí, Smrtijede," požádal. Ihned jsem poslechl. Ovinul paži kolem mých ramen a mé svaly ztuhly na kámen. Proměnil jsem se v sochu z hladkého mramoru a mé nohy ztěžkly jako zalité v betonovém podstavci. Po bílé tváři Pána temna přelétl pobavený úšklebek. "Uvolni se, příteli," povzbuzoval mě. "Jsi napnutý jako tětiva." Pomalu přešel ke krbu s paží pořád ovinutou jako had kolem mého krku. Přesvědčil jsem své nohy, aby udělaly krok. Připadal jsem si jako batole, které jeho rodič učí první krůčky.

Pán zla konečně sundal těžkou ruku z mých ramen a pohodlně se usadil do honosného křesla u krbu. "Klekni si," přikázal. Bezmezně jsem poslechl a padl na kolena. "Pojď blíž," řekl potichu a tenké rty se mu sotva pohnuly. Se zcela smíšenými pocity jsem po kolenou přilezl k jeho křeslu.

Položil mi kostnatý prst pod bradu a nenuceně zvedl můj obličej nahoru. Odvážně jsem se mu podíval do tváře ve snaze skrýt ten skličující strach, který mi svíral srdce. Jeho hypnotický zrak se vpíjel do mých zorniček, přestože nepoužil nitrozpyt. Děsil jsem se těch očí a mé hrdinství spadlo do kalhot.

Jeho prst mi neúprosně držel bradu nahoře a nedovolil sklonit hlavu. Hleděl mi upřeně do očí a jediným jeho pohybem bylo těkání jeho zraku z jednoho mého oka na druhé. "Fascinují mě tvé oči, Severusi," řekl po dlouhé chvíli. "Černé jako havraní křídla… neproniknutelné jako pohled sfingy… záhadné jako nekonečný vesmír... ďábelské jako samotné peklo," říkal tiše neznámým hlasem. Palcem mi pomalu přejížděl po rtech.

Do tváře mě ovanul jeho horký dech, když se ke mně naklonil. Zhluboka nasál a jeho chřípí se zachvělo. "Dráždí mě to tajemno, co tě obklopuje." Mluvil jako v transu a přivíral oči do škvír. Jeho prsty mi nelítostně svíraly bradu. "Polož si hlavu do mého klína." Další rozkaz. Nečekal, až to udělám. Jeho ruka mi zatlačila hlavu do jeho slabin. Jestli to vůbec bylo možné, psychicky jsem se rychle připravil na vykouření nejmocnějšího kouzelníka všech dob.

Nic takového se ale nestalo. Jeho ruka dál spočívala na mém temeni, přestala ale tlačit. Strnule jsem klečel, bál jsem se hnout, obličej zabořený v jeho klíně, netušíc, co se ode mne očekává.

Štíhlé prsty vklouzly do mých vlasů. Bylo to tak nečekané, že jsem zatajil dech. "Ssseverusi...," syčely jeho rty a mazlily se s mým jménem. "Jsi přímo zrozen pro stranu temna. Tvůj démonický zjev, nadprůměrná inteligence a nadání tě předurčují stát se velkým čarodějem," říkal jako ve vytržení. Pořád jsem netušil, kam míří. Z nepohodlné pozice jsem měl krk ztuhlý jako nebožtík.

Mistrova dlaň konečně udělila milost mé hlavě. "Udělej si pohodlí, příteli," pobídl mě. Poslechl jsem a sedl si u jeho nohou. Kostnatá ruka mi přitiskla hlavu na jeho stehno. "Byla by věčná škoda nechat v tobě jenom tak bezcílně dřímat tvůj talent," pokračoval ve svém záhadném monologu. "Zasvětím tě do tajů černé magie. Ne té, kterou přednáším na smrtijedských srazech, ale přímo té nejčernější. Seznámím tě s pekelnou mocí Temné strany, ukážu ti nesmírnou sílu Zla, naučím tě, jak ovládat, omámit a očarovat mysl, vycvičím tě v umění neomezeně vstupovat do cizích mozků a ochránit svou vlastní mysl před nitrozpytem," šeptal vášnivě. "A možná... možná ti prozradím i tajemství nesmrtelnosti."

Prudce jsem zvedl hlavu a navzdory strachu, který mnou lomcoval, podíval jsem se mu přímo do tváře. Planula mu v ní nezkrotná vášeň, kterou rychle skryl před mým zrakem. Špičkou jazyka si olizoval rty a oči se mu podivně leskly. Jemně hladící prsty ztuhly a zaťaly se do pokožky mé hlavy jako orlí spáry. Donutily mě sklonit hlavu zpátky do jeho klína.

"Udělám z tebe mocného a obávaného čaroděje, Severusi," slyšel jsem frenetický šepot nad svou hlavou. Tvář jsem měl uvízlou v jeho slabinách a nemohl jsem pořádně dýchat. S panickou hrůzou jsem si uvědomil, že můj nos je zabořen do ztopořeného penisu, od kterého mě dělil jen tenký pruh látky.

Pařáty, zaseknuté do mé hlavy, povolily stisk. Zalapal jsem po dechu a okamžitě jsem osvobodil svůj obličej z dosahu jeho tvrdého péra. Neodvážil jsem se již zvednout zrak. Upřeně jsem zíral do plamenů v krbu a vytrvale přemýšlel o tom, co způsobilo Mistrovo vzrušení.

Ruka zněžněla a dlouhé prsty se opět začaly probírat mými vlasy. Nikdy bych nevěřil, že ruka, která surově trestala sebemenší prohřešek a na níž lpěla krev nevinných obětí, mohla tak laskavě a měkce hladit. Zasněně jsem pozoroval oranžové jazyky, polykající březově dřevo a praskání ohně mě ukolébávalo do slastné letargie. Zavřel jsem oči a pomalu se propadal do zrádné otupělosti. Nechal jsem se zcela ukonejšit příjemnými doteky prstů v mých vlasech. Ruka nevtíravě sklouzla na můj zátylek a prsty jemně mnuly kůži na šíji. Do celého těla se mi rozlilo příjemné mravenčení. Aniž bych si to nějak uvědomoval, pomalu jsem upadal do dřímot.

Zacloumal jsem rukama. Zděšeně jsem si uvědomil, že má zápěstí jsou k sobě pevně svázaná. Celé mé tělo bylo spoutané provazem, který mi nedovolil pohnout se. Připadal jsem si jako bezmocná oběť, omotaná pavučinou hladového pavouka. Křičel jsem z plna hrdla, ale můj hlas zanikl v roubíku, nacpaném až skoro do krku. Zvedl jsem hlavu a zůstal jsem ochromen hrůzou, když se můj zrak setkal s důvěrně známýma krutýma očima, hledícíma na mne z černé kožené masky.

Škubl jsem sebou a prudce otevřel oči. Plameny vesele plápolaly v krbu. "Máš ze mne strach, Severusi?" vytrhl mě z netečnosti Mistrův hlas. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil teplou dlaň mezi lopatkami. Přes horko, které z ní sálalo proběhl mi mráz po zádech. "Nechcete mi ubližovat... že ne, pane?" hlesl jsem neomaleně a mé oči se okamžitě převrátily v sloup, jak hloupě to znělo.

"Mohl bych," usmál se Voldemort pobaveně. "Ale nechci. Alespoň ne teď." Jeho zvídavá dlaň, prozkoumávající pokožku pod košilí pomalu klouzala z mých zad přes rameno až na hruď. Po celém těle mi naskakovala husí kůže. "Byl by hřích poškodit tak hedvábnou kůži," konstatoval. Prsty mi jemně masíroval klíční kost. Nebýt to ruka Pána zla, vzdychl bych blahem. "Počkám, až přijdeš sám a dobrovolně," dodal tajemně.

Seděl jsem zkroucený mezi jeho nohama, hlavu z donucení položenou na jeho stehně a přemýšlel nad významem jeho posledních slov. Ruka nečekaně vyklouzla zpoza mé košile a spočinula na opěrce křesla. Zhrozeně jsem si uvědomil, že cítím zklamání.

"Neodpověděl jsi mi na mou nabídku." Tón jeho hlasu se změnil. "Chceš proniknout hlouběji do tajemství černé magie, Severusi?" zeptal se ostře. Zmítal mnou divoký nepokoj. Instinkt mi našeptával, že můj intelekt a vzhled vampa nebude pravým důvodem soukromých hodin se samotným Voldemortem. Otázku položil tak chytře, že jsem nemohl odpovědět jinak. "Bude mi ctí, pane," řekl jsem s nejhlubší pokorou.

Pán se najednou prudce zvedl z křesla a smetl mě ze svých stehen na zem. "Jsem rád, že jsem se v tobě nezklamal," lstivě se pousmál. "Přijď o půlnoci." Odkopl mě jako prašivého psa a sotva již na mne pohlédl.

Na vratkých nohou jsem zmateně vyklopýtal z jeho komnat a rychle se přemístil.

*****

Hned, jak mě v mém pokoji prozradilo hlasité prásknutí, rozrazily se dveře a dovnitř vtrhnul Lucius ještě v cestovním plášti, s rozevlátými vlasy a zpytavým výrazem ve tváří. Za dveřmi zapomněl svou typickou malfoyskou povrchnost a povýšenost. Beze slova se ke mně vrhnul a než jsem stačil zareagovat, pevně objal má záda. "Teprve před chvílí jsem si přečetl tvůj vzkaz," řekl omluvně. "Jsi v pořádku?" Důkladně si mě ze všech stran prohlížel jako otroka na trhu s lidským masem.

Vymanil jsem se z jeho sevření. Ještě jsem se zcela nevzpamatoval z nedávných událostí a neměl jsem chuť Luciusovi cokoliv vysvětlovat. Sám jsem to vysvětlení potřeboval.

"Sakra, jsi?" zeptal se znovu neodbytně a zatřepal mnou jak s rozbitými hodinami.

Odstrčil jsem ho podrážděně od sebe. "Je mi... fajn. Vypadni, mám práci," řekl jsem popudlivě a zamířil jsem ke knihovně. Jezdil jsem špičkou prstu po hřbetech knih, přestože jsem přesně věděl, kam sáhnout pro hledanou knihu. Na zátylku mě propaloval Luciusův pronikavý pohled. "Severusi," oslovil mě ustaraně. Ignoroval jsem ho a doufal jsem, že má nevšímavost ho pobídne k tomu, aby vypadl. Prošel jsem celou knihovnu třikrát shora až dolů, než jsem konečně uslyšel za zády tiše zaklapnout dveře.

Z pečlivě zarovnané řady jsem vytáhl Přípravy lektvarů pro pokročilé. V této učebnici, která mě doprovázela jako věrný přítel mými školními léty, sice pokyny k přípravě tak náročného lektvaru, jaký mi Pán temna zadal, nenajdu, ale hodlal jsem využít užitečných praktických rad, které jsem si léta poznamenával na jejich stránkách.

Opatrně jsem sáhl i po vzácném výtisku Thesaurus Potagium, Pokladnici lektvarů, kde jsou uchované všechny moudrosti světa o umění přípravy elixírů. Položil jsem obě knihy na stůl a opřel se pohodlně do křesla. Zavřel jsem oči a konečně jsem si ukradl chvíli na přemýšlení nad událostmi posledních hodin.

V hlavě jsem měl neskutečný chaos. Zmatené myšlenky se mi proháněly bludištěm otázek, na které jsem neznal odpověď. Čeho chtěl Mistr docílit svým nezvykle přátelským monologem? Kam mě chtěl dostat svým důvěrným přístupem? Co sleduje svou nesmlouvavou nabídkou zasvětit mě do černé magie?

Hledání odpovědí jsem zasunul, alespoň prozatím, do spodní přihrádky v hlavě a vrátil jsem se ke svým povinnostem. Nalistoval jsem v knihách příslušné pasáže, vytáhl jsem brk a sepsal seznam ingrediencí, které budu potřebovat k přípravě lektvaru pro Pána zla.

Shrábnul jsem popsaný pergamen a zmizel jsem ve sklepení v jednoduše zařízené výrobně lektvarů, kterou mi před časem laskavě poskytl můj drahý přítel Lucius. Pracoval jsem v polních podmínkách, ale bylo to lepší, než nic. Musel jsem si pospíšit, měsíc přešel do poslední fáze a úplněk je už za sedm dní. Některé ingredience potřebují uležet několik dní, aby byly vůbec použitelné.

Po několikahodinové práci jsem se utahaný vrátil zpátky do svého pokoje. Navzdory svému proslulému smyslu pro pořádek jsem cestou do koupelny ze sebe postupně shazoval části svého oblečení a zanechával jsem za sebou na podlaze neklamné stopy, kudy jsem kráčel. Byl jsem tak unavený, že mi to vůbec nevadilo.

Po chladivé sprše, která mě vzpružila jen částečně jsem se rozhodl, že se těch několik hodin, které mě dělí od první lekce v černé magii, trochu prospím. S touhou po trošce spánku jsem potmě vklouzl do peřin. Narazil jsem na cizí tělo, které nebylo součástí mé postele.

"Luciusi, sakra, co tady děláš?" zabručel jsem otráveně. Vidina klidného spánku se rozplynula jako ranní mlha.

"Čekám na tebe?" ozval se uličnický hlas z peřin.

"Kdo se ti o to prosil?" sykl jsem nevrle. "Potřebuji se vyspat."

"Proč tak brzy? Netopýři jsou přece noční tvorové," uchechtl se a přilepil se k mému tělu jako sliz."Jsi studený!" vyjekl, když se ke mě přitiskl. Objal mě pažemi a sevřel v náručí. "Zahřeju tě," zašeptal a špičkou jazyka olízl mé rty.

Odvrátil jsem se. "Nemám na to zrovna náladu."

"Na co? Nic ti přece nedělám." Jeho dlaně pátravě jezdily po mých zádech. Bylo mi to jasné. Hledaly stopy Voldemortova mučení.

"Nic mi není, sakra," zopakoval jsem rozladěně a vyprostil jsem se z jeho náruče.

"Ty nejsi... zraněný?" zeptal se nevěřícně.

"Měl bych být?"

"Byl jsi... s Mistrem."

"Vážně, Luciusi, být s Mistrem neznamená pokaždé být ztrestán." Vzpomněl jsem si na vůbec ne nepříjemné doteky Voldemortovy ruky, která uměla krutě trestat a zároveň smyslně hladit.

"Ukaž."

"Co?"

"Chci se podívat."

Nestačil jsem mu zabránit v povelu Lumos a oči mi zaplavilo jasné světlo. Škvírami v přimhouřených víčkách jsem zahlédl Luciuse, strhávajícího ze mne přikrývku a zkoumajícího mé obnažené tělo. Teplou dlaní mi jezdil po hrudi a břiše. Když nenašel žádné stopy po mučení, sklonil hlavu a špičkou jazyka laskal mé staré jizvy po těle. Pták se mi nepatrně pohnul. Nemohl jsem říct, že by se mi to nelíbilo. Nechal jsem ho, ať si hraje. Ospalost byla stejně nenávratně pryč.

Matrace se prohnula, když Lucius změnil polohu. Klekl si mezi má stehna, chytil mě pod kolenními jamkami a kolena mi nacpal až pod bradu. Páteř se mi nepřirozeně zakřivila a zadek se ocitl vysoko nad úrovní horní části mého těla. Luciusovy dlaně sklouzly plynule z mých kolen po vnitřní straně stehen až k hýždím a doširoka je roztáhly. Obočí se mu krabatilo a ve tváří měl soustředěný výraz. Zkoumavě si prohlížel vstup do mého těla a koukal do něj jako do kotlíku s nepovedeným lektvarem. V duchu jsem se musel nad jeho výrazem pousmát.

Přesto, že s ním šukám už od svých čtrnácti let, jeho důkladná prohlídka mi nahrnula krev do tváře. Mohl jsem mu jediným kopnutím zabránit v této nezvyklé činnosti, ale vyčkával jsem. Docela jsem se začal bavit.

"Jsi v pořádku!" nevěřícně mě seznámil s tou závratnou novinou. Jako kdybych mu to neříkal.

"Vážně? To je úžasné! Hned se cítím líp po tvé příznivé diagnóze," neodpustil jsem si sarkastický tón.

Lucius se zašklebil. "To mi tedy vysvětlíš."

"Není co." Ani na vteřinu mě nenapadlo, že bych mu sdělil průběh mého setkání s Mistrem. "A mohl bys konečně laskavě osvobodit můj zadek z té nedůstojné pozice? Potěšilo by mne, kdybys mluvil ke mně a ne k mému zadku."

Lucius posměšně ohrnul rty až ke špičce nosu a jeho prsty, svírající mé půlky, promnuly jejich kůži. "Byla by škoda nevyužít toho, když se mi tvůj rozkošný zadek tady nabízí přímo pod nosem." V šedomodrých očích se mu podivně zablýskalo.

"Mluvil jsem dost srozumitelně, když jsem řekl, že dnes nemám na to chuť?" řekl jsem otráveně a snažil jsem se vykroutit ze své ponižující pozice. "Já ti tu chuť udělám," zašeptal Lucius a nadzvedl mi zadek ještě výš. Bez zbytečného otálení mě očistil kouzlem a sklonil hlavu mezi hýždě.

Ten nádherný pocit, který mě zaplavil, když jsem ucítil jeho hbitý jazyk ve svém těle, se ztěžka dal popsat. Instinktivně jsem roztáhl nohy ještě víc a pevně je uchopil pod koleny. Lucius mě žhavě šoustal jazykem a ocelové oči nespustil z mé slastnou křečí zdeformované tváře. Soudě podle jeho výrazu, si má smyslná muka vysloveně užíval.

Vsunul prst do zvlhlého otvoru a kroutil jím uvnitř mého těla jako tančící kobra. Prostata přímo rezonovala pod jeho doteky a já myslel, že umřu blahem. Z hrdla se mi draly ponižující zvuky, zprvu jsem se snažil trochu je tlumit, s narůstajícím vzrušením jsem ale vzdal marnou snahu ovládnout je a nechal jim volný průchod. Zaplavila mě vlna orgasmu a z plic jsem vydechl pralesní zvuk. Břicho i hruď mi skropilo vlastní sperma, přestože se Lucius mého ptáka ani nedotkl.

Jeho tvář ozdobil široký úsměv. "Nevypadáš, že bys na to neměl náladu," dobíral si mně. Nebyl jsem ve stavu odrazit jeho jízlivou poznámku a tak jsem radši mlčel a vydýchával dozvuky orgasmu. Ten mizera mě vždy dostane. Pokaždé mu podlehnu, nedokážu mu nikdy dlouho odolávat. Lucius je můj slabý článek v pevném řetězu mých zásad a on to věděl, parchant.

Položil jednu nohu na zem, chodidlo druhé zabořil do matrace a přitáhl si můj zadek do klína. Vyplivl mi mezi hýždě chuchvalec slin a nedočkavě nabodl mé tělo na své kopí. Zasténal jsem slastí a přitáhl si kolena až k bradě, abych umožnil Luciusovu péru proniknout hlouběji. V tomto úhlu jsem ho cítil snad až u bránice.

Lucius pomalým tempem zasouval penis tam a zpátky s úmyslem co nejdéle protahovat pohlavní styk. Dráždivě klouzal v mém těle a rozesílal impulzy i k tomu nejvzdálenějšímu výběžku nervové soustavy. Rozmázl jsem si sperma po břiše a uchopil svůj mrtvý penis. Kluzkou dlaní jsem mu pomohl probudit se k životu. Ještě pořádně nevychladl z předchozího orgasmu a už byl zase jako skála. Přetáhl jsem předkožku přes žalud a krátkými naučenými pohyby jsem ho vedl přímou cestou k dalšímu vyvrcholení.

Luciuse ten pohled rozdráždil a začal do mne zběsile přirážet. Jeho bledá pleť v obličeji získávala lehce růžový nádech, který mu neskonale slušel. Koule mu pleskaly o můj zadek a tentokrát jsem nebyl jediný, komu se z hrdla draly pazvuky. Zaklonil hlavu dozadu a dech se mu zrychlil natolik, že nádechy a výdechy splynuly v jedno nesrozumitelné chroptění. Hlasitě oznámil světu, že vyvrcholil a mé tělo dostalo dvojitou spršku horkého gejzíru. Dovnitř i ven.

Lucius se bezvládně zřítil vedle mne. Pramen platinových vlasů mu přikryl obličej. Dýchal rychle a přerývaně jako v posledním tažení. Můj zrychlený dech byl dokonalou ozvěnou toho jeho. Dlouhou chvíli jsme leželi tiše a zklidňovali rozbouřené hormony v krvi.

Byl jsem v sladkém polospánku, když Lucius přerušil ticho a donutil mě otevřít oči. "Máš neskutečně těsnou prdelku," řekl na půl úst. Líně pootevřel jedno oko a rty se mu rozvlnily jako mořský příboj. Vyloudil tím na mé tváři jeden z těch vzácných upřímných úsměvů, kterých rozdávám jako šafránu. "Bastarde," vydralo se mi z úst trefné pojmenování. Lucius se převalil na břicho a přehodil ruku přes mou hruď. "Taky tě miluji," ušklíbl se. Úsměv se zarputile držel na mých rtech.

Netuším, odkud se najednou vzala ta touha ve mně. Snad vzpomínka na příjemný odpolední zážitek u Mistra, který jsem si zatoužil zopakovat. "Mohl bys mi mnout krk?" požádal jsem tiše. Překvapeně zvedl hlavu, ale bez otázek vklouzl rukou dozadu na mou šíji a jemně ji masíroval. Po těle se mi rozeběhly jiskřičky z něžných doteků na mé erotogenní zóně. Oddal jsem se tomu slastnému pocitu až do doby, kdy jsem si s úděsem uvědomil, že přesto, že Luciusovy prsty byly šikovné a hbité, nedosáhly kvalit... och, bože... nedosáhly kvalit Voldemortových.

Tento objev mnou otřásl víc, než jsem byl schopen si připustit. Proti mé vůli si mé podvědomí přivolalo představu Mistrovy ruky na mém krku místo té Luciusovy. Nejhorší bylo, že jsem se tomu vůbec nechtěl bránit. Vnímal jsem dlouhé prsty Pána zla na svém temeni a pomalu jsem upadal do slastné apatie. Poslední, co jsem si pamatoval, než jsem se propadl do náruče svých tajných snů, bylo Luciusovo tiché Nox.

Probudilo mě vzdálené bití hodin. Poslední úder, oznamující celou hodinu vystřídal gong, rozechvívající se do ticha. Rozespale jsem počítal. Jedna, dva... deset, jedenáct, dvanáct.

Prudce jsem otevřel oči. Půlnoc! Schůzka s Pánem temna! Opatrně, abych ho neprobudil, jsem sundal Luciusovu ruku z mé hrudi. Zabručel něco ze spánku a otočil se na druhou stranu. Potichu jsem vyskočil z postele. Dal jsem si rychlou sprchu a spláchl ze sebe pach sexu. Kouzlem jsem potmě přivolal své věci, ve spěchu se oblékl a ve zlém tušení zavadil zrakem o velké kyvadlové hodiny.

Bylo deset minut po půlnoci. S rozporuplnými pocity jsem se rychle přemístil do Voldemortova hradu.
*****

Pouhých deset hodin mě dělí od té chvíle, kdy jsem stál před těmito bytelnými dveřmi v obavách nejvyššího stupně z toho, že se otevřou. Teď mám paradoxně lehké obavy z toho, že zůstanou zavřené. Nepohnuly se ani o píď, přestože jsem už hodnou chvíli bouchal do nich železným klepadlem ve tvaru hada, požírajícího sám sebe od ocasu.

Po dvaceti minutách útrpného civění do dřeva jsem to vzdal. Neproniknutelně jsem se zahalil do svého pláště, zkřížil ruce na prsou a se zachmuřeným výrazem jsem se opřel o studenou zeď a pro změnu zíral na mosaznou kliku, umělecky vykovanou - měl bych se divit? - do hadí hlavy. Toužebně jsem myslel na opuštěné teplé místo vedle Luciuse.

Oči se mi začaly klížit, když najednou ticho temné chodby rozrazilo kovové cvaknutí zámku. Chodbu osvětlil pruh světla z otevřených dveří a já vstoupil dovnitř.

Mistr seděl v křesle, otočen ke dveřím a svůj pohled, ostrý jako břitva zlostně vpíjel do mých očí. Dlouhé nehty zatínal do opěrek křesla. "Jdeš pozdě!" zasyčel hlasem, studeným jako horský ledovec. Padl jsem na kolena. "Milost, pane," prosil jsem o odpuštění.

"Nemám ve zvyku udělovat milosti. Odmítnutí poslušnosti trestám," zaduněl autoritativním hlasem a pohrdavě se na mne zadíval. Připadal jsem si jako jednonohý v soutěži v nakopávání zadků.

Nezahlédl jsem, že by vytáhl svou hůlku, dokonce jsem ani neuslyšel žádné zaklínadlo. Přesto mé tělo probodla ostrá bolest, která mi rvala vnitřnosti na kusy. Svíjel jsem se v křeči na zemi. Měl jsem pocit, že se mi objem mozku zdvojnásobil a obrovským tlakem roztrhal mou lebku vejpůl. Krev pulzovala v mém těle pod takovým tlakem, až jsem se divil, že ještě neprorazila stěny tepny. Dusil jsem se a chrčení bylo jediným zvukem, který jsem byl schopný ze sebe vydat. Serval jsem si masku z obličeje, abych se mohl nadechnout.

Bolest najednou okamžitě ustala. Zkroutil jsem se do klubíčka a tiše kňučel.

"Postav se!" ozval se povel. S námahou jsem se vydrápal na nohy. Mistr ke mně přistoupil a silnými prsty mi zmáčkl čelist. Dlouhý nehet malíčku mi zaryl do krku a zatlačil na něj. Cítil jsem, jak se mi jeho tlakem napíná kůže. "Doufám, že tento trest tě dostatečně poučil o poslušnosti," řekl nelítostně. "Příště bys nemusel přežít."

Jeho ruka, svírající mou bradu, mi bránila jakkoliv pohnout hlavou. Nedokázal jsem uhnout zrakem, byl přitahován pomyslným magnetem v jeho rozšířených zorničkách. "Neměl bys trávit tolik času s Luciusem," zasyčel jako zmije. "V posteli se lehce zapomíná na povinnosti." Ostrý nehet konečně nemilosrdně perforoval pokožku na hrdle. Bodla mě ostrá bolest a vzápětí jsem ucítil stékat po mém krku teplou krev. Pán zla přesně věděl, kam říznout, aby nezasáhl tepnu, přitom poškodil cévu.

Voldemort naklonil hlavu na stranu a se zvláštním leskem v krvavých očích pozoroval mou ránu na krku. Stočil mi hlavu na stranu a sklonil obličej k mému hrdlu. Ucítil jsem, jak plochým jazykem slízl krev, vytékající z rány. Jako kdybych se podíval přímo do očí medúze, na místě jsem zkameněl.

V koutku jeho beztvarých rtů ulpěla rudá krůpěj. Třeštil jsem oči na kapičku mé vlastní krve, než zmizela s nenasytným jazykem v jeho ústech. Ruka mu klesla podél těla. Instinktivně jsem si sáhl na ránu. Pořád krvácela, bříška prstů se rudě leskla.

Položil paži na má ramena. "Příteli," změnil tón i chování, a když ucítil, jak se mi tím kontaktem napnuly všechny svaly, voskový obličej mu zkřivil záludný úsměv. "Začneme se zasvěcováním do černé magie. Dnes v noci tě seznámím s Temnou stranou." Během řeči mi převázal přes oči černou pásku. Začal jsem panikařit. "Pojď, očekávají nás," uslyšel jsem tichý hlas.

Žaludek se mi sevřel nečekaným přemístěním.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.