Vyvrženci pekla 10: Post mortem

27. května 2010 v 18:59 |  Vyvrženci pekla
10. část:
Post mortem

s
Strach. Utrpení. Hrůza. Smutek. Tmavá, studená, vlhká chodba. Má zemřelá duše se jí řítí jako o život - o život, Merline, jak hloupě to zní po smrti - nevýslovně děsivé zlo, které mne pronásleduje, se mi sápe po zádech. Na krku cítím jeho ledový, smrdnutý dech. Pochmurná chodba nemá žádný východ...

Ticho. Podezřelé ticho na to, kde jsem se ocitl. Chlad. Nezvyklý chlad na to prostředí, kde se nacházím. Byl jsem překvapený z toho, jak se má představa pekla vymyká realitě. Místo, kde doslova šlehají plameny, odvrhnutí od boha, totální zánik... tohle vše bylo nahrazeno uklidňující monotónní modlitbou někde hodně blízko, hedvábně jemnou tkaninou, do které se bořilo mé nahé tělo, omamnou vůní pryskyřice a ukolébávajícím praskáním ohně v krbu. Tohle nemohlo být peklo. Ráj ale taky ne, když jsem se svým způsobem života sám odsoudil k věčnému zatracení. Kde to tedy jsem? Neodvažoval jsem se otevřít oči.

Olízl jsem si popraskané rty. Tiché mumlání umlklo a uslyšel jsem pohyb těsně vedle svého těla. Pomalu jsem otevřel víčka. Nad sebou jsem uviděl černou noční oblohu s třpytícími se miliony hvězd.

"Vítej mezi živými, příteli," ozval se blahoskonný hlas kdesi za mnou. Namáhavě jsem otočil hlavu. Vedle mé postele velikosti asi tak pro deset lidí stála vysoká vychrtlá postava lorda Voldemorta, zahalená do černého pláště.

Sedl si na pelest a nedočkavě zašeptal. "Jak ti je? Jak se cítíš? Popiš mi své pocity. Řekni mi vše. Rychle!"

"Jako-" zasípal jsem. Víc jsem svými vyprahlými rty nedokázal říct. Mistr mi podal sklenici vody a já jsem se dychtivě napil. Můj pomalu startující mozek si nedokázal vysvětlit, jak jsem se zde ocitl. Ne ve Voldemortově posteli, ale na tomto světě. Matně jsem se rozpomenul na to, jak mě spolklo samotné peklo.

"Jako bych zrovna prošel mlýnkem na maso," vydechl jsem namáhavě.

"Jsi ale živý, Severusi!" řekl rozjařeně. "Jsi první, kdo se navrátil z druhého břehu. Dýchl jsem ti nový život!" Nechápal jsem, o čem to mluví a s nezájmem jsem otočil tvář ke stropu s hvězdami.

"Půl století jsem čekal na kouzelníka, který bude hoden mého daru nesmrtelnosti. A pětatřicet let od toho dne, kdy jsem se stal nesmrtelným já na to, abych na něm v praxi vyzkoušel návrat z říše mrtvých. Vděčíš mi za život, Severusi," řekl povýšeně. Vděčím ti taky za smrt, pomyslel jsem si znechuceně.

Bylo mi mizerně. Zvedl se mi žaludek a v poslední chvíli jsem stihl dopravit své tělo na kraj postele do polohy na boku. Zvracel jsem na leštěnou podlahu. Pán zla se na chvíli vzdálil a přinesl mi flakónek s lektvarem.

"Vypij to, pomůže ti to," vnutil mi jej a odstranil zvratky.

Nezajímal jsem se o jeho složení, nemělo to cenu. Přiložil jsem hrdlo lahvičky ke rtům a obsah zmizel v mém rozhoupaném žaludku. Po křeči, která mě zkroutila do klubíčka, se mi tělem rozlila úleva. Dokonce taková, že jsem byl schopný se posadit a mozek konečně zabral.

Začal jsem vzpomínat. Sáhl jsem si na hrdlo. Obojek zmizel, stejně i kožený řemínek kolem mého penisu. Po poutech zůstaly na zápěstích a kotnících akorát zarudlé stopy. Připadal jsem si bezmocný a bez své hůlky lehce zranitelný.

Začalo mi docházet, co se to tam dole vůbec stalo. "Nemohu být... nesmrtelný," vypravil jsem ze sebe nevěřícně.

Pán zla se pobaveně zasmál. "Byl jsi, když jsem ti rozpoltil duši a na pomíjivý čas v sobě uchoval. Teď už ne, příteli. Jedna polovina tvé černé duše zemřela a bloudí už navěky ve věčném zatracení. Ta druhá tě znovuzrodila. Teď jsi zase obyčejný smrtelník s jedinou duší." Jízlivě dodal:. "S polovinou duše."

Zběsile jsem přemýšlel. Pán zla mi dal skutečný dar k nezaplacení. Nezajímal se, jestli o něj stojím. Neptal se, jestli vůbec chci roztrhnout svou duši. Nedal mi možnost výběru. Sám rozhodl za mne. Chtěl se sobecky na vlastní oči přesvědčit, jaké to je a zda je to vůbec možné navrátit se z pekla zpátky mezi živé. Zabil mě, aby mě hned nato vzkřísil. Nemilosrdně rozhodl, že do konce svého zkurveného života budu skomírat s polovinou své duše. Toto mé tělesné postižení ale přece jen bylo k něčemu dobré. Nebo špatné? Vím totiž, co mě čeká po smrti.

"Dokázal jsi, že mám tu moc kdykoliv ti život darovat nebo vzít. Pokud si to budu přát, budeš žít věčným životem a po mém boku sloužit temnotě po staletí. Mohu tě kdykoliv zabít a jen na mé vůli bude, zda tě opět oživím. Mám tvůj život ve svých rukou, Severusi," šeptal vzrušeně. Představa dalšího rozštěpení duše mě nevýslovně děsila.

"Mé tělo bude tvým viteálem, aby tě nikdy nenapadlo zabít mě, podvést nebo zradit. Nevěřím ti. Až přijde čas, prozradím ti tajemství svého viteálu pro případ, že by se mi něco stalo. Neznám lepšího ochránce pro něj než toho, kdo si v něm zároveň chrání i svoji kůži. A pokud by tě někdy napadlo vložit svou duši do jiného předmětu, musím tě zklamat. Zaklínadlo k jejímu rozdvojení a recept na znovuzrozující lektvar, který jsi celý týden připravoval, jsem ti vymazal z paměti, když jsi... řekněme spal," ušklíbl se vítězně. Nebylo to potřeba. Sám bych nikdy dobrovolně nerozerval svou duši na cáry.

Už dřív mě napadla myšlenka, k čemu sloužil zlatý medailonek, který jsem svým vnitřním zrakem zahlédl v rukou mladého Voldemorta a proč se tehdy můj pán tak úporně bránil mému nitrozpytu. Začínal jsem chápat.

"Možná za padesát let, možná už za deset, možná ještě míň, ti dovolím i víc. Dnes ti nevěřím. Nevěřím vůbec nikomu. Nedovolím, aby mne kdokoliv jakkoliv ovládal. Své potřeby kompenzuji sebetrýzněním, sám sebe vlastní rukou zraňuji a na vlastní kůži ochutnávám to, čeho se nejvíc bojí mé oběti. A to jen proto, abych se utvrdil ve vlastní nadřazenosti. Vše, zdůrazňuji úplně vše, co jsi dnes zažil, jsem na vlastní kůži prožil. A mnohem víc. Nevystavuji jiného utrpení, které bych sám dřív nepodstoupil," prozradil své tajemství.

V duchu jsem se pousmál při ponižující představě lorda Voldemorta při autofistingu. Docela by ne zajímalo, jak hluboko se až dostane se svými pavoučími prsty.

Špičky jeho prstů se navzájem dotýkaly. Důrazně gestikuloval a zaníceně přednášel. "Bolest je základním platidlem světa. Vše, o co se v životě snažíme, je zbavit se bolesti, kterou si sebou neseme, nebo uniknout před jinou, která nám hrozí. Silní jsou ti, kteří dokázali bolest překonat a ovládnout. Slabí jsou ti, kteří před ní utíkají. A ty pak skrze bolest ovládají silní," šeptal vášnivě. Pán zla mě neustále udivuje. Přece jen dokáže milovat. Miluje bolest. Slepě a fanaticky.

"Jsi velice chytrý, Severusi. Za jediný týden v mých službách jsi zvládl většinu zaklínadel z černé magie a dostal jsi se jí až na obnažený nerv. Po tvrdém a náročném výcviku v řadách bratrů temného Řádu jsi teď dokonale vycvičený a připravený k plnění tajných úkolů Řádu. Na tvých rukou lpí krev oběti, které jsi vzal život a které vděčíš za svou nesmrtelnost a bohové přijali tvou krev na znamení tvého znovuzrození. Prošel jsi mou zkouškou odolnosti a výdrže a na těle neseš cejch se znakem zasvěcení. Zemřel jsi proto, aby ses znovu zrodil. Za pouhých sedm dní tvého života jsi zkusil víc, než kterýkoliv jiný smrtelník. Tvá lidská, nebo spíš nelidská?-" ušklíbl se, "-proměna je tímto dokonalá a tvé přijetí mezi elitu našeho tajemného Řádu je téměř dokonáno. Vítej, bratře Luciferiáne." Na rtech mu pohrával samolibý úsměv, když mi nabízel svou kostnatou ruku.

Zaváhal jsem. Takhle jsem si ceremoniál definitivního uvítání do Řádu skutečně nepředstavoval. V sedě v posteli, zcela nahý, s odpornou pachutí po zvratcích v ústech, s praskající lebkou, s rozemletým tělem. Přesto jsem ruku přijal. Pán zla mi místo dlaně pevně sevřel zápěstí a stáhnul mě k sobě. Přinutil mě padnout na kolena.

"Ještě zbývá to poslední, aby to bylo dokonáno. Zpečetit přísahu mlčenlivosti Řádu," zamumlal záhadně.

Zvedl svou volnou ruku ke rtům a prokousl si žílu na zápěstí. Z otevřené rány mi na rty kapala tmavěčervená krev.

"Napij se mé horké krve a nechám tě žít věčně," zasykl neúprosně a tón jeho hlasu zarazil jakýkoliv můj protest. Nezajímalo ho, jestli vůbec toužím po věčném životě, sám za mne opět rozhodl. Sevřel mi v pěsti chumáč vlasů a zatlačil mi hlavu ke svému zápěstí. Donutil mě loknout.

"Vysaj mě, Severusi, ať má krev koluje v tvých žilách," šeptal vzrušeně.

Přitiskl jsem rty k ráně a začal sát. Jeho sladká krev mi stékala hrdlem dolů a prosakovala stěnami žaludku do krevního oběhu. Zachutnala mi. Něco se ve mně zlomilo, jako by se temná stránka mé lidské osobnosti drala na povrch. Vzal jsem jeho ruku do obou dlaní, přitiskl k ústům a žádostivě pil. Pán zla zkroutil tvář v odporné grimase a vycenil žluté zuby. Ruka se mu třásla, ale já jsem ji sevřel ještě pevněji a hltavě sál.

"Dost!" vyštěkl bolestí a vytrhl mi zápěstí z dlaní. "Vstaň!" přikázal. Propaloval mě plamenným zrakem, můj pohled však neuhnul. Nebál jsem se ho.

Naklonil ke mně hlavu a slízl mi krev ze rtů. "Jsi mi víc podobný, než jsem vůbec tušil, příteli. Ne že by mě to netěšilo, ale někdy jde z tebe strach," řekl se špatně skrývaným překvapením ve tváři. Rychle získal zpět jistotu a už s vyrovnaným hlasem dodal: "O to víc mě to utvrzuje v tom, že jsem vybral správně."

Sáhl mi rukou do klína. Jakoby omylem zavadil o můj penis a pokrytecky se usmál. Jeho štíhlé prsty pohladily můj cejch.

"Pamatuj, když se znamení rozpálí, Řád potřebuje tvé služby. A pokud prozradíš cokoliv o našem tajném Řádu, má krev ve tvých žilách začne vřít a roztrhá je jako jestřáb kořist. A ty během několika vteřin zemřeš krutou smrtí na vnitřní vykrvácení," zasyčel varovně.

Přistoupil k hromádce mého kompletního oblečení a hodil mi jej i s hůlkou do tváře. "Očisti se, jseš potřísněný mou krví. A obleč se, před ložnicí čeká už dvě hodiny náš společný přítel Lucius," řekl jakoby mimochodem.

Uhodil do mne blesk. Och, Merline, Lucius je tady blízko! Rychle jsem si očistil krev z těla a začal se jako o život oblékat. Lucius mě nesmí uvidět v Mistrově ložnici nahého. Pán zla se úkosem podíval na mé zmatené pohyby, když jsem se skákaje na jedné noze nemohl tou druhou trefit do kalhot a rty se mu rozehrály zlomyslným úsměvem. Otočil se ke dveřím a pomalu kráčel ven z ložnice. Sahal na kliku, když se mi konečně povedlo zapnout poklopec. Hodil jsem na sebe košili a ve spěchu urovnával uválenou postel.

Když Lucius majestátně vkráčel do dveří, kvapně jsem si zapínal knoflíčky u košile. Zvedl jsem hlavu a naše oči se setkaly. Podle výrazu v jeho tváři netušil, že tam jsem. Když mě spatřil, zarazil se mezi dveřmi a ze rtů se mu vydral překvapený výdech. "Severusi," zašeptal. Rty se mu zvlnily do šťastného úsměvu. Rozpřáhl ruce jako ochrnutý pták křídla a rozeběhl se ke mně.

Ihned si uvědomil, že není společensky přípustné, aby Lucius Malfoy dával najevo své city. Zastavil se, omluvně se za svou spontánní reakci na Pána zla pousmál svým typickým pokryteckým úsměvem a nasadil masku chladného aristokrata. Otočil zrak zase ke mně a soustředěně mě pozoroval a já jsem jeho upřený pohled opětoval. Nedokázal jsem se odtrhnout od těch nádherných šedomodrých očí a četl jsem, co z nich vyzařoval směrem ke mně. Radost. Štěstí. Strach. Bolest. Vztek.

Zapnul jsem si košili a přes ramena přehodil plášť a hábit. Tvářil jsem se chladně, ve skutečnosti jsem chtěl, Merline, jak moc jsem už chtěl být s Luciusem. Velice ztěžka jsem se ovládal a věděl jsem, že Lucius s tím bojuje stejně, pouze jeho jméno a slídivá přítomnost Pána zla ho držely daleko ode mne.

Pán zla stál s rukama založenýma na prsou a celou dobu nás pobaveně sledoval. Pomalu přistoupil ke mně, sevřel mi bradu mezi prsty a přitiskl své tělo k mému. "Rád bych si to někdy s tebou zopakoval, Severusi," zapředl potichu a smyslně přejel palcem po mých rtech. Mé zorničky zabloudily přes jeho rameno k Luciusovi. Zahlédl jsem, jak zatnul pěst a bezmocně sklopil zrak. Ostrým koncem své vycházkové hole vztekle bodal do spár mezi dlaždicemi.

"Luciusi, předávám ti tvého přítele," promluvil k němu Pán zla, ale nespustil oči ze mne. "Řekl bych, že v pořádku, nato, že prošel mým postupným dávkováním bolesti i slasti do organismu. Asi tě nebude zajímat, že si to skvostně užíval, že ne, příteli?" zasmál se sarkasticky. "Co by tě ale zajímat mělo je to, že ten Severus, kterého si znal a... miloval-" odfrkl si pohrdavě, jakoby v tom slovu bylo něco zkaženého a pak řekl něco hodně dvojsmyslného. "-zemřel."

Oba jsme se na něj rychle podívali. Lucius nechápavě, já s obavou, že chce prozradit mé tajemství. Pán zla se hlasitě rozesmál. "Vypadněte, než si to rozmyslím! Oba! Máte co dohánět."

Jeho děsivý smích mi zněl v uších ještě tehdy, když jsme se s Luciusem na chodbě před Mistrovými komnatami rychle přemístili na Manor.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.