Vyvrženci pekla 12: Nebezpečná mise

27. května 2010 v 19:17 |  Vyvrženci pekla
12. část:
Nebezpečná mise

s
Ponurý kabinet byl z větší části ponořen do šera. Jediný zdroj světla skomíral na širokém stole v pětiramenném svícnu z lidských kostí. Pět svící, ale jen jedna hořící. Horký vosk stékal po jejím těle a rychle tuhnul do tvaru slz. Její světlo dopadalo přímo na žlutý pergamen, po kterém škrábal brk.

Klečel jsem záměrně v polostínu, na samé hranici světla a tmy. Pán zla mi nevěnoval ani pohled a zaujatě psal. Kdyby se na mne podíval, zahlédl by v mých očích nejistotu a pochybnosti. Srdce mi hlasitě bušilo v hrudi a nebylo možné, aby to neslyšel. Měl jsem strach, skutečný strach z toho, že mě dnes povolal k tomu, aby mi opět rozerval i ten zbytek mé černé duše.

Abych zaplašil bázeň, začal jsem se rozhlížet kolem. Mistrova pracovna víc, než cokoliv jiného připomínala kobku. Všude kolem se tetelila černá magie, prosakující až do kůže chladem mrazivějším, než jaký sálal z kamenných zdí. Dokonalá magická atmosféra, která mě pohlcovala a podivně vzrušovala.

V koutech, kam už stěží dopadalo světlo, stály sošky démonů s vyplazenými jazyky a až pitvornými obličeji a na stole a na policích stály roztodivné dekorace z lidských kostí. Popelník z levé lopatky. Lidská páteř, skutečná, ne z vosku, i se svými trnovými výběžky, vyčnívajícími jako bodáky. Kompletní lidská čelist, sloužící jako kazeta na rodinné šperky. Lidský mozek, plovoucí v nazelenalé tekutině v široké obdélníkové nádobě. Ve skleněných baňkách v lihu se vznášející oční bulvy. Modré, zelené, černé, upírající svůj věčný pohled na toho, kterého zahlédli před svou smrtí jako posledního. Pán zla měl zvrácenou slabost pro vystavování svých nepřátel ve svém kabinetě. I po jejich smrti chtěl mít nad nimi moc.

Zabloudil jsem zrakem ke svému pánovi. Pozorně se věnoval psaní, zrak zabořen do pergamenu, světlo svíce se tajuplně mihotalo v jeho voskové tváři. Občas namočil brk do kalamáře v očním důlku lidské lebky. Úzké rty tiskl v hlubokém soustředění k sobě a v jeho černých vlasech se mu třpytil odraz z plamínku.

Pravá ruka elegantně svírala psací brk a levá ležela volně na pergamenu. Její prsty přitahovaly mou pozornost. Byly dlouhé a štíhlé, s výraznými klouby a trochu kostnaté, ale jemné a pěstované a jak jsem poznal na vlastní kůži, dovedné a zručné. Při vzpomínce na jejich obratnost, když se plazily mými útrobami, nebo když se vyzývavě dotýkaly každičkého kousku mé kůže, se mi zachvěly svaly v podbřišku.

Zrak mi sklouzl zpátky k jeho rtům. Nemohl jsem si nevzpomenout na ten zážitek, když mi nádherně prznily má pasivní ústa a utýraly mé péro až k velkolepému vyvrcholení.

"Měl by ses naučit trochu se víc ovládat, příteli," řekl Mistr hlubokým hlasem bez toho, že by ke mně vzhlédl. Rychle jsem sklopil zrak k leštěné podlaze, i když jsem pochyboval o tom, že by se dostal do mých myšlenek. Necítil jsem žádný úbytek energie.

Od toho památného dne, kdy mě lstí připravil o kus mé duše, mě naštěstí víckrát nepovolal do svých soukromých komnat. Za posledních několik týdnů jsem mnohokrát překročil práh této pracovny, abych vyslechl jeho rozkazy a ve své laboratoři připravil pro něj lektvary a jedy dle jeho instrukcí. Nenasadil mě však do žádné smrtijedské akce, i když mě předtím perfektně vyškolil v černé magii. Možná právě proto si mě šetřil pro nějakou speciální akci.

Brk doskřípal. "Přistup blíž!" zazněl rozkaz. Poslušně jsem se zvedl a přistoupil ke stolu, bradu pokorně tlačíc do hrudi.

Pán zla sroloval písmo do ruličky a nahřál pečetní vosk. Jako velká kapka krve tuhl rudý ostrůvek na žlutém pergamenu, než do něj Mistr obtiskl svou pečeť z prstenu. Přejel rukou nad vyhaslými svícemi a v jediném okamžiku se rozzářily třepetajícími plamínky. Místnost se rozjasnila. Zvedl se z mohutného křesla, obešel jej a postavil se přímo přede mne.

"Pohlédni mi do očí a braň se!" rozkázal bez varování a podle tónu hlasu jsem začínal chápat, že dnes večer zcela jasně něco důležitého chystá.

V nejasném tušení jsem pozvedl zrak. Bez výstrahy mě provrtal pohledem, propalujícím mi sítnici jako laserový paprsek. Narazil na ochrannou bariéru, kterou jsem si proti jeho nitrozpytu vybudoval a dál se nedostal. Jeho úporná snaha mě vysála jako pavouk svou kořist, ale obstál jsem.

Spokojeně zamrmlal. "Mohu s uspokojením říct, že jsi se v nitrobraně od minule zase zdokonalil, příteli." Pán temna nikdy nechválí, další indicie k tomu, že dnes nebudeme konverzovat o lektvarech.

"Myslím, že už jsi dokonale připravený na úkol, který ti chci svěřit." Mávnul ledabyle rukou a přitáhnul kouzlem k sobě židli. Gestem ruky mi pokynul, abych si sedl.

Klesl do svého pohodlného křesla a vyčkal, až se usadím. "Vždy jsem měl schopnost získat si lidi, které jsem potřeboval, a o tobě to platí dvojnásob. Po pečlivé rozvaze jsem dospěl k názoru, že na nebezpečnou misi, kterou jsem naplánoval do posledního detailu, vyšlu právě tebe. Pověřuji tě tímto důležitým úkolem, protože jsem přesvědčen o tvém vysokém intelektu a schopnostech." Kostnatými prsty hladil černou kůži na opěrkách svého křesla. Obyčejný pohyb, přitom tak neskutečně nemravný.

Naklonil se dopředu. "Budeš vyslán do Bradavic. Požádáš ředitele o místo učitele na jeho škole. Pokud se ti podaří přesvědčit ho, aby ti nabídl práci, zapracuješ na tom, abys získal jeho důvěru. Pak se pokusíš proniknout do toho jejich absurdního spolku a budeš pro mne získávat užitečné informace o jeho plánech. Chci mít svého zkušeného člověka přímo v centru dění. Nebudu tě nasazovat do běžných smrtijedských akcí, tohle je mnohem důležitější a já tě potřebuji mít živého."

Hleděl jsem mu zpříma do těch jeho ďábelských očí a nehnul jsem ani brvou. Přitom se ve mně odehrával velký boj. Když jsem víc než před půl rokem odcházel z té prokleté školy, přísahal jsem, že na její pozemky už nikdy nevkročím. Sedm let týraní, šikany a bolesti se nedá jen tak vymazat z paměti, i když jedinec patří do kouzelnického světa. A pokud se mi skutečně podaří přimět Brumbála k tomu, aby mě přijal do učitelského sboru, o čem jsem dosti pochyboval, budu nucen se tam dokonce zabydlet.

Už jenom to, že se znova vrátím do míst, kde jsem prožil neradostné období svého života, představovalo pro mne nelákavou vyhlídku do budoucna. Navíc doprošování u toho zapšklého a nespravedlivého starce srazí na kolena mou hrdost. Neměl jsem ho nikdy rád kvůli jeho předstíranému samaritánství, přitom paradoxně nadržujícímu bezpráví a zavírajícímu oči před křivdou, která se na mně páchala a teď se budu muset s ním bratříčkovat a pokrytecky sdílet jeho názory.

"Musím tě ale varovat, že je to přetěžký úkol," pokračoval Mistr. "Ten starý blázen se nedá jen tak oklamat a budeš muset dávat velký pozor, abys své magické schopnosti před ním utajil. Nesmí ani tušit, že vládneš černou magií. Nesmí mít podezření, že jsi v mých službách. Určitě si tě prověří pomocí nitrozpytu, z toho ale nemám strach. Přesvědčil jsi mně, že obranu zvládáš skvěle a pustíš ho jen k těm vzpomínkám, ke kterým sám budeš chtít. Nicméně větší obavy mám z toho, že tě odmítne. Spoléhám na tvoji vysokou inteligenci, jak využiješ tu jeho slabost důvěřovat lidem. Každopádně to bude dlouhodobá mise, která má za cíl prosáknout hluboko do jejich Řádu, překazit jeho plány a zlikvidovat jej. O jejím nebezpečí snad nemusím ani mluvit. Pokud se tvá pravá identita prozradí, bystrozorové nenechají jedinou část tvého těla na původním místě a ani Černá dáma tě z jejich spárů nevyrve."

Seděli jsme proti sobě a upřeně se pozorovali. Tušil jsem, že ještě neskončil. Očekával jsem pompézní závěrečnou tečku za mým úkolem.

"Dalším tvým posláním v této misi bude získat pro mne obraceč času. Existují pouze dva exempláře na celém světě. Jeden je zamčený v odboru záhad na ministerstvu, druhý vlastní Brumbál. Chci jej. Chci napravovat neúspěšné akce. Chci pozměnit minulost i budoucnost. Chci měnit chod celých dějin," zašeptal rozrušeně.

Oči se mu najednou zatemnily. "A až s tvou pomocí zničím ten jejich odboj-" naklonil se blíž ke mně a udělal dramatickou pauzu, "-zabiješ Brumbála."

Ani jsem se nehnul. Tušil jsem, že si na samý závěr nechá pomyslnou třešničku na dortu. Pán zla mě zkoumavě pozoroval, očekávaje mé reakce. Nedal jsem najevo žádné emoce.

"Kdysi jsi mi dal slib, že to pro mne uděláš, pamatuješ?" zeptal se temným hlasem.

Nebojácně jsem mu hleděl do očí. Tato část úkolu se mi zdaleka nejevila jako ta nejtěžší. "Udělám to pro vás, můj pane," pronesl jsem chladně. "Zabiji ho, až mi dáte k tomu pokyn."

Zvedl se a jeho gesto značilo ukončení rozhovoru o mém poslání. Postavil jsem se taky.

"Mám z tebe radost, Severusi a musím podotknout, že tvá odvaha a odhodlanost na mne udělala dojem." Máchnutím ruky odstrčil židli za mými zády, až narazila do zdi.

"Za tvé mimořádné zásluhy při pečlivé přípravě lektvarů a jedů, které mi pomohly zbavit se svých nepřátel, odpůrců a zrádců, jsem bratrům z Řádu navrhl povýšit tě z novice na učně."

Pokorně jsem se uklonil a položil ruku na srdce. "Poníženě děkuji, můj Velmistře."

"Neděkuj, příteli, nic nedávám zadarmo a ty jsis své povýšení zasloužil svou pílí a oddaností. Obřad proběhne dnes před půlnoci, dokud je noc ještě ovlivněna planetou, vládnoucí při tvém narození. Od této chvíle se budeš moct zúčastňovat luciferiánských obřadů a budeš mít na starosti drobné úkony, podávat mi rituální pomůcky a držet posvátné knihy, z kterých budu předčítat," seznamoval mě s mými budoucími povinnostmi. "Snaž se ještě víc, Severusi a dotáhneš to až na mého pobočníka."

Udělalo to na mne dojem. "Bude to pro mne čest, můj pane," sdělil jsem mu upřímně. Dostat se zase o krůček blíž ke zkrocení černé magie bylo mým vytouženým cílem a věděl jsem, že pro to udělám vše.

Začal mne pomalu obcházet. "Vraťme se ještě k jedné věci, kterou musíme vyřešit. Velice nerad bych přišel o tak dobrého a vycvičeného Smrtijeda, jako jsi ty, Severusi. Pokud se ti povede infiltrovat se do Řádu, pro případ prozrazení ti pojistím tvůj život dalším viteálem. "

Když tohle vyslovil, nacházel se zrovna za mými zády a nemohl zahlédnout tu hrůzu, která mi zdeformovala obličej do strašidelné grimasy.

Když se mi opět ocitl tváří v tvář, nastavil jsem mu falešnou kamennou masku, skrývající jakýkoliv náznak emocí. Uvnitř mnou ale zmítal obrovský strach z toho, co mě čeká. Od roztržení své duše jsem neustále ponořen do temnoty. Temnoty, která mi nahání strach. Temnoty, která mě zaživa zevnitř sžírá. Co bude pak, až se mi duše rozerve na další část?

Zdálo se, že Mistr pro dnešní večer vyčerpal své rozkazy. Pocítil jsem silné nutkání utéct z této kobky, daleko od těch kamenných zdí, pryč z jeho dosahu. Pokud rychle odtud nevypadnu, udusím se tady.

"Mohu odejít?" zeptal jsem se přiškrceným hlasem.

Otočil se. Jeho planoucí oči mě téměř popálily. Udělal krok ke mně a dlouhé prsty ovinul zezadu kolem mého krku.

"Ještě ne," řekl velice pomalu. Jeho temný hlas mě zamrazil. "Nechci být dnes večer sám."

Poplašeně jsem ucouvl. Narazil jsem na stůl a ve snaze udržet rovnováhu jsem opřel dlaně na stůl. Zašmátral jsem po něm, abych se něčeho zachytil. Kostra ruky ve stojanu hlasitě zachrastila při rozevírání svých kostnatých prstů a pevně sevřela mé zápěstí.

Pán zla se rozesmál. "Líbí se mi, jak se mi bráníš, Severusi, přestože máme toho tolik za sebou," řekl pobaveně. Udělal další dva kroky ke mně a hřbety štíhlých prstů mi přejel po tváři. Sklonil se k mému obličeji a o kůži se mi roztříštil jeho horký dech. "Nemáš ale žádnou šanci. Už dlouho jsem neměl... muže."

Přiblížil se k mým rtům.

Odvrátil jsem tvář.

Temně se zasmál. Má vzpurnost ho dráždila a přesto, že měl tu moc zmocnit se mě okamžitě bez ohledu na to, co chci já, začal si se mnou hrát jako s plyšovým medvídkem.

Ústy se dotkl mého ucha. Jeho rozrušený dech mě ovanul na ušním boltci, když tiše zašeptal: "Podvol se, Severusi. Nebudeš litovat. Umím být velice přesvědčivý."

Zaútočil na mé rty a umlčel můj protest. Oči se mi v panice rozšířily. Bolestivým agresivním polibkem mě potrestal za to, že jsem se mu vzepřel. Zrak mi zalétl do míst za Mistrovými zády k okřídlenému rohatému démonovi. Přísahal bych, že jsem v jeho tváří zahlédl ďábelský úšklebek.

Tiché zaklepání na dveře uvolnilo mé napětí a poskytlo toužebnou naději, že mě Pán propustí ze své moci. Nevšímal si toho a kousal mé rty dál. Teprve po druhém, důraznějším zabouchání s nechutí vytáhl jazyk z mých úst a rozmrzele vyštěkl: "Dál!"

Dveře se otevřely a naše hlavy se otočily tím směrem. Do napjaté atmosféry kabinetu vešel Macnair a pro jistotu zůstal stát na prahu. Neměl jsem rád toho slizkého hada, teď bych mu však nejradši poděkoval.

K mému zděšení se Mistr nenechal vyrušit svým služebníkem. Vrátil se zpátky do mých úst a dlaněmi vklouzl pod hábit. Ovinul pavoučí ruce kolem mého pasu a přitiskl mě k sobě. Svůj klín si pomalu otíral o můj a dech se mu přitom pomalu zrychloval. Špatné znamení.

"Volal jste mě, můj pane?" ozval se po chvíli vtíravý a podlízavý hlas ode dveří.

Pán zla na Smrtijeda ani nepohlédl. Odtrhl se od mé tváře a zasyčel: "Vzkaz je na stole, Waldene. Doruč jej podle instrukcí! A teď vypadni!" Víc se o něj nezajímal. Ruce mi zasunul pod košili, dotýkal se mé nahé kůže a stupňoval svou touhu.

Koutkem oka jsem zahlédl, jak Macnair vzal ze stolu zapečetěný pergamen a rychlým krokem zmizel za dveřmi.

Zvědavá ruka se nedočkavě dobývala za opasek. Tělo se mi pod tím dotekem vzepjalo a postavilo se na odpor.

"Uvolni se přece, Severusi," šeptal přidušeně vzrušený Mistrův hlas.

Věděl jsem, že mě ztrestá, přesto jsem to udělat musel. Nemohl jsem připustit, aby ho ovládl chtíč. Musel jsem se jakkoliv pokusit zabránit mu v tom, aby mne ošoustal a při svém vyvrcholení znovu roztrhal na cáry mou duši.

Moje paže se bezděčně vymrštila a odstrčila mého pána, až zavrávoral.

V očích se mu nebezpečně zablýskalo a vzrušení v jeho tváři rychle vystřídal hrozivý výraz. "Co jsis to dovolil? O co se to tady pokoušíš?"zahřímal zlostně. Zvukové vlny z jeho hromového hlasu povážlivě rozřinčely všechno sklo na policích.

Rozzlobeně vyrval pásek z mých kalhot a hnal se netrpělivě za svým cílem. Přestože jsem věděl, že mám pramalou šanci, pud sebezáchovy ve mně zvítězil. Cloumal jsem zápěstím, pevně uvězněným v kostře ruky. Nepovolila. Volnou rukou jsem se snažil zabránit Mistrovi dostat se mi do poklopce. Proti jeho magické síle jsem neměl žádnou šanci, jen jsem ho tím ještě víc popudil.

"Odepíráš mi poslušnost? Mám tě poučit o tvých povinnostech Cruciatem?" zasyčel jako klubko hadů a jeho prsty sevřely mé hrdlo jako obojek.

Zkusil jsem poslední možnost oblomit ho. "Ušetřete mě... sexu, můj pane," zachrčel jsem.

Místnost se rozezněla zlověstným smíchem. "Přece jsis nemyslel, že bych si odepřel užít si s tebou!" Pustil mi krk a surově mě otočil zády k sobě. Kolem mého volného zápěstí vykouzlil světelný paprsek, který mi připoutal i druhou ruku ke stolu. Prudkým pohybem mi přehodil přes záda můj vlastní hábit a jediným mávnutím své paže mě zbavil kalhot.

Drsně mě ohnul přes stůl a útrobami se mi rozbrnělo čistící kouzlo. Těžkou botou zajel mezi mé nohy a bolestivým kopnutím mě přinutil široce se rozkročit. Zcela pohlcen chtíčem, násobeným zlostí, netrpělivě zalovil do svého rozkroku a vytáhl majestátní nástroj.

Dlouhým prstem pomalu přejel ve žlábku mezi hýžděmi nahoru a zase zpátky. "Proč bych se měl připravit o tento zážitek...," šeptal rozrušeně a prstem si hrál v mém vstupu, "... když mě to...," jeho vzrušení rychle stoupalo a nedbal na to, že se mé tělo pod ním zoufale brání, "... s tebou docela...," otíral si chlípně penis o můj anální otvor, "...baví?" Při vyslovení posledního slova vydechl z plic hlasitý sten a brutálně vrazil své péro do mého zadku.

Uslyšel jsem nervy drásající výkřik. Zoufalý, beznadějný, neutuchající, agonizující. Výkřik do tmy. Výkřik, zbarvený krvi. Výkřik zraněné duše. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že vychází z mého hrdla.

Tvář mi zmáčely slzy bolesti, dusil jsem se vlastními slinami a tělo se mi neovladatelně roztřáslo. Instinktivně jsem se ze všech sil snažil odtáhnout svůj zadek z dosahu jeho penisu. Pán zla mě ale nemilosrdně přimáčkl ke stolu, až se mi jeho hrany zaryly do slabin a pevně sevřel mé boky. Přirazil jednou, a pak znova. A znova a znova, až se jeho tlusté a dlouhé péro vnořilo do mého těla až na doraz.

Křičel jsem, zoufale jsem křičel v mukách, rozlévajících se břišní dutinou, křičel jsem palčivou bolestí z natrženého svalu mezi hýžděmi. Tentokrát Pán zla nechtěl, aby se mi to líbilo a dal si na tom hodně záležet. Se zvráceným potěšením si vychutnával trest za můj vzdor a pásl se na mé bolesti.

Divoce jsem se bránil, svůj marný boj jsem ale prohrával. Síly mě pomalu opouštěly a mé kvílení utichalo. Rezignovaně jsem sklonil hlavu na prsa, zavřel oči a už jen tiše sténal.

Ze všech stran k mým bubínkům doléhal výsměšný tajemný šepot a tichý zhoubný smích ze spousty hrdel soch démonů, vysmívajících se mému utrpení, doplněný odpudivými nabuzenými pazvuky z Voldemortova hrdla. Děsuplný koncert, který smrtelníka dožene až na práh šílenství.

Snažil jsem se nevšímat si silných paží, pevně svírajících mé boky a bezcitně narážejících můj zadek na Mistrovo kopí, nevšímat si těch dlouhých ostrých nehtů, nelítostně se zarývajících hluboko do mé kůže v tříslech, těch odpudivých chraptících zvuků, které Pán zla u soulože v pravidelném rytmu vydával. A nejvíc jsem se snažil nevnímat tu ostrou bolest v análu a zrádné vlhko, nasládle čpící a čvachtající mi v konečníku.

Každým dalším jeho nárazem jsem klouzal po hladké desce stolu a odevzdaně jsem čekal na to, až si Temný pán odbude své zvířecí pudy a propustí mě ze svého zlověstného objetí. Anebo zabije. Byl jsem totiž rozhodnut, že mě už nikdy nedonutí vyslovit zaklínadlo pro rozdvojení duše. To ať mi radši vyřízne jazyk. Anebo pohodí smrti. Smrt by byla milosrdnější, než žít v ještě více skličující a hrozivější temnotě, než kterou prožívám teď.

Po nekonečně dlouhé době, když už jsem měl pocit, že mě ušoustá do bezvědomí, se jeho dech prudce zrychlil. Začal rychle přirážet kratičkými, tvrdými nárazy a řítil se střemhlav k vyvrcholení. Mé rty se neslyšně pohybovaly v modlitbě k Merlinovi a smířen jsem čekal na tu chvíli, kdy bude na mně vyžadovat, abych rozhodl o svém životě nebo smrti.

Ještě naposled do mne surově přirazil a z jeho hrdla vyrazil odporný skřek. Vzduch se zachvěl silnou magií. Plamínky téměř všech svící na stole prudce zhasly a místnost se ponořila do šera. Jakási neznámá energie začala tříštit všechno sklo v kabinetě. Skleněné baňky jedna po druhé praskaly, voda z nich stříkala do okolí, jako když se se přetrhne hráz a jejich obsah se vyléval na podlahu. Po leštěné dlažbě se koulela spousta bílých očních bulv, narážejících do sebe jako hrací kuličky.

Útrobami se mi rozlilo známé teplo. Krůpěj potu, která mi stekla ze zpoceného čela až na špičku nosu, se pomalu oddělila od mé kůže, dopadla na knot poslední hořící svíčky a zhasla její plamínek. Vše pohltila zrádná tma.

Mistr mávnul rukou a v krbu se rozhučel mohutný oheň. Ochabující penis vyklouzl z mého těla a já jsem zhluboka vydechl úlevou.

Pán zla otřel svůj úd, potřísněný semenem a krví do mého hábitu. "Mohlo se ti to líbit, kdybys nebyl hloupý!" řekl bezcitně. Osvobodil má zápěstí, jedno z nich do ruda popálené z ohnivého provazu, zachytil mě, když se mi podlomila kolena a pohodil mě jako hadrovou panenku.

Mé tělo, zesláblé zoufalým bojem, se sesunulo na studenou podlahu. Vysílené, ponížené, zmučené.

"Včera...," řekl Pán zla chmurným hlasem, když si schovával ptáka do poklopce, "... jsem zbičoval novicku, když odepřela být mi po vůli. Nepochopila, že proti mé vůli není odvolání. Trest ji neminul, vzal jsem si její život," řekl bez jakýchkoliv emocí.

Přešel ke mně a kopnutím mě obrátil na záda. Tvrdou botou mi šlápl na krk a obdařil mě pohrdavým pohledem. "Varuji tě, příteli! Nezahrávej si se mnou, nebo budeš toho do své smrti litovat!" zavrčel ponurým hlasem. "Příště to bude mnohem horší trest, než jen znásilnění! Ještě jsem pro dnešek s tebou neskončil!" Se svištivým zvukem se proměnil v černou mlhu a ve zlomku vteřiny se rozplynul, jako by ho rozfoukal vítr.

Rychle jsem se otočil na bok a vyzvracel jsem obsah svého žaludku. Ležel jsem na studené podlaze a třásl jsem se chladem. Chladem a bolestí. Bolestí ze zraněné hrdosti, ze které hluboko ve mně začala klíčit nenávist.

Když si můj pán později pro mne přišel, aby mne doprovodil k obřadu do chrámu Luciferiánů, neměl ani tušení, že dnes večer zasil do mé černé duše semínko nenávisti.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.