Pokořená pýcha

23. května 2010 v 18:37 |  Pokořená pýcha
Dá se malfoyská pýcha vůbec pokořit?

Autor: Styx
Hlavní postavy (Páry): Severus Snape/ Lucius Malfoy
Varování: psychologické, znásilnění

Poznámka: povídka z mého nového projektu, nazvaného jednoduše - SEDM. Je sedm smrtelných hříchů: hněv, smilstvo, pýcha, lakomství, závist, obžerství a lenost. Na každý z nich chci napsat jednu povídku. Navíc napíšu ještě osmý hřích. Jaký to bude, se nechte překvapit ;-)

Pýcha - Superbia. Je to nejvážnější ze všech smrtelných hříchů a také ten, z kterého pocházejí hříchy ostatní. Je definován jako touha po vyšší atraktivitě a důležitosti, než mají ostatní. Je to vlastnost, spočívající v nadhodnocení vlastní osoby. Slovo pýcha se dá také vyjádřit jako nadutost, domýšlivost, vyvýšenost, přehnaná sebeúcta, nerozumná nadřazenost díky kráse, bohatství, postavení ve společnosti, nebo nadání. Pýcha se projevuje nadřazeným chováním. Jedná se o stav srdce. Opakem pýchy je pokora.
s
Přítmí. Jakýsi zvláštní poklid. Těžký, vydýchaný vzduch, líně se plazící všude kolem. Tlumený šepot, táhnoucí se ze všech koutů sálu, příhodně připomínající syčení hadího hnízda.

Někdo si čte, jiný před večerkou ještě dohání učení, ale většina jen tak posedává v hloučcích a před spaním unaveně tlachá o ničem. Šero zmijozelské společenské místnosti docela úspěšně vzdoruje útokům světla z hučícího ohně v krbu.

Najednou ticho rozčísne burácivý smích, když pár sedmáků, vesměs prominentů školy, nerespektuje pozdní hodinu, ani školní řád.

Každý pohoršeně zvedne hlavu, někdo je snad i odhodlán napomenout narušitele, když ale zjistí, o koho se jedná, rychle se radši otočí jinam a dělá, že se nic neděje.

"Nikdy bych tomu neuvěřil, kdybych to slyšel od kohokoliv jiného, Luciusi," pochechtává se pointě obézní tlusťoch a záchranný kruh ze sádla kolem pasu se mu natřásá při každém nádechu.

"Měl bys začít věřit na zázraky, Crabbe," podotkne povýšeně pohledný mladík a okázale pohodí dlouhými platinovými vlasy, "protože já vždycky dostanu vše, co chci." Opře se pohodlně do opěradla, založí ruce na prsou a nadutě jako páv klouže zrakem z jednoho svého obdivovatele na druhého.

"Neřekl bych, Luciusi, vždy se najde někdo, komu budeš ukradený," připustí vychrtlý mládenec, jehož obličej připomíná umrlce.

"Jsem Malfoy!" zasyčí Lucius a prudce se předkloní v křesle. "Víš, co znamená být Malfoy, Evane? Je to synonymum pro krásu, bohatství, moc, postavení! Nikdo, nikdo si nedovolí mi odporovat!" uzavře povýšeně.

Polonebožtík se pouze ušklíbne a jeho zrak významně sklouzne přes Luciusovo rameno kamsi za jeho záda.

Malfoy otočí svou vznešenou hlavu dozadu. Jeho šedomodrý pohled spočine na vyzáblé postavičce kteréhosi z mladších spolužáků, choulící se v obrovském křesle u ohniště, až se v něm málem ztrácí. Bosé nohy, hubené a tak dlouhé, že je jen stěží poskládá pod sebe, bledý obličej, který každého zanechá na pochybách, zda mu v žilách vůbec koluje nějaká krev, černé mastné vlasy připomínají zmoklé peří mrtvé vrány. Na kostnatých kolenou má opřenou knihu a soustředěně čte. V ostře řezaném obličeji se mu mihotají odrazy oranžových plamenů a vytvářejí absurdní obrazce. Hákovitý nos, trčící mu z tváře jako přírodní úkaz, se zdá být ve hře stínů větší a hrozivější, než normálně.

V Luciusově hezké tváří se objeví výraz odporu.

"Snape?" Z hrdla mu unikne zvuk, jako kdyby ho napínalo ke zvracení. Opovrženě ohrne rty. "Nemusím mít zase všechno."

Vtom se černovlasý chlapec zavrtí a prudce zvedne hlavu v instinktivním pocitu, že je někým pozorován. Rozhlédne se kolem a vyhledává zdroj. Jeho zrak se najednou setká s chladnou šedí pod zachmuřeným světlým obočím.

Ocelové duhovky, přivřené pohrdáním, se už už málem znechuceně odvrátí, když je najednou něco upoutá, doširoka se otevřou a překvapeně civí do Snapeových uhrančivých zřítelnic. S neskrývaným výrazem údivu pozorují v těch očích, černých jako půlnoc, odlesky ohnivých jazyků z krbu, tančících mu v nich jako plamenné víly a magmaticky rozpalujících ledovou tříšť v Luciusově pohledu.

Malfoy si neochotně uvědomuje, jak ho ty záhadné oči přitahují, až ho to bolí. Něco neznámého ho na nich fascinuje... to tajemno, skryté až na samém dně a ten pohled... samotný ďábel se převtělil do těla smrtelníka a stahuje svou oběť do zrádných osidel.

Pozorují se jako dvě šelmy těsně před soubojem a Luciuse přepadá nepříjemný pocit, že se mu tesáky soupeře zakously hluboko do krku, přestože k útoku ještě ani nedošlo. Jediný obluzující Snapeův pohled přehluší všechny jeho nedostatky, kterými ho příroda obdařila a Lucius si rázem připadá jako bezbranná kořist ve spárech dravce.

Snape neuhne pohledem ani o píď, vycítí nejistotu nepřítele a drze si vychutnává na prach se rozpadající sebevědomí svého soka. Malfoyská nadřazenost se najednou kamsi propadá. Lucius si nervózně poposedne, sklopí zrak a rychle se odvrátí k němu zády, aby nemusel připustit svoji prohru.

"Přesně tak. Snape," zachechtá se Rosier. "Jenže toho nechce snad ani sám bůh."

Lucius vytáhne zpod stolu načatou láhev medového ležáku, který propašovali z Prasinek do Bradavic, nalije si plnou sklenici a přiloží ke rtům. Vyprázdní obsah, otře si vlhké rty a praští sklenicí do stolu.

"To bych neřekl, jak tě pohled na to netopýří mládě dokáže tak zhnusit," zasměje se ramenatý mladík. Pár kluků kolem něj se opět hlasitě rozřehtá.

"Drž hubu, Waldene," sykne Lucius, zatřepe pyšně hlavou a závoj světlých vlasů se mu rozlije po zádech. "Sám jsi té krásy moc nepobral."

To se už rozesměje každý, kdo sedí u stolu. Walden se vražedně zamračí a sklouzne zády po opěradle níž a hluboko v židli dělá neviditelného.

Lucius se nenápadně ohlédne přes rameno a pohled mu cíleně zabloudí do křesla u krbu. Sleduje Severuse, zabraného do čtení a nevnímajícího okolí. Přimhouřenýma očima pozoruje, jak mu havraní vlasy v neupravených pramenech neposlušně padají do očí a on si je štíhlými prsty, dlouhými, jaké mívají kapesní zlodějíčci, nevědomky neustále zastrkuje za ucho, aby mu v příštím okamžiku zase spadly do tváře. Neunikne mu, jak Snape láskyplně objímá knihu a olizuje si prst pokaždé, když přehazuje stránku, jak se výraz jeho tváře každým okamžikem mění, podle děje, zrovna probíhajícího v příběhu; chvíli je napjatý, že téměř zapomíná dýchat a kouše si přitom nervózně spodní ret, aby se mu hned nato čelo zkrabatilo překvapením, pozvedne obočí a dokonce našpulí rty v udiveném gestu. Je zajímavé pozorovat emoce, střídající se v jeho obličeji, Lucius si ale přeje víc; chce ještě jednou vidět ten propalující démonický pohled.

"Vůbec se nedivím, že je tak osamělý, stačí se na něj podívat," ušklíbne se další z kluků.

Lucius sebou trhne a rychle se otočí zpátky. Zamrká řasami, jako kdyby se právě probudil ze sna a sám netušíc proč, cítí se provinile.

"Máš naprostou pravdu, Mulcibere," pokyvuje souhlasně hlavou Goyle. "Jeho bych se ani násadou od koštěte nedotkl." Rozhihňá se téměř ženským smíchem, ostatní se opět přidají a všichni se skvěle baví na Snapeův účet.

Lucius si elegantním pohybem ruky uhladí plavé vlasy dozadu. Je zmatený. Ještě před deseti minutami by s nimi souhlasil. Teď ale svým myšlenkovým pochodům vůbec nerozumí.

"Mohli byste už konečně sklapnout?" ohradí se. V gestu vlastní nadřazenosti zvedne povýšeně nos nahoru a všem dá najevo, jak pohrdá tématem, jejich řečmi, jimi samými.

Hovor sklouzne zpátky ke všedním věcem. Malfoy chvíli bojuje sám se sebou, něco neznámého ho ale nakonec přemůže a on se zase ohlédne dozadu.

Křeslo u krbu je už ale opuštěné.

***

"No to snad ne!" vyjekne Rosier a oči nevěřícně třeští ke vchodu do sálu. "Dejte mi, sakra, někdo pořádnou facku, ať vím, že se mi to nezdá."

Vzduchem zasviští těžká dlaň a Rosier se zapotácí pod nečekaným úderem.

"Waldene, ty ptáku! To bylo myšleno obrazně!" zasyčí Rosier a drží si hořící tvář, dál to ale neřeší, jen zírá ke dveřím.

"Snape?" zahuhlá znechuceně Macnair, když si konečně všimne, co tak upoutalo Evanovu pozornost.

Všechny hlavy se při vyslovení toho jména zvednou a otočí ke zdroji, který svou nečekanou přítomností na smrtijedském srazu vyvolá doslova pozdvižení.

"Co ten tady chce?" ozve se odněkud čísi šepot.

"Kdo ho mezi nás přivedl?" nevěří vlastním očím Wilkes. "Každý nový smrtijed přece musí mít skvělé doporučení od někoho z nás! A který blázen by se zaručil za Snapea?"

Malfoy zanechá pravidelného bubnování svých pěstěných prstů do stolu, pyšně zvedne svou vznešenou hlavu a pohlédne na objekt nenadálého pozdvižení. S povýšeným výrazem sleduje, jak Snape nevšímavě projde kolem jejich stolu a usadí se až na samém konci v koutě, několik míst za poslední obsazenou židlí. Vzduch, který rozvíří pohybem svého pláště se naráz ochladí a prosákne kořenistou vůní všemožných přísad do lektvarů.

"Jeho drzost nezná mezí," kroutí nechápavě hlavou Goyle a nakloní se ke svému nejbližšímu sousedovi. "Luciusi, ty jseš pravá ruka Pána zla, netušíš, kdo poskytl u něj Snapeovi garanci?"

Malfoy otevře ústa k nějaké zajisté jízlivé odpovědi, dál se už však nedostane. Do sálu vstoupil Pán zla a ve vteřině umlčel všechna ústa.

Smrtijedská schůze začala.

*****

Krátká pauza zvedá většinu smrtijedů ze židlí a každý ji využívá po svém. Někdo postává na chodbě a kouří, jiní se v hloučcích baví o zítřejší akci, která je hlavním tématem dnešní schůze, další zůstávají v sále a debatují u stolu.

Snape se zvedne ze své židle a rychlým krokem míří ven z místnosti. Malfoyův přimhouřený pohled ho doprovází jako strážný anděl, dokud nezmizí ve dveřích.

Luciusův pravý koutek rtů neznatelně cukne. Nenápadně se rozhlédne, pak se zvedne a svižně vykročí na chodbu. Zahlédne pouze pár smrtijedů, zabraných do tiché konverzace. Snape nikde v dohledu. Zamíří instinktivně k toaletám. Otevře potichu dveře a u jednoho z pisoárů ho zahlédne. Mimoděk se pousměje. Sleduje jeho záda a neslyšně se k němu přibližuje.

"Malfoyi, když chvíli počkáš, za třicet vteřin budu," ozve se Snape, aniž by se otočil a jeho sametový hlas se dunivě odrazí od vydlaždičkované zdi.

"Jak jsi mohl poznat, že jsem to já?" Překvapení v Malfoyově hlase je nefalšované.

"Změň značku své drahé kolínské. Jsi cítit až za roh."

"Třicet vteřin, Snape?" ušklíbne se Lucius těsně za jeho zády. "Jestli máš problémy s prostatou, stav se večer na Manoru, moje zkušená masáž jí zcela určitě prospěje."

"Neprovokuj, nebo toho budeš litovat," odpoví klidně Snape a nenechá se vyrušit.

"Vážně?" uchechtne se Malfoy vyzývavě.

Severus rychle ukončí rozdělanou práci, energicky se otočí a sevře v pěst hábit z drahých látek nic netušícího Luciuse.

"Vážně!"

Smýkne s ním do nejbližší otevřené kabinky, prudce ho přirazí ke zdi a nohou zakopne za sebou dveře. Ruce mu vmáčkne do zdi po obou stranách hlavy a přitiskne své rty k těm jeho v dravém polibku.

Malfoy překvapeně hekne, než se mu pokorně oddá a s nezkrotnou vášní začne líbat horká ústa, která ho snad vážně chtějí sníst.

Snapeovy žádostivé prsty bez okolků sklouznou k Malfoyově pasu a neurvale mu rozepnou kalhoty. S netrpělivostí, až téměř hraničící se vztekem mu je stáhne ke kotníkům a vrazí své koleno mezi jeho stehna, aby ho přinutil rozkročit se. Přeruší polibek a zasune si prostředníček do úst. Bohatě ho zvlhčí a vklouzne s ním Malfoyovi mezi roztažená stehna, otíraje se přitom otevřenou dlaní o jeho těžká varlata.

"Takže masáže prostaty se ti zachtělo, ano?" zavrčí přehlubokým hlasem.

"Proč myslíš... že jsem... o tom asi začal?" nesouvisle zasténá Lucius.

Severus se zlomyslně ušklíbne, barbarsky mu vrazí prst do těla a jeho krk rázem olízne horký Malfoyův vzdech. Hýbe prstem uvnitř, tentokrát jemně a systematicky, bříšky prstů se dotýká malého hrbolku a láskyplně jej hladí. S kamennou tváří hráče pokru hledí zblízka do rozpáleného a zrudlého Malfoyova obličeje a s neskrývaným potěšením sleduje neustále se měnící mimiku jeho tváře, chlípně si přitom olizujíc rty.

"Koledoval jsis o to, ty arogantní patriciji," zasyčí mu do ucha.

Pouze oči ho prozrazují, lesknou se mocí, kterou má nad Malfoyem, jednou z nejvlivnějších osobností v kouzelnickém světě. Pobaveně sleduje smyslnou křeč, lomcující Luciusovým tělem a grimasy slasti, které znetvořují jeho pohledný obličej. Spontánní projevy rozkoše, které sráží malfoyskou pýchu na kolena a šedé oči, zastřené chtíčem a pokorně prosící o víc, zvedají koutek Snapeových rtů do pokřiveného úsměvu v pocitu absolutní převahy.

Luciusovo tělo se v groteskní póze - jako když se mu do zad zabodne nůž - najednou prohne do oblouku, prudce nabere do plic vzduch a jeho dech se na okamžik zadrhne v krku, dokořán otevřené oči, opilé rozkoší, upře do Snapeových temných zřítelnic a s výrazem překvapení, jako kdyby hleděl do křivého zrcadla, zalapá po dechu.

Snape fascinovaně sleduje příval jeho orgasmu, nozdry se mu rozšíří a nasají známý pach semene, skloní hlavu a s vítězným úsměvem pozoruje bělostný gejzír, pulzující v pravidelném tepu na jeho dokonale střižený hábit. Vytáhne prst z Luciusova těla, pohlédne do šedého okruží za přivřenými víčky a hledá v nich stopy ukojenosti jeho touhy, které mu sám způsobil.

"Nikdy se nenabažím tvého strhujícího projevu vyvrcholení, Luciusi," řekne opojeně. "Jako kdybys svůj orgasmus pokaždé prožíval úplně poprvé." Ze rtů mu unikne tichý vzdech.

Lucius se zadýchaně uchechtne. "Stav se večer, moc rád ti to zase předvedu." Rukou se přitom otře o Snapeův rozkrok a významně se pousměje. "Jak mi neuniklo, měl bych ti to teď oplatit."

Snape se prudce odtáhne a zahalí se do svého pláště. "Měl by ses vrátit do sálu, aby to tvým přátelům nezačalo být nápadné," rýpne jízlivě. Kouzlem očistí stopy spermatu ze svého hábitu, obezřetně vykoukne z kabinky a pak rychlým krokem odkráčí z toalet.

Lucius se pečlivě upraví, zkontroluje dokonalost svého zevnějšku, prohrábne si vlasy prsty a bezděčně se na sebe pousměje do zrcadla. Schůze už zajisté začala. Ví, že přijde pozdě a že ho pravděpodobně Pán zla potrestá za neposlušnost, ale těch pár minut s tím ďáblem v lidské podobě mu stálo za to.

Nikdy se ho nepřesytí, přestože už celé tři roky pečlivě skrývají intimní vztah. Žádné světské požitky mu nenahradí těch pár vzácných chvil se Severusem a dokonce je pro ně ochoten obětovat i schůzku s Mistrem a následně přetrpět jeho bolestivé Crucio.

Když konečně uzná, že už dal Severusovi dostatečně velký náskok, aby nikoho ani nenapadlo spojovat jeho pozdní příchod s ním, odvážně vykročí vstříc svému trestu.

***

Severus zvrátí hlavu dozadu, konečky vlasů pohladí jeho nahé lopatky a ve stropním benátském zrcadle pohlédne do svého zpoceného obličeje, z pod přivřených víček sleduje úchvatnou postelovou scénu jako na dlani. Dlouhými prsty pevně obepíná Luciusovy nohy pod koleny a zvedá je vysoko nahoru, aby měl co nejlepší přístup do jeho rozpáleného těla a roztahuje mu stehna daleko od sebe, vzrušeně pozorujíc svůj vlastní penis, ztrácející se hluboko v jeho těle.

V poslední fázi před vyvrcholením zrychlí na maximum a spleť jejich vzájemných vzdechů přeruší jeho těžký a táhlý sten úlevy, jako když mu z ramen spadne tíživé břemeno, vyklouzne z těla a jeho zhmotnělá touha dopadne v širokém oblouku na Luciusovo břicho a smíchá se s tou jeho.

Svalí se na tělo pod sebou, roztáhne ruce i nohy a ztěžka oddechuje.

"Ty prevíte," zafuní, "docela mi dáváš zabrat."

"Stárneš, Severusi," zachechtá se Lucius a jeho smích natřásá Snapeovým tělem. "Už to není, co bývalo."

"Inteligentní postřeh od člověka o téměř o jednu generaci starší," podotkne Severus sarkasticky.

"Jednu generaci? Tsss!" sykne Lucius dotčeně. "Jsem starší o pouhých šest let!" Zdůrazní číslovku.

"Jistě," škádlí ho dál Severus, hned využívaje, že narazil na citlivé místo toho namyšleného aristokrata, "ale když třeba porovnáme, jak brzy začínali ve středověku zakládat rodiny, je ten věkový rozdíl opravdu téměř generační. Smiř se s tím, Luciusi," zachechtá se.

Lucius podrážděně shodí ze sebe jeho tělo a zvedne se z postele."Asi bys to nikdy do sebe neřekl, ale jsi pěkně těžký," rýpne si.

Severus za ním natáhne svou paži, stáhne ho zpátky k sobě a nakloní se nad něj tak, aby mu zabránil odejít. "Uražená ješitnost?" Pousměje se, obejme ho kolem pasu a přitiskne k sobě.

"Tss," zasyčí opět Lucius, tentokrát to ale nezní vůbec naštvaně, spíš povýšeně. K žádnému odchodu se ale nemá.

Severus si podepře kostnatou bradu do dlaně a se zájmem sleduje hru barev v Luciusových očích. Kružnice zamračeného nebe před bouřkou těsně kolem zornice se dál od svého středu plynule vyjasňuje do blankytně modré letní oblohy.

"Ty sis začal," odvětí hlubokým hlasem a ukazováčkem mu pomalu přejíždí přes rty.

"A tys ses jen velice nerad přidal, že ano?" V šedomodrých očích se zablýskne veselý smích, přestože koutky jeho úst jsou chladné a strnulé.

"Občas je potřeba ti trochu srazit korunku, jseš namyšlený jako páv," odfrkne si Severus. "A kdo jiný by si to mohl beztrestně dovolit, než já?" řekne sebevědomě.

Lucius si nasadí svou typickou arogantní masku a zpanštěle sykne: "Nikdy jsem ti neměl dovolit mít nade mnou takovou moc, ty mizero."

"Dovolil jsi," ušklíbne se Severus. "Dokonce bych řekl, že ti to dělá neskutečně dobře."

Porcelánová pleť v Malfoyově obličeji se bleskově zbarví do nachova. "Jestli to někomu prozradíš, prokleju tě!" sykne varovně.

"Utrpěla by tvá důstojnost, že ano," zašklebí se škodolibě Severus. "Myslíš, že jsem si nevšiml nenávistných pohledů tvých přátel, když mě dnes spatřili na smrtijedském srazu? Tvé naduté ego by nepřežilo, kdyby se dozvěděli, s jakou chátrou spí to jejich pyšné princátko." Na rtech mu pohrává pobavený úsměv.

Lucius se vymaní ze Snapeova objetí a prudkým chvatem ho položí na lopatky. "Zdá se, že máš nějak moc zbytečných řečí." Opře se o loket a skloní se nad ním, prameny dlouhých platinových vlasů polaskají Severusův ostře řezaný obličej.

"Nemyslím," ušklíbne se vyzývavě Snape a dráždí ho dál. "Lucius Malfoy, krásný, bohatý, mocný, čistokrevný snob se zahazuje se šerednou, nečistou krví z chudé bezvýznamné rodiny."

Lucius nevšímavě přehlédne provokaci, odhrne pramen uhlových vlasů jako závoj z tmy na Severusově čele a chvíli se hladově vpíjí do jeho lesknoucích se očí.

"V tvém případě rád udělám výjimku. Máš jiné přednosti, které vysoko převažují nad mými prioritami." S nezkrotnou divokostí se vrhne na jeho úzké bledé rty a saje z nich touhu a vášeň s takovou intenzitou, dokud nejsou nateklé a zrudlé.

"Jsi nenasytný," zalapá Severus po dechu, když se ústa konečně od něj odtáhnou.

Luciusova ruka začne jemně bloudit po jeho těle a dotýká se důvěrně známých míst, rozechvívajících se pod bříšky jejích prstů jako horký vzduch v písečné poušti.

"Chci tě... chci tě napořád... nikdy se tě nenabažím... nikdy se tě nevzdám," šeptá mezi polibky, kterými zasypává korálově bílou kůži na krku a klíční kosti. "Jsi můj... jenom můj, rozumíš?"

Pohlédne mu do tváře.

Severusova ústa tiše oddechují, tmavé řasy na přivřených víčkách se nepatrně třepetají. Lucius přesune své rty k jeho uchu a horký dech, který vydechnou, mu spálí ušní lalůček. Chvějící se víčka se pootevřou jako ulity ústřice a odkryjí dvě vzácné černé perly, na jejich dně skryté.

Luciusovým tělem projde nekontrolovatelná vlna touhy a bezděky zasténá: "Jestli mě opustíš, zabiju tě!" Severusovy rty se rozevřou a chystají se něco vyslovit, v poslední chvíli si to však rozmyslí a opět se zavřou a levý koutek se zvlní do jízlivé křivky. Víčka se pomalu zatáhnou a skryjí lesknoucí se perletě.

Lucius zlehka políbí černé řasy a jeho ruka, něžně hladící horké břicho, pomalu sklouzne níž.

***

Smrtijedský večírek se úderem půlnoci přehoupne do dalšího dne, když do jídelny vkráčí zahalen do svého dlouhého černého pláště Severus Snape. Zamračeně přelétne zrakem po sále a ten krátký okamžik mu zcela stačí, aby zaregistroval a posléze identifikoval několik pod obraz zpitých a na stolech chrápajících smrtijedů.

Okem zavadí o dva páry hýbajících se propletených nohou pod stolem, které ani dlouhý ubrus, splývající až na zem, nedokáže ukrýt. Zhnuseně se odvrátí od Averyho, sedícího na židli, s hlavou strčenou mezi široce rozkročenými stehny a zvracejícího pod stůl.

Jeho zrak se na vteřinu zastaví na skupince smrtijedů kolem Malfoye, kteří na něj do jednoho mlčky zírají opilýma očima a kvůli němu dokonce přeruší konverzaci - Merline, jaká čest - a v hlavě se mu rozezněje varovný signál. Vzdorovitě odrazí jejich nepřátelské pohledy, které po něm metají a ukáže jim záda, čímž jim dá jasně najevo, že mu na ně všichni do jednoho mohou vlézt.

Z původně sněhobílého ubrusu, nyní ušpiněného od zbytků jídla a politého nejdražšími víny vezme načatou láhev kvalitního portského a dlaní zkusí jeho teplotu. Sáhne opatrně rukou do střepů, uprostřed kterých trůní dnem vzhůru jediná čistá sklenička snad v celém hradě a beze slova přejde kolem nich. Pohodlně se usadí na samém konci stolu, kde není nikým rušen, předloktím smete ze stolu rozbité sklo a nalije si víno.

Rudé kapky se zářivě zatřpytí, když se dotknou skla a jako krev, vytékající z rány, pomalu stékají po vnitřní straně poháru ke dnu a zanechávají za sebou stopy hustého extraktu. Odlesky chvějící se hladiny vína se odrážejí v Severusově bledé tváři, orámované uhlovými vlasy a vytvářejí dojem démonického vzezření.

Lucius přiloží drahé víno ke rtům a zpoza hrany sklenky přimhouřenýma očima nenápadně pozoruje svého mladého milence. Sem tam zachytí jeho potemnělý, chladný pohled a tělem mu pokaždé proběhne elektrizující vlna vzrušení a touhy po něm.

"Tak, pánové," konečně přeruší Rodolphus ticho, způsobené Snapeovým příchodem, "mám pro vás novinku, která vás bude jistě zajímat." Otočí se k nim a zaujme teatrální pózu. "Z důvěryhodného zdroje, který nebudu jmenovat, protože se jedná o mého drahého bratra," ušklíbne se, "jsem se dozvěděl, co že to Snape před všemi tak úporně skrývá." Drží je všechny chvíli v napětí a opileckým zrakem těká z jednoho na druhého. "Je to teplouš!" vyhrkne triumfálně ze sebe. "Je prostě na chlapy!"

Kolem stolu to zahučí jako v úlu. Na všech tvářích se objeví výrazy údivu, plynule přecházející do zhnusení a všechny hlavy se jako na nějaký povel znechuceně otočí ke Snapeovi.

Zpozoruje je a pozvedne jedno obočí v němé otázce Rádi byste něco, pánové?

"Rabastan sleduje Snapea už delší dobu a zjistil, že mívá často tajemnou noční návštěvu. Muže!" řekne Lestrange významně. "Odchází pokaždé až nad ránem a hodně se snaží, aby ho nikdo nezahlédl. Ubožák!" ušklíbne se.

Lucius se neklidně zavrtí na židli a jeho už tak světlá pokožka zbledne jako pergamen. Aby skryl nervozitu, hlasitě se zasměje. "A copak dělá tvůj bratr každou noc u Snapeových dveří, Rodolphusi? Že by tajný ctitel?"

Lestrange se na něj příkře podívá. "Plní příkazy, drahý příteli."

"Zná Rabastan identitu toho muže?" zeptá se Travers a Luciusovo hrdlo se promění ve vyprahlou poušť.

"Ne, ale musí to být někdo z nás, smrtijedů."

Malfoy se s úlevou opře do židle, prozrazení je zažehnáno, tak se povýšeně ohlédne po ostatních.

"Nevím o nikom, kdo by byl teplej, ale moc rád bych to zjistil," zavrčí Walden a významně si bouchne pěstí do dlaně.

"Zajímalo by mne, kdo má žaludek na to, rozdávat si to se Snapem," otřese se odporem Selwyn.

"Zajisté stejný zoufalec, jako on sám," ušklíbne se Crabbe a prasečíma očima se rozhlédne po sále a odhaduje, kdo by to mohl být.

"Nesnáším teplouše," odvrátí se se znechucením Macnair a kopne do sebe další dvojitou whisky. "Měli bychom Snapeovi vysvětlit, že chlap chlapa nešuká."

"Jeden z mála tvých dobrých nápadů, Waldene," ušklíbne se nadšeně Rodolphus. Postaví se. "Co kdybychom to jeho zadku názorně předvedli, že je to proti přírodě? Vymlátili mu to z hlavy jeho vlastní úchylkou?"

Pochopili to všichni. Dokonce i Macnair. Zvedl se ze židle a kruté rty mu zohyzdí natěšený úsměv. "Jsem pro každou špatnost," zachechtá se odpudivě.

Rosier si povšimne sedícího Malfoye, bledého a shrbeného v židli. "Jdeš do toho s námi, Luciusi?" Žertem dodá: "Nebo to jseš ty, ten Snapeův dobrodinec?"

Goyle Rosierovu ironii zcela nepochopí. "Zbláznil ses, Evane? Lucius by se se Snapeem přece nikdy nezahodil. Je to šlechtic." Ostatní se nad jeho intelektem nahlas rozřehtají hlučným opileckým smíchem.

Lucius předvede jeden ze svých falešných neodolatelných úsměvů. "Samozřejmě, že jdu do toho." Povýšeně ohrnuje rty a nikdo z přítomných si ani nevšimne, jak křečovitě svírá stříbrnou rukojeť své vycházkové hole, až mu bělají klouby.

"Pojď si užít, kamaráde," plácne ho po rameni Crabbe a vydá se za ostatními, kteří se přesunuli směrem ke Snapeovi.

Lucius se nehýbá, jako kdyby ho nějaká neviditelná ruka tlačila do opěradla, ví však, že za žádnou cenu nesmí dát najevo svoji slabost. Namáhavě se zvedá a těžkým krokem kráčí k opilým kamarádům. Hluboko uvnitř ho svírá strach z toho, co udělá, až uvidí smrtijedy znásilňovat jeho milence. Bude mít odvahu přiznat se k jejich vztahu a zachránit ho ze spárů rozvášněných andělů pomsty? Nebo nechá Severuse napospas krutému osudu a zachrání si svoji pověst?

Sleduje Severuse, jak se nevraživě dívá na své kolegy, chladnokrevně odhadujíc jejich záměry, jeho ruku, pomalu klouzající ke kapse hábitu, shrbená záda, gesto, kterým najednou připomíná rozdrážděného černého pantera, zahnaného do kouta.

Vidí, jak ho dva nejsilnější smrtijedi popadnou a přinutí ho ohnout přes stůl a další mu rychle stahuje kalhoty, zatímco zbytek udělá kolem nechutné scény kruh. Přidá do kroku, aby... aby co?

Aby to zarazil?

Vmísí se mezi ostatní.

Severus sebou hází jako ryba v síti a kope hubenýma nohama na všechny strany a nedovolí nikomu přiblížit se k němu, z úst mu však nevyjde ani jediný zvuk, vzdech nebo výkřik. Ví, že přesile se neubrání, nic jim ale nedá zadarmo.

Macnair si olízne vyprahlé rty a vycení zkažené zuby. "Kdo začne?"

Lestrange vytáhne penis, přejede po něm několika tahy rukou a postaví se za Snapea. Sykne, když dostane prudký kopanec do holeně, přinutí oběť široce se rozkročit a kouzlem mu připoutá obě končetiny k nohám stolu.

"Nebuď nedočkavý, Severusi," konejší ho Rodolphus. "Hned si užiješ tak, že na to nezapomeneš." Bez přípravy do něj prudce pronikne.

Severus zvrátí hlavu dozadu a čelo se mu svraští bolestí. Instinktivně cukne zápěstími, sevřenými v ocelových rukou Goyla a Crabba a zatne dlaně v pěsti. Ani nevzdechne, zavře oči a opře čelo o desku stolu.

"Cítíš to nepohodlí, Snape?" zasténá Rodolphus a v obličeji se mu usadí bolestivá grimasa. Přiráží ale dál a zatíná prsty do kostnatých Snapeových boků. "Chlapi mezi sebou nesouloží, je to nepřirozené. A dokud to nepochopíš, budeš naše děvka."

Lucius s předstíraným zájmem sleduje zvrácené divadlo, tváří se pompézně a ohrnuje rty v pohrdavém úsměvu.

Můj Severus. Jeho rty se neslyšně pohybují jako při modlitbě. Můj Severus děvka všech. Chladné očí upírá na lesknoucí se černé vlasy, rozhozené po bílém ubrusu jako peří umrzlého krkavce na čerstvě napadaném sněhu. Když Severus opět zvedne hlavu a vyhledá jeho tvář, vidí Lucius v jeho temných očích zoufalství, ponížení a - krk mu sevře ledová ruka - nenávist.

Má tu moc zastavit řádění opilých smrtijedů, ovšem za vysokou cenu. Otevřeného přiznání ke svému tajnému homosexuálnímu vztahu se Severusem. K tomu, že tím tajemným nočním návštěvníkem je on, Lucius Malfoy, čistokrevný aristokrat z významné rodiny. K tomu, že ho ten Snape, na kterého se všichni zaslepeně dívají skrz prsty, neuvěřitelně fascinuje. K tomu, že v něm objevil jeho neodolatelnou ďábelskou přitažlivost, skrytou hluboko pod povrchem. Že v něm vidí člověka.

K tomu... že ho miluje.

"Luciusi, jseš na řadě," přeruší tok jeho zmatených myšlenek čísi hlas. "Pojď si zašukat s lůzou."

Lucius zachytí Severusův poděšený zrak, pohled plaché laně těsně před její smrtí a srdce se mu sevře úzkostí.

"Malfoyi, abys mu nezlomil srdce," zařehtá se Rodolphus a otírá si přitom ochablý penis do rukávu. "Dělej, dokud je otevřený. Pěkně jsem ti ho připravil."

Lucius odloží vycházkovou hůl na stůl. Teď má poslední možnost. Stačí říct, ano, jsem to já a vše, co si pracně vybudoval - moc, autoritu, úctu, obdiv - smést ze stolu do smetiště pokrytectví.

Místo toho vytahuje z poklopce penis a několika pohyby dlaní ho přivede k erekci. Přistoupí zezadu k Severusovi, zasune ho dovnitř, ohleduplně, jak to dělal snad tisíckrát a Severus poprvé za celou dobu zasténá. Není to vzdech bolesti, dokonce ani slasti, je to vzdech hlubokého zklamání z něčeho, co právě teď navždy končí, jako život ubohé kořisti ve spárech dravce.

Lucius pomalu zavře oči a s pomíjivou rozkoší si užívá Severusova těsného těla. Ví, že je to naposled. Že se Severus tímto okamžikem z milence stává jeho nepřítelem, že mu tu zbabělost nedokáže nikdy odpustit.

Malfoyská pýcha, vštěpovaná mu od dětství, hrdě vítězí ve vyrovnaném souboji se zakázanými city, kterým Lucius Malfoy nemůže, nesmí podlehnout. Od svého narození má nalinkovaný život a učili ho, že je absolutně nepřípustné vybočit, pokud nechce přijít o hlavu.

Lucius plynule přiráží do milencova těla, povýšeně zvednutá aristokratická brada, chladné šedivé oči a pohrdavě ohrnuté rty - typické ušlechtilé znaky Malfoyů - zdobí jeho unavenou tvář. Pomalu zavře víčka a skryje před světem slzu, deroucí se mu z koutku oka. Nikdo si ji nepovšimne, nikdo nezaslechne ten zvuk, jako když praská strom, přelomený bleskem napůl.

Hluboko uvnitř něj, kam nikdo nedohlédne, se právě něco zlomilo.

Pokořená malfoyská pýcha.

KONEC
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Emily | Web | 7. srpna 2010 v 23:45 | Reagovat

Píšeš opravdu úchvatně!!! Hlavně pič co nejvíce s Malfoyi:)

2 Nex | 10. prosince 2010 v 3:40 | Reagovat

Nesnáším tuhle povídku a zároveň ji mám opravdu ráda. To pravděpodobně znamená, že je setsakramenstky dobře napsaná. Byla bych radši, kdyby nebyla.. Víš jak to myslím. Hm.

Piš dál.

3 Zuzana | 17. srpna 2011 v 20:15 | Reagovat

Ach Styx, moja milovaná dvojica...
Vždy keď si túto poviedku prečítam je mi strašne smutno. Je nádherná, ale trpím, napriek tomu sa k nej vraciam.

4 luciuska | 10. dubna 2012 v 11:48 | Reagovat

Vsichni víme co bude ten osmý hřích! ty rebelko! Ach to snad né!!! Mé dvě lásky!!! to né... Jdu brečet

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.