Kat - 1

30. dubna 2010 v 18:06 | Styx |  Kat
Smrtijed Snape pracuje pro Temného pána na významné pozici Mistra popravčího. Zodpovědně vykonává přidělenou práci až do doby, kdy mu do jeho mučírny přivedou někoho, na kom mu kdysi záleželo.

Aitor: Styx
Pár: Severus Snape/Regulus Black
Varování: darkfic, temné, psychologické, tragické, Severus jako bezcitný vykonavatel smrti, žádný mučedník
Poznámka: jedna z variant toho, co možná bylo Severusovým posláním ve službách LV, jeden z možných důvodů, proč Regulus zradil Voldemorta a proč se Severus přidal na stranu dobra
Prolog je dost ponurý, jsou zde popsány hrůzy katovského řemesla, které ze Severuse udělaly bezcitného zabijáka bez srdce, 1. část celé povídky je pohodová a odehrává se v předsmrtijedském období za S+R studia, 2. část je z dob smrtijedů a je dost depresivní. Nic pro citlivé dušičky
s
Prolog

1979

Zpověď se dělá, když někdo něčeho lituje a chce odpuštění. Přestože se v kleku kaji, nechci odpuštění. Tedy ne, že bych ho nechtěl, ale nemá mi ho kdo dát. Nehledě na to, že svým způsobem života si jej ani nezasloužím.

Prý mi sudičky při mém zrození přisoudily dlouhý život, šťastný osud a životní lásku. Lhaly, jako když bičem práská a zaslouží si vykázání ze služeb Nejvyšší moci. Táhne mi na dvacátý rok a co mi paměť sahá, jsem od života schytával jenom rány pěstí a kopance do břicha, pod kterými jsem věčně ohýbal záda.

Nenávidím otce, že mne zplodil, nenávidím matku, že mě porodila. Nenávidím oba za laskavé poskytnutí očistce na zemi. Samotné peklo by bylo milosrdnější, alespoň bych věděl, že to tak být musí. Proklínám ten okamžik mého hrůzného stvoření.

Tři roky budou tomu, co jsem se rozhodl přestat se krčit a konečně narovnat záda. Upsal jsem se nejmocnějšímu čaroději. Pod příslibem slávy a moci, uznání a respektu jsem podepsal krvavou smlouvu s ďáblem a zpečetil svůj osud.

Svůj úděl Smrtijeda - zabijáka, vraha, bestii, jak chcete - jsem si vybral dobrovolně. Život se se mnou nikdy nemazlil a já mu to teď stonásobně vracím. Nic ale není zadarmo. Tvrdý výcvik mi vzal poslední zbytky mé lidskosti, vytesal ze mne skálu a srdce spoutal do kamenné formy.

Během relativně krátké doby jsem se svou ctižádostí zařadil mezi elitu zabijáků Pána temna. Tentokrát ohýbám záda a skláním pokorně hlavu před jediným pánem, kterého uznávám, obdivuji, uctívám. Jsem připraven kdykoliv za něj položit svůj mizerný život a zabít pro něj třeba i vlastní matku.

V době, kdy už mého pána přestalo uspokojovat týrání a zabíjení jeho obětí kouzelnickou hůlkou a posedlo ho barbarské středověké mučení, zařídil ve sklepeních svého hradu rozsáhlou a dokonale vybavenou mučírnu se všemi nástroji a pomůckami, nakradenými jeho smrtijedy po celém světě.

Když vybíral mezi svými věrnými, komu svěří významný post kata, rozhodoval se mezi mnou a Macnairem. Jeho volba nakonec padla na mne. Netuším, čím jsem si tuto čest zasloužil, snad svým fyzickým zjevem darebáka. Tehdy jsem se musel rozhodnout mezi tím, co bylo v té době pro mne nejdůležitější, a svou kariérou. Přestože jsem tím ztratil jediný smysl svého tehdejšího života, vstoupil jsem do služby samotné Smrti a našel jsem jiný cíl.

Jedině Smrt nedělá rozdíly mezi bohatými a chudými, mezi mocnými a podrobenými, mezi čistokrevnými a špinavými. Je nepodplatitelná a bere všechny bez rozdílu. Byla to pro mne výzva sloužit jediné spravedlnosti, jaká na světě existuje.

Už ani nespočítám, kolik jsem za ten rok umučil a zabil lidí. Své řemeslo jsem dovedl k dokonalosti a dosáhl jsem toho, po čem jsem tak neskonale toužil. Moje neblaze proslulá sláva a moc se roznesla široko-daleko až za hranice Británie.

Severus Snape - mistr popravčí, ovládající své umění zabíjet bezbolestně tak, že oběť ani nevzdechne a je po všem, který dokáže ale i mučit, dokud vězeň nezešílí nebo nežebrá o milosrdenství a rychlou smrt, a až poté, co z té trosky, která kdysi byla člověkem, vyždímá poslední rozkošnou špetku agónie, ji konečně nemilosrdně zabije.

Severus Snape - jméno, které vzbuzuje téměř takovou hrůzu, jako jméno samotného lorda Voldemorta a které se každý bojí co jen vyslovit a jen tiše šeptá: ten-jemuž-jednou-v-jeho-rukou-skončí-život-každého-z-nás.

Ze svého řemesla jsem si udělal docela výnosný obchod. Dokonalá znalost anatomie, získaná z praxe při mučení, mne přivedla k tomu, že jsem živým obratně napravoval údy a v kombinaci s uměním míchání lektvarů a znalostí bylinek mne předurčovala stát se paradoxně i dobře placeným ranhojičem.

Čarodějnicím jsem na jejich sabatech prodával oběšencovy hadry, potřebné k jejich rituálům, kouzelníkům zase třísky ze šibenice, bez nichž by se leckterá jejich kouzla nezdařila. Spousta příbuzných a pozůstalých odsouzenců si ode mne za nemalé peníze kupovala různé části z jejich těl, než shoří plamenech. Mrtvol bylo jako máku. Zbohatl jsem a topil jsem se ve zlatě.

Měl jsem konečně vše, po čem jsem kdy toužil. Tedy... skoro vše. Neustálý kontakt se smrtí učinil ze mne prostředníka mezi světem živých a mrtvých a vyobcoval mne ze středu společnosti. Žil jsem na jejím okraji, daleko od všech, v nedobrovolné izolaci, sám.

*****

Dnes mám za sebou náročný den. Ráno dvě popravy, obzvlášť naražení na kůl mi dalo zabrat, ten parchant žil ještě hodiny a hodiny po tom, co jsem mu břichem prolezl skrz hřbet. Poté celé odpoledne v mučírně s Pánem zla, který potřeboval, abych vytřepal ze zajatce nepřátelské strany cenné informace. Nebylo s ním žádné pořízení, nic nevydržel. K večeru mi chcípl přímo pod rukama. Zbytečná celodenní práce.

Přidal jsem pár polen do kremační pece a když se oheň rozhučel, v horké vodě jsem ze sebe spláchl pot, krev a únavu. Už nějakou chvíli jsem se věnoval činnosti, kterou vzhledem ke své špatné pověsti provozuji velice zřídka. Nikdo se nechce bratříčkovat z katem, vyvrhelem společnosti, kterému nejde z rukou smýt krev, i kdybych si je drhl nejhrubším rejžákem. Nemám přátele, dokonce ani známé. I těch pár smrtijedů, co za mnou do katovny občas pracovně zajdou, se tady nikdy dlouho nezdrží, jako by se zde vznášela nějaká zlá síla.

Už dlouhých dvacet minut jsem v tichu, přerušovaném jen praskáním ohně, monotónně houpal svými boky tam a zpět, když jsem uslyšel seshora mohutné rány na bránu do sklepení. Aha, to si určitě přišli příbuzní dnešního popraveného pro jeho věci. Počkají, než dodělám rozdělanou práci.

Nevěnoval jsem tomu dál pozornost a soustředil se na objekt, který mne teď zaměstnával. Zabořil jsem prsty do měkké hmoty pod kůží, narazil si kyprý zadek do slabin a zrychlil. Další mučivé minuty marného snažení o dosažení vyvrcholení mne už definitivně rozladily. Obzvlášť, když se do toho ozývaly neutuchající rány na vrata, pták mi už totálně změkl.

Utřel jsem do rukávu zpocené čelo a znechuceně jsem odstrčil děvku od sebe, až se rozplácla na matraci. Otřel jsem vlhký úd do podšívky a zastrčil do poklopce. Hrábl jsem do měšce pro hrst zlaťáků a hodil je na postel. Přestože žena svůj účel nesplnila, odměnil jsem ji alespoň za to, že vůbec přišla.

Nikdo živý, kdo má alespoň špetku rozumu, by to dobrovolně neudělal. Bojí se mne jako smrti. A pokud chci občas ukojit své potřeby, musím zaplatit. Přestože jsem štědrý, není lehké přimět k tomu kohokoliv. Se ženou mi to nejde a muži, s kterými by mi to šlo, zase nejdou ke mně. Až nebude mít příště některý na zaplacení za mé služby, vyberu si svou odměnu v naturáliích. Pořád ale lepší nějaká děvka, než vlastní ruka.

Kopání do dveří se rozléhalo už po celém sklepení. "Už jdu, sakra!" zahulákal jsem. Vystrašená dívka se mezitím spěšně oblékla. Otevřel jsem zadní vchod katovny a zavrčel jsem: "Vypadni!" S nepředstíranou radostí rychle opustila mé pokoje.

Ze skrýše jsem vytáhl zakrvácený plátěný pytlík s oběšencovými šaty a uříznutýma ušima a nosem a pomalu jsem se došoural k mohutným vratům. Cvakla západka. Dveře se otevřely a za nimi stáli dva smrtijedi, podepírající pod paží bezvládné tělo. Zrovna ti dva, které vyloženě nesnáším. Zbytky oběšence jsem rychle schoval za zády.

"No to je dost, do prdele!" zahulákal vztekle Travers. "Šukal jsi, že ti to tak trvalo, Snape?" rýpl si posměšně.

"Ty můžeš jen tiše závidět, Calliste, tobě se to nepoštěstí," neodpustil jsem si jízlivou poznámku. "Co otravujete takhle v noci?" Z mého znechucení by se dal postavit pomník.

"Pán zla posílá nový přírůstek do tvého zatuchlého vězení. Máš se o něj náležitě postarat, vzkazuje, ráno si s ním přijde osobně pohrát," zazubil se Macnair. "A dobře ho hlídej! Čímsi si vysloužil poctu být pro Mistra velice důležitým!" řekl pohrdavě. Aby zdůraznil svá slova, shodil tělo vězně na kamennou dlažbu sklepení.

Muž byl tak zesláblý, že nestačil natáhnout ruce před sebe. Bolestivě zasténal, když narazil na kámen. Přes kuklu mu nebylo vidět do tváře, ale i v chabém světle pochodní jsem viděl, že je celý špinavý a zakrvácený a v zuboženém stavu. Očividně si s ním někdo hrál dřív, než ho sem dotáhli.

Věnoval jsem mu pramalou pozornost. Takových už tady bylo...

"Hoďte ho do první cely, dojdu pro klíč," zamumlal jsem rozmrzele a otočil jsem se zpátky do chodby.

Smrtijedi popadli vězně a surově ho odvlekli do kobky. Hlava, zahalena v kápí, mu bezvládně visela na hrudi, tahal za sebou nohy a tiše vzdychal, jak mu pohyb způsoboval bolest. Neurvale ho hodili doprostřed cely na studenou podlahu. Žádné slitování s člověkem. Tady se na lidi ohledy neberou.

Travers si otřel zakrvácené ruce do hábitu a nechápavě kroutil hlavou. "V kterémsi rodokmenu jsem četl, že šlechtici mají modrou krev. Buď jsem barvoslepý, nebo knihy lžou," tvářil se udiveně. Nedalo se jednoznačně určit, jestli to jenom hraje, nebo nad tím skutečně polemizuje.

"Vážně, ty umíš číst, Calliste? Myslel jsem, že jsi schopen prohlížet si leda tak obrázky," neodpustil jsem si rýpnutí jako satisfakci za tu jeho uvítací řeč.

Zmrazil mne pohledem. Ignoroval jsem ho a zamkl jsem celu. "Kdo to vůbec je?" zeptal jsem se na půl úst, aniž by mne to vůbec zajímalo.

"Black," zašklebil se Macnair.

Ztuhl jsem. "Který... Black...?!" vyšlo mi ztěžka z hrdla.

"Blázníš, Snape? Kdo jiný? Regulus!" podivil se Macnair mé zmatené otázce.

To jméno mne vytrhlo z letargie. Zděšeně jsem pohlédl na zubožené tělo, choulící se na kamenné dlažbě za mřížemi. Mé mrtvé srdce, uvězněné v kamenném krunýři dvakrát zapumpovalo.

To ... není ... možné!

"Postarej se, aby se tady cítil jako doma. Je zvyklý na přepych. Aristokrat..." zachechtal se zlomyslně Macnair a vykročil do útrob sklepení. "Nevadí, když chvíli zůstanu?" zeptal se drze.

Ten parchant mě nesnášel a nesympatie byly vzájemné. Usiloval o místo popravčího od samého začátku a začal mě nenávidět, když jsem jej dostal právě já. Nikdy si neodpustil, aby alespoň neprolezl celé vězení a mučírnu pokaždé, když se zastavil. Evidentně toto ponuré prostředí miloval.

Nasadil jsem masku lhostejnosti. Jindy bych byl rád za každou společnost, dokonce i tu jeho. "Vadí," řekl jsem bezvýznamně. "Mám za sebou těžký den a potřebuji se vyspat. Jak víš," líně jsem pohodil hlavou směrem k novému vězni, "zítra mne čeká další. Tak vypadněte. Oba."

Neochotně odešli. Když za nimi zapadly dveře, spadla ze mne přetvářka. Přiběhl jsem k mřížím, rychle je odemkl a vrhl jsem se na kolena k bezvládnému tělu, podivně zkroucenému na zemi. Strhl jsem mu z hlavy kápí. Vyklouzly z ní uvolněné prameny dlouhých, černých vlasů. Pomalu, jako bych se bál toho, co mne čeká, jsem otočil jeho obličej k sobě.

Nevěřícně jsem hleděl do bledé, strhané, rozbité tváře Reguluse Blacka. Pod nánosy zaschlé krve byla téměř k nepoznání. Zavřené oči, víčka se mu chvěla, jak tiše trpěl. Rty měl popraskané a vyprahlé jako poušť. Dýchal namáhavě, krátce, přerývaně. Evidentně mu dýchání způsobovalo velkou bolest. Zkušeným zrakem jsem odhadl, že musí mít přinejmenším zpřelámaná žebra a poraněné plíce.

Odhrnul jsem mu pramen vlasů z očí. Uprostřed čela, jako nejjasnější hvězda na půlnoční obloze, zářilo v šeru čerstvě vypálené znamení.

Znamení zrady.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzana | 27. května 2010 v 20:42 | Reagovat

Znova som sa nechala nalákať na kata. Asi som potrebovala dostať trochu po hube od samej radosti, že o Tvoje nádherné príbehy neprídem.
Tak idem na to, už prológ je skutočne temný, ale vydržala som, už len pre tie nádherné kapitoly, ktoré ma čakajú. A prečítam aj záver, hoci viem, že sa to bez balíka vreckoviek nezaobíde.
   Víno mám naliate – červené ako krv – vreckovky na dosah a dnešný večer venujem Katovi – najerotickejšiemu zabijakovi aký sa kedy zrodil z pera (klávesnice) spisovateľa. Ďakujem Ti zaňho.

2 Styx | 28. května 2010 v 15:37 | Reagovat

Zuzko, jsi hrdinka, že se zase pouštíš do Kata, když víš, co tě čeká:)
Vzpomínám na to krásné období přesně před rokem, když jsem tuto povídku psala. Vžívala jsem se do pocitů, jako kdybych to prožívala. Je to jedna z mých nejoblíbenějších povídek z mého pera.
KAT je někdo. Je to osobnost. Je to bůh. Je to smyslnost. Je to Severus.

3 Zuzana | 27. března 2011 v 14:52 | Reagovat

Na zmiernenie mojich abstinenčných príznakov, (prebudila sa totiž u mňa stará závislosť na Tvojich poviedkach) som si včera dala megadávku Tvojho úžasného diela Pozvedni oči a Vlkodlakovho denníka, (aj som nahradila moje komenty, ktoré sa vymazali na minulom blogu, trochu som to prehnala, ale to je tou závislosťou, ospravedlň ma)ale zdá sa, že mi nestačilo. Som ako feťák, ktorý siahne po droge aj keď vie ako bude potom trpieť. (Viem, že som patetická no a čo?) Tak si dnes dám dávku Kata (snáď to nebude môj koniec). Vreckovky tu mám od včera, viem, že ich budem potrebovať. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.