Vyvrženci pekla 14: Tajná zpověď

27. května 2010 v 19:29 |  Vyvrženci pekla
14. část:
Tajná zpověď

s
Rozrážel jsem jedny dveře za druhými, nahlížel do všech pokojů a zoufale volal jeho jméno. Neozýval se. Přepadl mne tísnivý strach, stahující mou hruď jako svěrací kazajka. Proběhl jsem loveckým salonkem se skálou místo zdi a výstavnou expozicí desítek druhů vycpaných dravců a savců na její plošinách. Jindy bych mrtvá zvířata obdivoval, teď jsem rychle vyběhl po točitém vyřezávaném schodišti do patra.

Vešel jsem do svého pokoje. Na podlaze se válelo červené jezdecké sako. Na stolku u postele se leskl prsten s černým obsidiánem, který Lucius nikdy nesundával.

Nasunul jsem si jej na prst a rozhlédl jsem se. Postel byla ještě pořád uválená a na matraci se leskla velká vlhká skvrna po lubrikačním gelu, hned vedle zbytky zaschlého spermatu. Od té chvíle, co jsem tento pokoj opustil, zde očividně nikdo nebyl. Bylo podezřelé, že Lucius ještě nepřikázal domácímu skřítkovi, aby ten nepořádek uklidil.

Ve zlé předtuše jsem jako smyslu zbavený vtrhl do Luciusova pokoje. Na stole plápolaly plamínky z rozžatých svící v pětiramenném svícnu, pokoj byl však prázdný. Stejný nepořádek. Postel sice nedotčena, zato se na ní válela spousta Luciusova oblečení. Košile, svlečena i s vázankou, bílé rajtky, na zemi hozené jezdecké boty. Šatník dokořán otevřený a zpřeházený. Všude po leštěné podlaze rozbitý zajisté drahý porcelán, který byl kdysi nádhernou vázou. Spousta věcí, jejichž původní místo vystavení bylo zcela jinde, než na zemi, nejspíš někde na dosah ruky.

Stál jsem jako přikovaný ve dveřích a sledoval tu spoušť.

"Pán se moc zlobil, když jste odešel," ozval se tenký hlas za mými zády. Otočil jsem se. Domácí skřítek Failon, alespoň jsem si myslel, že je to on, přes to množství náplastí jsem ho ani nemohl poznat, byl celý pomlácený, jakoby se zřítil ze schodů a průhlednou kůži v místech, které nezakrývaly flastry, měl posetou modřinami.

"Co-co se tady stalo?" zařval jsem. "Kde je tvůj pán?"

"Pán měl velký vztek, když jste odešel. Rozbíjel všechno a zmlátil svého sluhu. Křičel a velice proklínal a zatracoval svého pána. Neuctivě o něm mluvil a přivolal na sebe jeho hněv."

Chytil jsem ho jednou rukou za cáry hadrů, visící mu na vyhublém těle a nadzvedl do výšky. "Kde je teď?"

"Pán měl večer návštěvu. Dva muže v černých pláštích s kápěmi. Předali mu zapečetěný vzkaz a můj pán se pak rychle převlékl a šel s nimi. Nebyli to hodní lidi. Failon se moc bojí o svého pána," fňukal.

"Kam šli? Kde je ten vzkaz?" zajíkal jsem se.

"Failon nic víc neví."

Pustil jsem ho na zem. Vešel jsem do pokoje a zabouchl jsem za sebou dveře. Hodil jsem se na postel, obličej zabořil do polštáře a tiše jsem vzdychal. Koho jsem to vlastně v tom prokletém chrámu zabil? Co když to... co když to... Co když právě ten mnoholičný lektvar byla ta léčka? Co když to bylo mistrovské divadlo, které mne mělo zmást?

Posadil jsem se a nevnímaje bolest z natrženého svalu mezi hýžděmi, začal jsem chladně uvažovat. Ne, to nemohl být Lucius. Všechna znamení na oběti hrála proti němu. Nejspíš teď někde popíjí s Goylem a Crabbem v malfoyském sklípku a dobře se baví.

Zvedl jsem se z postele a přešel ke stolu. Rychle jsem na pergamen načmáral pár slov se žádostí o audienci u Brumbála a zavolal jsem skřítka. "Kde tady máte sovinec, nebo alespoň klec se sovou? Potřebuji tohle doručit do Bradavic!"

"Failon se o to postará, pane." Vzal ruličku a přemístil se.

Došel jsem do koupelny a převrátil ji celou naruby, než jsem v tom množství krémů, kelímků a lahviček našel jakousi hojivou mast a bohatě jsem si ji nanesl kolem konečníku. Za zrcadlovou skříňkou jsem objevil myslánku. Vzal jsem hůlku a zbavil jsem se několika svých vzpomínek, které mi tížily hlavu. Vrátil jsem se ke stolu a ztěžka jsem dosedl na židli. Unaveně jsem si promnul kořen nosu a opřel jsem čelo do dlaní.

Zrak mi padl na dva svitky pergamenů. Jeden z nich nesl rozlomenou pečeť s lebkou a hadem. Merline! Byl to tentýž vzkaz, který Temný pán včera večer psal a který měl Walden někomu doručit. Kdybych to jen tušil, že právě Luciusovi. Polil mě ledový pot.

Vyplašeně jsem po něm sáhl a rozložil jsem ho. Hlasitě jsem zaklel. Byl úplně čistý. Pán zla použil inkoust, který nenávratně zmizí do několika vteřin po přečtení. Zklamaně jsem ho odhodil a vnořil jsem tvář do dlaní.

Po chvíli jsem otevřel jedno oko a zkoumavě se zahleděl na druhý svitek. Napjatě jsem po něm sáhl. Byl o hodně větší a hustě popsaný drobným, úhledným rukopisem. Začal jsem číst.

Mám vztek, obrovský vztek! Pán zla mi opět vzal mého Severuse! Bojím se, co s ním bude, vůbec netuším, proč si ho zavolal. Děsí mne představa, že ho zase umučí a uvězní a když ho pak propustí, nebude to už on. Změnil se, skrývá přede mnou nějaké tajemství. Už dávno to není ten můj malý princ-

Zarazil jsem se. Och, Merline! Lucius svůj vztek a strach o mne po mém náhlém odchodu svěřil pergamenu! Jak musel být zoufalý, že něco tak ponižujícího udělal. Vůbec mi to k Malfoyovi nesedělo, nicméně člověk v zoufalství dělá nesmyslné věci.
Přesto to nemohu číst, je to soukromé! Sroloval jsem jej a odložil stranou. Nedokázal jsem však přinutit svůj zrak, aby po něm nepošilhával. Přistihl jsem své prsty, jak po chvíli opět rozbalují ruličku.

-to nezkušené štěně, které štěkalo, ale nekousalo. Jen mojí zásluhou je z něj Smrtijed, jeden z nejlepších. Někdy jde z něj strach a často se přistihnu, že lituji toho, že jsem ho seznámil s Mistrem.
Vím, že ho jednou ztratím a s panickou hrůzou pořád myslím na tento černý den. Nikdy jsem neměl připustit, aby se dostal do spárů Temného pána.
Miluji ho. Nikdy jsem mu to neřekl, ale znamená pro mne víc, než si vůbec chci připustit. Kvůli němu zanedbávám Narcisu, rodinu, přátele, své povinnosti, zplození dědice.

Zavřel jsem oči. Nikdy jsem tohle neměl číst. Lucius nikdy nedává najevo své city, skrývá je za maskou chladného, povýšeného a arogantního aristokrata a tak by to mělo i zůstat. Tato jeho slova jsou však plná emocí a nebyla určená pro žádné nepovolané oko. Byla to tajná zpověď nešťastného člověka, který své emoce nemůže vyjevit světu a tak je svěřuje pergamenu. Když jsem otevřel oči a začetl jsem se dál, připadal jsem si jako přistižen při svatokrádeži.

Miluji ho natolik, že jsem dnes souhlasil s něčím, co jsem myslel, že bych nikdy nebyl schopen udělat. Požádal mne o něco, co se mi příčilo a hnusilo. Co jsem jednou zažil na vlastní kůži a nikdy na to nezapomenu. Něco, co bylo odporné, zvrácené, špinavé, bolestivé. Přesto, že to bylo proti mému přesvědčení, udělal jsem to pro něj.
Bože, jak jen to popsat?
Severus mi stáhl prsten z prostředníku, nevinné gesto, přesto působilo, jako kdyby mi stahoval kůži za živa. Jeden prst, dva nebo i tři patřili od nepaměti k našim dovádivým hrátkám. Ovšem už jenom při představě celé mé ruky v jeho těle jsem se cítil jako na mučidlech. Zrovna na těch, na kterých jsem byl spoután, když do mne pronikala ruka mého pána. Surově, nemilosrdně, s jediným účelem způsobit mi co největší bolest k ukojení jeho zvrhlých choutek. Vzal si mne jediným způsobem, jaký uznává a nebral ohledy na mé bolestné vzdechy, slzy, ani krev na rozkousaných rtech.

Ruka mi klesla. Och, bože, Luciusi! Proč mi nikdy o tom neřekl? Za žádnou cenu bych to na něm nepožadoval, kdybych jen tušil! Přesto k tomu svolil a teď jsem pochopil, jakou oběť tím musel přinést. Se sevřeným srdcem jsem četl dál.

To, co jsem však prožil se Severusem, na mně zanechalo nesmazatelné stopy a nutí mne podrobně popsat to neskutečno.
Pouze toužebná prosba v Severusových onyxových očích mě přinutila dobrovolně si kleknout za něj. Když se přede mnou rozevřel, za jiných okolností bych stíral do rukávu sliny, kapající mi z koutků úst. Teď jsem hleděl na ten tmavý otvor uprostřed bílé kůže s bázní a úzkost mi stahovala hrdlo.
Vsunul jsem dovnitř třesoucí se prst. Tohle mi šlo vždy skvěle. Severus se mi zachvěl kolem prstu a tichounce zasténal. Pomalu jsem jím otáčel a cítil jsem, jak se hladké svalstvo vnitřního svěrače uvolňuje a poddává tření. Přidal jsem druhý, pak třetí.
Otevřel se mi a pustil mne do svého těla. Zasouval jsem se velice pomalu, přesto jsem se hrozně bál, že mu ublížím. Vyžadovalo to bezmeznou důvěru nás obou. Lidská ruka je nejdokonalejší nástroj pod sluncem. Jak jinak si mohu vysvětlit, že si tak nečekaně lehce najde cestu do útrob?
Kritické místo, a Severus se prudce nadechl. Lekl jsem se a málem jsem neuváženě vytrhl ruku. "Bolí to?" zašeptal jsem vyplašeně. Bál jsem se, že jsem mu způsobil bolest. Za žádnou cenu jsem nechtěl, aby prožil to, co já tehdy dole. Stačil by malý, neopatrný pohyb a bylo by po všem.
Zmítal se někde mezi bolestí a slastí. "Ne, vůbec ne, naopak, pokračuj, prosím," vzdychl tiše.
Uklidnil jsem se, masíroval jsem mu svaly na zádech, aby se zcela uvolnil a pomalu jsem zasunul ruku hlouběji. Nikdy bych neřekl, že ruka, pronikající do těla, dokáže vyvolat u obou zúčastněných tak silný erotický zážitek.
Severus tiše vzdychal a šeptal mi instrukce. Svaly se mi sevřely kolem zápěstí a dlaň uvnitř sama zaujala nejvýhodnější polohu. Severusovo tělo se prudce otřáslo.
Poskytl jsem mu dostatek času na to, aby si zvykl na tu plnost. Klečel s koleny daleko od sebe a čelo opíral o dlaně, sepnuté na polštáři. Stehna se mu třásla a z plic se mu draly krátké, rychlé výdechy, samy o sobě tak smyslné, že se mi z nich péro bolestivě napřímilo.
Uchváceně jsem hleděl na svou ruku, ztrácející se hluboko v jeho těle. Nevěřil bych, že by mne ten pohled mohl tak silně vzrušit. Prsty jsem si přejel po napnuté erekci, abych jí trochu ulehčil.
Severus se po chvilce vzpamatoval, lehl si na břicho a opatrně se začal otáčet. Překulil se na záda a roztáhl stehna. Zaujal jsem uvězněnou rukou co nejlepší pozici.
Naše zraky se konečně setkaly. Přelila se mezi námi silná vlna pocitů, které jsme ještě nezažili. Byli jsme maximálně vzájemně propojeni, fyzicky i duševně, víc, než kdykoliv předtím. Oči se mu leskly jako broušený obsidián a vyzařovaly tolik vděčnosti, že jsem ani na vteřinu nezalitoval, že jsem se dal přemluvit k fistingu.
Nedokázal jsem odolat, abych se nedotkl těch nabízejících se bledých rtů, zvlněných křivkou šťastného úsměvu. Přesunul jsem se k jeho obličeji a sklonil jsem se nad jeho tvář. V jeho tmavých očích tančily plamínky vášně. Cítil jsem, jak se do těch očí propadám jako do hluboké, černé propasti. Na prchavý okamžik jsem zapomněl, že je to Smrtijed, chladný zabiják, neznající slitování. Pro tuto pomíjivou chvilku to byl opět můj malý princ.
Vášnivé polibky jsem si nechal na příště. V této situaci žádný jiný, než ten nejjemnější, nebyl na místě. Zlehka jsem se dotkl jeho rtů. Tento lehounký dotek vyvolal ve mně mohutnou vlnu vzrušení. Nechal jsem ji projet tělem až do konečků prstů a pak jsem slízal z jeho rtů tiché vzdechy.
"Svírej pomalu pěst, prosím," zašeptal.
Dlaň uvnitř jeho těla se mi sevřela do pěsti. Severus roztřeseně vzdychl a víčka se mu stáhla přes jeho nádherné oči. Pěst se mi v jeho útrobách začala sama od sebe otevírat a zavírat v pravidelném rytmu. Fascinovaně jsem sledoval slastnou křeč v jeho roztomile zrůžovělém obličeji, třepetající se řasy na chvějících zavřených víčkách, kapičky potu, stékající mu v potůčcích na spánky, pootevřená smyslná ústa a vzrušené vzdechy, deroucí se z nich na povrch. Bylo opojné být tím, který tohle Severusovi způsoboval.
Záda se mu najednou prohnula do oblouku v silné křeči, prsty zaryl do matrace a z plic vydechl nádherně nemravný výkřik. Zkropil své břicho spermatem a když jeho křeč pominula, tělo mu prudce kleslo zpátky do peřin. Než jsem stačil volnou rukou vytáhnout svůj penis z poklopce, udělal velkou bílou skvrnu do mého hedvábného spodního prádla.
Klesl jsem vedle Severuse a oba jsme se snažili popadnout dech. Plný emocí z nádherného zážitku jsem byl rozhodnut požádat Severuse o výměnu rolí, jen co se trochu vzpamatuje.
Líně otevřel oči. "Teď už chápeš?" řekl ospale. Místo odpovědi jsem ho dlouze políbil na rty. Pomalu jsem vytahoval ruku z jeho těla a dbal na to, abych mu neublížil, když už teď nebyl vzrušený.
S požitkem jsem pak slízal bílé kapičky, ulpělé na jemném chmýří pod pupkem a lehl jsem si na něj. Vsunul jsem jazyk mezi jeho stále ještě oddechující rty a nabídl mu taky. Jako vždy, neodmítl.
Opřel jsem bradu o jeho hruď a sledoval jeho oči. Jeho černočerné oči, temné jako nejzvrácenější zákoutí lidské duše, fascinující, podmanivé jako vůně správně namíchané vonné esence orchideje a divokých růží, hluboké jako oceán, připomínající dvě vzácné černé perly na jeho dně.
Právě tento nezapomenutelný zážitek bezmezné důvěry mezi námi oběma zpečetil náš osud a rozhodl o budoucnu. Miluji ho. Oddaně, bezmezně, bláznivě. Nedokážu to už déle v sobě dusit a přetvařovat se. Až se mi vrátí, věřím, že se vrátí, řeknu mu vše. Řeknu to všem. Co na tom, že jsem Malfoy. Jsem taky... člověk. Vím, že se tím odsoudím k zatracení a vyhnanství.
Řeknu mu, že ho miluji. Že mi na něm záleží víc, než na mém vlastním životě. Že kvůli němu opouštím Narcisu. Že obětuji ...
Slyším zezdola jakýsi hluk, vzrušené hlasy, Failona. Severus se mi vrátil! Můj malý princ je zpátky...

Zhluboka jsem se nadechl. Víčka se mi pomalu zavřela a pravý koutek rtů se mi zachvěl v jemné křeči.

Život mi uštědřil spoustu ran zaťatou pěstí. Viděl jsem umírat desítky nevinných mužů a žen, slyšel jsem jejich smrtelný nářek. Nezlomila mě mučidla ani krutost Pána zla. Nezdolala mne temnota, plazící se za mnou jako stín a pronásledující mne v mých nejhorších můrách. Nic z toho mně nedokázalo zlomit.

Obyčejný zažloutlý pergamen však způsobil, že se mi kamenný krunýř kolem mého srdce rozdrolil na prach a osvobozené srdce se roztlouklo v prsou jako na poplach. Přitiskl jsem Luciusovo doznání na hruď a pod bříšky třesoucích se prstů jsem ucítil ten zběsilý pohyb uvnitř.

Emoce, které by tam správně být nikdy neměly, se mi jako vichřice proháněly uvnitř mého těla, hledaly skulinku, kudy se prodrat na povrch. S velkou námahou, jako stádo splašených koní, jsem je držel pod kontrolou.

Pečlivě jsem sroloval pergamen a odložil jsem jej na místo, odkud jsem jej vzal. Opřel jsem rozpálené čelo na sepnuté dlaně na stole a sílou vůle ovládal ten zmatek, který zmítal mým tělem.

Obrovský zmatek z toho, že mne, Severuse Snapea, dokáže někdo takhle milovat. To nečekané poznání, že kdesi hluboko uvnitř mé rozervané duše tryskají emoce. Explodující pocity, které jsou zrcadlem toho nejcennějšího v mé rozežrané duši.

Dokud z ní tryskají, má duše ještě pořád žije. Dokud mám schopnost něco cítit, jsem ještě člověk.

*****

Vyskočil jsem na rovné nohy a okamžitě přešel do střehu. Známý svištivý zvuk mě probral z dřímot. Vzduch uprostřed místnosti se zachvěl a zhmotnil do lidské postavy.

"Luciusi!" Z hrdla se mi vydral nesrozumitelný chraplavý výdech se směsicí úlevy, radosti a štěstí, rozjařenější, než jsem vůbec chtěl. Bouře emocí opět zabubnovala pěstmi zevnitř na hrudní kost. Rychle jsem je zamaskoval předstíraným zájmem o otisk tvrdé desky stolu na mém čele a bříšky prstů jsem si jej intenzivně protíral.

Kdybych tak neučinil, byl bych ztracen. Beznadějně bych ho už mačkal v náručí, pevně objímal a tiskl na hruď. A to jsem nemohl. Když opomenu, že nedávám najevo své city, toto privilegium jsem radši přenechal jemu, jinak by se Lucius dovtípil, že jsem nahlédl do jeho psaní.

Pohlédl na mně. Odměřeně, znechuceně, s odporem. Rty, ohrnuté jako rukávy až skoro k nosu, bradu vysoko zdviženou. V hezké tváři se mu trvale usadil výraz pohrdání.

Levé obočí se mi zaškubalo ve zmatku. Pohrdání, povýšenost ano. Ale ten odpor mi tam vůbec neseděl. Popravdě, čekal bych, že mě rozmačká v náruči. Očividně ale po tom netoužil. Co naplat, jsme oba skoupí na projevy něžností, já z vrozené uzavřenosti, on protože jsem Malfoy.

Okamžitě jsem poznal, proč ho přemístění tolik oslabilo. Jevil nesporné známky vyčerpání po mučení Cruciatem. Dýchání mu dělalo potíže, jasná známka toho, že mu krev ještě pořád vřela a tělo trpělo čerstvými dozvuky po kletbě, kterou musel prožít teprve před nedávnem.

Zapotácel se a instinktivně natáhl ruce, aby se něčeho zachytil. Převrátil jsem židli a nedbaje na ostrou bolest, která mě bodla mezi hýžděmi, skočil jsem mu na pomoc. Ztěžka se opřel o opěradlo křesla u krbu a než jsem k němu stihl doběhnout, pevně svíral svou hůlku.

"Nepřibližuj se, bastarde!" zasípal namáhavě.

Ztuhl jsem uprostřed skoku. Jeho nemilosrdná slova vykouzlila neviditelnou bariéru mezi námi. Ruka se mu neuvěřitelně třásla a špička hůlky kmitala jako křídla kolibříka. Chlad, sálající z jeho ocelového pohledu, roztřásl mé kosti. Nevěřícně jsem sledoval ty ledové oči, ve kterých nebylo ani památky po hlubokém citu z jeho zpovědi, který mne tak zasáhl.

Navzdory jeho varování jsem udělal krok dopředu. "Luciusi, já..."

Umlčel mne kletbou, která mne vymrštila do prosklené vitríny. Narazil jsem zády do ní a bez použití kouzla jsem z ní udělal slušnou hromadu střepů. Trhnutím hlavy jsem odhodil z očí pramen překážejících vlasů a vyčítavě na něj pohlédl.

"Co to děláš? … Co se, sakra, děje?" V hlavě jsem měl totální chaos.

Oplatil mi pohled, chladný, odtažitý, nedůvěřivý, až mne ta ledová sprška z něj zamrazila na zádech. "Jseš překvapen, že mne vidíš, co... ty hajzle? " zasyčel už docela zřetelně. Úporně se snažil udržet se na nohou.

Mezi obočím se mu vytvořila hluboká vráska. Přivřel nenávistně víčka a jeho rty opovrženě něco šeptaly. Ne, nemohl jsem se splést. Hrůzné slovo, které do nekonečna opakoval, mě bodalo do srdce jako osten pouštního štíra.

Zrádce, zrádce, zrádce...

Zavřel jsem oči. Jako v mrákotách jsem pochopil důvod Luciusova nepřátelského chování. Zkrabatil jsem čelo a soustředěně jsem mu pohlédl do očí, a ještě dál. Musel jsem ho prozkoumat, abych se dozvěděl, co všechno ví. Jeho široce otevřené zřítelnice mě pohltily jako kámen na hladině vody.

Na dřevěné lavici v koutě ponuré cely seděl muž. Tvář, skrytou za prameny dlouhých světlých vlasů měl zabořenou v dlaních. Ztichlou chodbou se neslo občasné sténání a kvílení dalších uvězněných obětí. Cvaknutí zámku u vchodu do podzemí vyrušilo muže z hlubokého přemýšlení. Zvedl hlavu a pohleděl do temné chodby za mřížemi. Za kovovými tyčemi se naráz objevila šklebící se pobledlá tvář. Mříž se dokořán otevřela a dovnitř vstoupil největší čaroděj všech dob, v patách se svými věrnými Smrtijedy, táhnoucími jakési tělo. Pán všeho zla vkráčel dovnitř majestátně jako bůh. Široký rukáv pláště si přidržoval u nosu. Světlovlasý kouzelník padl na kolena.
"Zneuctil jsi mou osobu, Luciusi, a to neodpouštím," přešel čaroděj hned k věci, aby měl záležitost co nejrychleji vyřízenou. "Nezajímá mne, jak je tvůj rod starý, mocný, slavný a bohatý. Neopravňuje tě to rouhat se svému pánovi! Jsi můj sluha, nic víc!" zavrčel výhružně. "Pamatuj si... Luciusi ... trest tě nemine!" Trhnutím hlavy pokynul smrtijedům. Vešli do kobky a shodili na zem bezvládné tělo.
Lucius vytřeštil oči na muže na zemi. Na muže, který měl jeho tvář. Vyhaslé šedé oči upřeně zíraly do kamenného stropu. Musel být mrtev krátce, neprojevoval žádné známky posmrtné ztuhlosti. Přesto se v jeho nehybném obličeji křečovitě zachvěl sval.
Luciusův vyděšený zrak spočinul na hrudi mrtvoly, prosáklé krví.
"Král je mrtvý! Ať žije král!" zasmál se zlovolně Pán temna. "Pro tvého vraha bude velikým překvapením, když zjistí, že zabil nepravého." Škodolibě se ušklíbl. "Láká tě zjistit, čí ruka ti vzala život?"
Lucius nereagoval, jen tupě zíral na mrtvé tělo na kamenné podlaze. Přímo před jeho očima se najednou tvář muže na zemi začala proměňovat. Dlouhé světlé vlasy se rychle zkracovaly, až dosáhly krátkého sestřihu z tmavých vlasů. Bledou pleť vystřídal trvale opálený odstín. Hezké rysy obličeje se v křečích změnily do tuctové tváře. Proměna byla dokonána. Na zemi zůstalo v klidu ležet tělo Edgara Bonese, bezvýznamného Luciusova staršího spolužáka z Havraspáru. Možná tak nedůležitý za svého života nebyl, Pán zla by se s bezcennou nulou nezabýval.
"Láká?" zeptal se znovu Temný pán. V široké dlani se mu znenadání objevila křišťálová koule. Přistoupil ke klečícímu Luciusovi a prsty přejel po hladkém skle. Uvnitř koule se rozvířila bílá mlha a když se rozptýlila, ukázala výjev.
"Dívej se!" rozkázal Voldemort s chladnou zlomyslností.
Lucius Malfoy byl proti své vůli přinucen nahlédnout do nedávné minulosti. Strnule hleděl do kamenné tváře svého přítele a sledoval ho v okamžiku, když jeho ruka probodla srdce jeho dvojníka.
Pán zla pohybem ruky smazal hrůznou scénu a jízlivě se zasmál. "Každý má svou cenu. Varoval jsem vás, že láska nemá místo v citech Smrtijeda. Každý ji dřív, nebo později zradí. Láska je jen povrchní cit," odfrkl pohrdavě. Schoval kouli do pláště a ze záňadří vytáhl bílou hůlku. Otočil voskový obličej k smrtijedům.
"Odneste tu páchnoucí zdechlinu!" zavelel s odporem.
Začal pomalu kroužit kolem klečícího Luciuse, jakoby nevnímajícího realitu a apaticky zírajícího do místa, kde ještě před chviličkou ležela oběť. Pán zla ho laskavě nechal chvíli vstřebávat tu děsivou skutečnost.
"Snaž se, můj nejdražší Luciusi, aby ta minulost, kterou jsi teď zahlédl, nebyla i tvou budoucností!" V očích se mu zablýskalo, když natáhl kostnatou ruku a tenké rty mu pokřivil samolibý krutý úsměv, když ze špičky jeho hůlky vyšlehl klikatý blesk.
"Crucio!" zašeptal blaženě.

Celý tento děsivý výjev z Luciusovy vzpomínky trval pouhých pár vteřin, přesto ho můj nitrozpyt zbavil posledních zbytků sil. Hůlka mu vyklouzla z ruky a s klapavým zvukem dřeva o mramor se zakutálela pod pohovku. Lucius ztěžka dopadl do křesla a z plic se mu vydral dlouhý, namáhavý výdech. "Jak jsi mohl?" zašeptal s bolestí v hlase.

Šílený strach o něj přemohl můj děs z toho, co jsem zahlédl v jeho hlavě. Přiskočil jsem k němu a padl jsem na kolena vedle křesla. Chytil jsem jeho ruku do svých dlaní a políbil ji. Chtěl jsem mu říct, že ze strachu jsem nechtěl zkoumat, nakolik mě nedobrovolný pobyt u Pána zla změnil, ale že jsem poznal, že mne nezlomil. Chtěl jsem mu říct, že bych ho nikdy nedokázal zabít. Chtěl jsem se mu svěřit s tím, že jsem si uvědomil hloubku svých vlastních citů k němu. Že pokud bych měl volit mezi věrností Pánovi zla a ním, šel bych za svým srdcem.

"Luciusi, chtěl jsem-"

Odstrčil mne. "Táhni do hajzlu!" zachroptěl. Byl to jen slabý pokus vytrhnout se z mého pevného sevření. Byl však zesláblý a jeho odpor vyšel nazmar. "Tak ty ovládáš nitrozpyt!" Do hlasu vložil kopec sarkasmu a pohrdání. "Co všechno ještě přede mnou tajíš, ty parchante? " Namáhavě zvedl nohu a odkopl mne od sebe. Rukou zašmátral na zem po hůlce.

"Hajzle! Hajzle...hajzle..." šeptal. Přívaly nenávisti, valící se z jeho zakalených očí, mne zcela ochromily. Nebyla v nich ani špetička citu. Musel jsem rychle něco udělat.

"Nech si to vysvě-"

"Mlč!" přerušil mne ostře. "Neopovaž se ke mně přiblížit! Už nikdy! Nenechám se od tebe zabít doopravdy! "

"Luciusi!" zasténal jsem ukřivděně. "Věděl jsem, že to nejsi ty!" Další slova udusila nová kletba. Neviditelná síla mne strhla za límec, smýkla se mnou po dlažbě a vrhla mne tvrdě proti zdi.

Kosti v těle se mi rozsypaly. Vzhlédl jsem. Ledová tříšť z Luciusova pohledu mne zmrazila na kost.

"Skončil jsem s tebou! Už navždy!" procedil mezi zuby. Nedal mi žádnou šanci cokoliv říct. "A teď vypadni z mého domu a nikdy se nevracej!" Vyčerpaně se opřel do křesla a namáhavě dýchal.

Chtěl jsem si, jako už nesčetně krát, sednout obkročmo do jeho klína, schoulit se do bezpečí jeho náruče, přiložit ucho na jeho hruď a poslouchat pravidelný tlukot v jeho prsou, vnímat jeho vůni, teplo z jeho kůže, oddat se té blaženosti, když mě obejmou jeho rukávy. Chtěl jsem mu šetrně prozradit to, co jsem prozradit směl. Chtěl jsem mu konečně přiznat, že ho... miluji...

Pak ale zasyčel to slovo. Slovo, které se mi zabodlo jako ostrá dýka přímo do srdce. Ukrutná bolest z té rány se rozlezla kolem žaludku, stoupala k plicím, ztěžka si na ně sedla a bránila jim nadechnout se, postupovala dál nahoru a sevřela hrdlo ledovými prsty a zatlačila na slzní kanálky.

"Nenávidím tě!"

Každou hlásku vyslovil zvlášť, aby zdůraznil jeho význam a sílu. Znásobil to pohledem zpoza přivřených víček, tak opovrženým, jakým by sledoval páření dvou mudlů.

Zavřel jsem oči. Ten pohled mi vysál duši. Přinutil vzít na vědomí tu hrůznou skutečnost, že jsem právě teď ztratil jediného člověka, na kterém mi záleží. Jediný osudný okamžik rozhodl o tom, že se naše čtyřleté přátelství rozmělnilo na prach a proklouzlo nám mezi prsty. Zůstalo po něm jen prázdné místo v duši. Och, bože, jak křehká je hranice mezi láskou a nenávistí!

Mé úsilí Luciusovi vysvětlit, že jsme obětí Voldemortova spiknutí, se rovnalo marné snaze přenést hrad z písku holýma rukama. Život se se mnou nikdy nemazlil a nedělám si iluze, že by to bylo někdy jinak. Přesto ve skrytu mé rozpolcené duše skomírá malinkatá naděje, že mi Lucius dá šanci vše vysvětlit a že mě vezme na milost.

Otevřel jsem oči a vzhlédl jsem k němu pohledem, plným zoufalství a beznaděje. Jeho oči barvy holubí, nádherné oči, do kterých jsem tak rád zblízka hleděl, teď plné zášti, mne odsoudily k vyhnanství a pouhému přežívání.

Už téměř odvrátil tvář, když jsem zahlédl, jak se v jeho obličeji mihl stín. Stín… bolesti... rozpolcenosti... nerozhodnosti? S nadějí jsem čekal, že mne zastaví. Že mi řekne, že svá slova nemyslel vážně. Že se mi to všechno jenom zdálo a já se probudím z další noční můry.

Seděl v křesle, napjatá záda tiskl do opěradla, pěstěné nehty křečovitě zatínal do kožené opěrky, nohu přeloženou přes nohu. V pobledlém obličeji špatně skrýval bolestný výraz, ne z fyzické bolesti, ale z té, která vyvěrala z jeho hlubin. Sklesle hleděl do plápolajících plamenů a palcem si v hlubokém zamyšlení přejížděl po spodním rtu.

Trpěl. Ne ale víc, než já. Je to šance?

"Luciusi..." zasténal jsem naléhavě.

Strnule zíral do ohně. "Vypadni..." vyslovil tiše.

Sklonil jsem hlavu na prsa. Ztěžkla mi jako olověné závaží. To kruté slovo bolelo víc, než zběsilé tančení bičů po mých nahých zádech. Ruce zatoužily vzít si mou tvář do dlaní. Milosrdně zakryly mou bolest před světem.

V hlavě se mi rozduněla jako dusot válečné vřavy Luciusova krutá, nelítostná slova. "Nerozuměl jsi? Nechci tě už ani vidět! Jsi jen nelítostný bestiální vrah, schopný bez mihnutí oka zabít i přítele! Voldemortova loutka, bez vlastní vůle, bez špetky citu, bez srdce! S přetvářkou v našem vztahu a pohrdáním mých citů! Táhni z mého života!"

Prudce jsem se postavil. Přiskočil jsem ke křeslu, bleskově, že zesláblý Lucius nestačil dostatečně rychle zareagovat. Jediným pohybem napřažené dlaně jsem zmařil jeho pokus o kletbu a bez pomoci hůlky jsem ho neverbálním kouzlem odzbrojil a vrhl jsem se na něj. Přitiskl jsem ho hluboko do sametu a pod krk jsem mu opřel své předloktí.

"Možná máš v něčem pravdu, Luciusi," zasyčel jsem zlostně, "ale pamatuj, nikdy, nikdy jsem se nepřetvařoval ve vztahu s tebou a nikdy, rozumíš, NIKDY jsem nepohrdal tvými city!" Vztek se mi zatnutými zuby dral ven. "Přestože ty si myslíš, že jsem bezcitný, já jsem naopak poznal, že mám srdce a dokonce … i špetku citu! Přestože mi teď nevěříš, chci ti říct... že tě... že tě..."

Slova mi uvízla ve vyschlém hrdle a nebyla schopna vydrat se ven. Nedokázal jsem vyslovit miluji tě, přestože to byla pravda pravdoucí. "... že tě nedokážu nikdy zabít, Luciusi, příliš moc mi na tobě záleží." Tato slova jsem zašeptal tak tiše, že je přehlušil praskot ohně v krbu.

Uvědomil jsem si, že se mé předloktí pořád ještě opírá do Luciusova hrdla a že jeho rty něco nesrozumitelně šeptají. Uvolnil jsem sevření a dal mu šanci promluvit.

Zhluboka se nadechl, spálil mne pohledem za přivřenými víčky a důrazně zašeptal: "TÁHNI... PRYČ!"

Odtáhl jsem se od něj. Měl pravdu. Jsem vražedná bestie. Přestože jsem věděl, že obětí nebyl Lucius, bezcitně jsem zanořil čepel do těla, na kterém jsem do posledního detailu znal každý záhyb, každé jeho skryté znaménko. Zasloužím si své vyhnání z ráje.

Lordu Voldemortovi se nakonec povedlo rozdělit nás. O to mu celou dobu šlo. Jeho opovrhování jakýmikoliv city, které vyžadoval i od svých poddaných, promyšleně spojil s krutým trestem pro nás oba. Teď každý z nás patří ne jeden druhému, ale pouze svému pánovi.

Zvedl jsem se z jeho klína a poraženě se došoural ke krbu. Mohl jsem se jednoduše přemístit a zmizet z Luciusova života. Radši jsem však uhasil plameny, sebral do dlaně hrst letaxu a vstoupil do krbu.

Naše oči se ještě jednou spojily. Tonul jsem v jejich jezerní hloubce. Přepadla mne silná nostalgie a dřív, než jsem se v nich zcela utopil, hodil jsem rychle před sebe letax. Nechci se už vracet a nechci být sentimentální. Nepřežil bych.

Zlomeným hlasem - dal jsem si záležet, aby dolehl až k Luciusovým uším - jsem vyslovil: "Tkalcovská ulice." Pohltily mne zelené plameny a definitivně odřízly od posledního skličujícího pohledu, připomínajícího oblohu před bouří a spoutávajícího mě ocelovými řetězy.

dočasně přerušeno


 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Zuzana | 14. června 2010 v 11:13 | Reagovat

Príbeh Luciusa a Severusa mám zo všetkých slashových poviedok najradšej. Ich láska je v tu opísaná tak nádherne až sa mi miestami zastavoval dych. S koncom poviedky som sa nezmierila, ale viem, že je už rozpísané pokračovanie tak som kľudnejšia keď...
Veľa nádherných lások v naozajstnom živote skončí, ale v poviedkach existuje aj možnosť dať všetko do poriadku (ak sa postavy nerozhodnú žiť v spisovateľkinej hlave svojím vlastným životom), dúfam, že pokračovanie nezostane dlho skryté. Znovu si čítam tento príbeh a znovu som v ňom stratená. Ďakujem zaň Styx.

2 Gigi... | 17. června 2010 v 17:31 | Reagovat

začátek povídky jsem někde četla a pak ho ztratila... teď jsem našla tuto stánku a jsem nadšená... asi nejvíc mám ráda toto a předešlé dílo z tvé klávesnice... bude dokončení a další pokračování? :-D

3 Styx | 20. června 2010 v 9:07 | Reagovat

Moc ráda bych tuhle povídku dokončila. V hlavě mám spoustu nápadů, ale ten čas mi chybí. Doufám, že si jej někdy najdu, protože "tohleto" si zaslouží být dokončeno.

4 Akkarra | 8. září 2010 v 14:57 | Reagovat

Dofám, že to jednou dokončíš, Styx. A že to bude mít aspoň trochu šťastný konec, protože tihle dva patří k sobě.

5 AnneOrion | E-mail | 9. listopadu 2010 v 19:08 | Reagovat

Krásné, nádherné, velkolepé, okouzlující, romantické, smutné...Zkrátka dokonalost! Toť tvoje povídka, přesně takhle si představuji vztah těchto dvou. A opravdu doufám, že budeš ještě pokračovat. A taky jsem ráda, že jsem dala na tvou radu přečíst si tuto dlouhou povídku, kterou bys klidně mohla vydat knižně. ;-)

6 Nex | 10. prosince 2010 v 12:55 | Reagovat

Nádherné. Oceňuji propracovanost vnitřních myšlenek, ale snad ještě více, že tvé povídky jsou skutečně z magického světa, víš to a hraje v nich svou roli, není jen kulisou. Tak to má být. :) Kéž by se tenhle smutný, hm, ne, palčivý, cyklus završil. Jsem zvědavá a chci vědět víc a přesto už nic, chci zjistit, které mé nápady se stanou v tomhle příběhu realitou a které byly...liché. Jsi strhující vypravěč, se svým plíživým kouzlem se omotáš a nepustíš, jakkoli jeho sevření někdy bolí. Asi budeš taky ta...kouzelnice.

7 Serena | 20. prosince 2010 v 15:53 | Reagovat

[3]: O Pane Bože!!!!......tenhle pár sice nepatří k mým oblíbeným ale to jak si to napsala Styx je prostě a jednoduše dechberoucí...*rozdýchává to*....prostě to musí mít happy end.. *utírá si slzičku*...prostě nádhera :-D

8 Zuzana | 30. ledna 2011 v 11:24 | Reagovat

[5]:Ja som si z nej vyrobila .pdf-ku aj s ilustráciami :D A tá kniha je moja najobľúbenejšia :) zatiaľ som si ju nevytlačila, čakám kým bude séria kompletná.

9 Salome | 3. dubna 2011 v 21:12 | Reagovat

Páni..nikdy bych neřekla,že dokážu přečíst něco tak zvrhlého :-D..ale je to naprosto uchvacující příběh a já ho přečetla na jeden nádech. Pevně doufám že se k němu vrátíš :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.