Do náruče smrti - 1

29. ledna 2010 v 20:24 |  Do náruče smrti
Zrada se neodpouští. Ne zrada lorda Voldemorta. Zrádce je (skoro) vždy po zásluze potrestán. Někdy u toho umírají i nevinní. Severus je donucen vykoupit se dobrým skutkem, aby se mohl setkat se Siriusem.

Autor: Styx
Pár: Severus Snape/Sirius Black
Varování: smutné, tragické (citlivější povahy ať si připraví větší zásobu kapesníčků, jeden už stačit nebude), slash - vyskytuje se zde homosexuální erotika
Poznámka: pokračování povídky Až na krev
s
Siriusův mozek zarputile odmítal přijmout Severusovu smrt. Jeho ruku pěvně svíral ve své dlani, jako by chtěl svým teplem rozehřát chladnoucí tělo a očima, plnýma slz hleděl rozmazaně do jeho bílého, klidného obličeje, kterého už netížilo žádné trápení. Aura, která ho za života obklopovala a vyvolávala v člověku v jeho přítomnosti pocit bezbranné kořisti, strnule sledující přibližujícího se dravce, se rozplynula jako vánek.
Sirius políbil bezkrvé rty a prsty něžně přejel po otevřených víčkách. Obsidiánové oči se zavřely.
,,Mea culpa… mea culpa…" drmolil dokola Brumbálův zlomený hlas. ,,Moje vina."
,,Jeho poslední slova… zněla podivně…" útrpně šeptal Sirius. ,,On se neloučil… jako by se chtěl…" zděšeně pohleděl na Brumbála, ,,… vrátit."
,,Co… co říkal?"
Brumbálovi se slova těžce drala z úst.
,,Řekl… amulet… viteál… Reversio anima …"
Sirius zmučeně hleděl do prázdna.
,,Vi… viteál? Řekl viteál?"
Brumbál ta slova přímo zakřičel.
Sirius sebou trhnul a překvapeně se na ředitele podíval.
,,Ano, řekl. Jeho poslední slova si pamatuji moc dobře," s nepředstavitelnou bolestí v hlase řekl Sirius.
,,To… to není možné," nevěřícně drmolil Brumbál. Najednou prudce zmáčknul Siriuse za ramena.
,,Siriusi! Máte ten amulet? Rychle, nemáme moc času!" rozrušením mu přeskakoval hlas.
V očích měl hrůzu, ale i… naději?
,,Ne... nemám ho. Dal jsem ho kdysi Severusovi. Co se děje?" vystrašeně reagoval Sirius na Brumbálovu nečekanou reakci.
,,Víte, kde je? Rychle!"
Brumbál jím divoce cloumal.
Siriusovi se vybavily vzpomínky na ty chvíle, když mu Severus říkal, kam jeho dědictví schoval. Rychle kýval hlavou na znamení souhlasu a prstem ukazoval na dveře síně s lektvary.
,,Běžte pro něj. Hned!"
Sirius sice vůbec nechápal, o co jde, ale jako o život vletěl do dveří. V místnosti byly kolem dokola desítky regálů se stovkami polic. Jak to jen tehdy Severus říkal?
Jedenáctka má pro mne magickou moc.
Myšlenky se mu honily hlavou rychlostí vichřice. Jedenáctý regál… jedenáctá police… zleva nebo zprava? Seshora nebo zespodu? Sakra!
Rychle začal počítat. Narazil na žlutou neprůhlednou lahvičku. Třesoucími prsty odšrouboval víčko a vylil obsah. Vytekla odporně páchnoucí hustá hmota. Vztekle s ní mrštil o zeď a zkusil počítat z druhé strany. Vzal do ruky drobnou lahvičku bez štítku. Zkusil ji otevřít. Uzávěr pevně držel, nepovolil. Praštil s ní na zem, až se roztříštila a vypadl z ní jeho amulet s řetízkem. Potěšen ho rychle vzal do ruky a utíkal zpátky. Cestou se ho pokusil otevřít. Víčko se ani nehnulo, bylo zaseknuté. Bleskově ho přinesl Brumbálovi.
Brumbál s respektem chytil šperk do ruky a s posvátnou úctou se na něj zahleděl, v očích se mu zračila nepřehlédnutelná bázeň a neklid.
,,Vysvětlete mi, co…." šokovaně pronesl Sirius.
,,Později. Není čas. Jak přesně znělo to zaklínadlo? Honem! Je to důležité!"
Sirius pomalu zopakoval magickou formuli.
Brumbál vzal amulet mezi prsty, dotknul se ho špičkou své hůlky a téměř obřadně vyslovil: Reversio anima.
Víčko s rubínem cvaklo a odklopilo se. Ozval se sotva slyšitelný, syčivý zvuk a zpod uvolněného rubínu vystoupal tenký proužek stříbrné mlhoviny. Lehounce se vznášel těsně nad drahokamem, pořád s ním spojen tenoučkým paprskem a chvěl se, jako kdyby někdo na něj jemně dýchl. Zprůhledněl a začal se shlukovat do obrazce.
Brumbál i Sirius na tento ojedinělý úkaz koukali se zatajeným dechem a rozšířenými zřítelnicemi. Brumbál pomaličku amulet přisouval k Severusově bílému obličeji. Dával veliký pozor, aby nepřetrhl stříbrné pavučinkové vlákno. Když byl amulet těsně u Severusovy tváře, stříbřitý obrazec se rozechvěl, nit se přetrhla a oddělila od drahokamu. Mlhovina se ještě vteřinku třepetala nad Severusovou tváří a pak vklouzla do jeho pootevřených rtů.
Brumbál se Siriusem ani nedýchali.
Po chvíli, která se zdála věčností, se najednou Severusova hruď začala sotva znatelně zvedat a klesat. Sirius položil hlavu na jeho prsa a uslyšel tlukot srdce, i když velice slabý a nepravidelný. Přiložil ucho k Severusovým rtům a uslyšel slaboučký, téměř nepostřehnutelný dech.
Vytřeštil nevěřícně oči. Chytil Severusovu ruku do své dlaně a přitiskl si ji k ústům. Zdálo se mu, že už nebyla tak studená. Pomalu otočil hlavu k Brumbálovi a s obrovským otazníkem v očích žádal vysvětlení.
Brumbál se ztěžka postavil na nohy, sám na první pohled vyveden z míry. Potřeboval aspoň chvíli na vypořádání se s tím, co teď zažili a na utřídění svých myšlenek.
Zmohl se jen na pouhých pár slov.
,,Musíme ho dostat do postele."
Sirius mohl použít hůlku a nadnést Severusovo tělo do vzduchu, ale sklonil se k němu, vzal ho do náruče a přitiskl si ho pevně k tělu. Odnesl ho do jeho ložnice, kterou důvěrně znal. Jemně a opatrně ho položil do postele a pečlivě zakryl peřinami. Starostlivě přiložil ucho k jeho rtům, aby se přesvědčil, že dýchá a nahmatal tep. Vzal od Brumbála amulet Blacků a tak, jako kdysi před lety, mu ho pověsil na krk.
Zůstal u něj sedět.
Brumbál stál u okna, zády k Siriusovi a zamračeně hleděl do tmy.
,,To, čeho jsme tady byli oba svědky," začal, ,,mně nepřekvapilo o nic méně, než vás… a upřímně řečeno, já sám jsem se s tím setkal poprvé ve svém dlouhém životě."
Na chvíli se odmlčel, sám ještě rozrušen z věcí minulých.
,,Když jsem se před chvílí dozvěděl, že Severus si vytvořil viteál, bylo to pro mě šokující zjištění."
Brumbál ještě pořád nevěřícně kroutil hlavou.
,,Co je to, ten viteál?"
,,Je to předmět, do kterého kouzelník uzamkne jednu část své duše, aby se po smrti té druhé mohla vrátit zpátky do jeho mrtvého těla a on mohl žít dál," snažil se to vysvětlit.
,,To bylo… to byla… Severusova duše?" zakoktal Sirius ohromeně.
,,Zcela jistě. Za návrat do života zaplatil ale strašlivou daň, jen málokdo je toho schopen. Nejenom, že svoji duši má už navždy rozdrásanou na dva kusy, ale mohl ji rozpoltit jedině za cenu vraždy."
,,Chcete říct, že Severus někoho… zabil?" nevěřícně vytřeštil oči Sirius.
,,Ano. Ale řekl bych, že to bylo ještě v dobách, když propadl Zlu a sloužil lordu Voldemortovi," dodal zkroušeně. ,,Kdy že jste mu dal ten prsten?"
,,Ještě, když jsme byli studenti," zašeptal s ostychem Sirius.
,,Takže mé předpoklady jsou správné. Kouzelník Voldemortova formátu s mladým Severusem jistě snadno dokázal manipulovat, když to dokázal i se spoustou starších a zkušenějších kouzelníků. Nicméně ho to neomlouvá. Zabít člověka je neodpustitelný zločin, i když to vykonal pod silným vlivem Pána všeho Zla," smutně dodal.
Přistoupil od okna k posteli.
,,Severusovi teď hrozí velké nebezpečí. Kromě Voldemorta, pokud vím, se žádnému kouzelníkovi ještě nepovedlo navrátit se z říše mrtvých. Jestli se Voldemort dozví, že Severus žije, podruhé už si dá záležet, aby nepřežil." Zachmuřeně si uvědomoval, že Voldemort neudělá stejnou chybu dvakrát. ,,Bude se muset skrývat, až dokud Voldemort nebude poražen."
,,Schovám ho zatím ve svém domě a postarám se o něj," navrhl Sirius.
Brumbál se na něj podíval přes okraje brýlí a Sirius se zarděl.
,,Výborný nápad, Siriusi. Až se trochu vzchopí po tom zmrtvýchvstání, předpokládám, že to bude nějakou dobu trvat, přestěhujeme ho k vám. Přesto, jakou má Severus černou a temnou minulost, včas pochopil, že to není cesta, po které chce jít. Udělal pro nás a pro Řád víc, než kdokoliv jiný. Musíme ho chránit," rozhodl Brumbál.
O osudu Severuse Snapea bylo rozhodnuto na všech frontách. Nejen v této místnosti. Brumbál se zvedl k odchodu a rychle opustil Severusovy komnaty.
Sirius přistoupil k posteli, něžně se zahleděl do bledé bezvědomé tváře, špinavé od zaschlé krve, lemované slepenými pramínky černých vlasů.
,,Můj Severusi…"
Rty se mu pohybovaly beze slov.
Odhrnul peřinu, svléknul mu zakrvácené oblečení, umyl ho, ošetřil a převléknul. Vyměnil čisté peřiny a opatrně ho položil do postele. Lehl si k němu, otočil si ho zády k sobě, aby se mohl na něj zezadu co nejvíc přitisknout, uložil si jeho křehké tělo do své náruče a zabořil obličej do mokrých, vonících vlasů.
Sirius Black, ten tvrdý, těžkým životem zkoušený chlap, přeživší všechny útrapy těžkého žaláře, kterého nezlomili ani mozkomorové, se nahlas rozbrečel, usedavým, srdcervoucím pláčem a máčel polštář hořkými slzami.

***

Pokojem se vznášela příjemná vůně cigaretového dýmu. Potemnělou místnost osvětlovaly pouze žlutooranžové plameny, plápolající v krbu. V přítmí v rohu, kam nedopadalo už téměř žádné světlo, stálo tmavé křeslo, přisunuté přímo k posteli a každou chvíli z něj zazářilo malinké červené světýlko cigarety.
,,… byl jsem šťastný, když jsem po svém útěku zjistil, že jsi na naší straně a hlavně, že jsi to přežil. Celá léta jsem se sžíral tím, jestli jsi vůbec živý. O spoustu vzpomínek na tebe jsem ve vězení přišel, ale ještě pořád mi jich zbývá dost, abych si pamatoval na naše nejšťastnější společné okamžiky. Ani mozkomorové mi nedokázali vysát vzpomínky na to, že jsi jediný tvor na světě, kterého jsem kdy miloval…"
Siriusův pohled se upíral na nehybné tělo, ležící v jeho posteli. Tři dny si už takhle povídal se Severusem, od té doby, co si ho z Bradavic vzal k sobě. Téměř nespal, s výjimkou občasného zdřímnutí v křesle, když už se jeho tělo vzepřelo, ale při sebemenším zvuku se okamžitě probral.
Severus se od osudného střetu s Voldemortem ještě neprobral z bezvědomí a Sirius nechtěl propást ten okamžik. Bál se o něj, Severus pořád ještě stál na miskách vah mezi životem a smrtí. Vedl s ním tento dlouhý monolog, i když věděl, nebo možná právě proto, že věděl, že Severus ta jeho vyznání neslyší. Protože nahlas by mu je nikdy nedokázal říct. Muži si přece takové věci neříkají.
,,… vím, že jsi měl od dětství těžký život a nikdy sis nikomu ani slůvkem nepostěžoval. Všechnu bolest jsi uzavřel do sebe…"
Uhasil cigaretu, naklonil se v křesle a chytil do dlaní Severusovu ruku, ležící bezvládně vedle jeho těla.
,,Možná, že kdybys jakkoliv projevil své emoce, dal jim volný průchod a nedržel to v sobě, možná by se z tebe nikdy nestal Smrtijed… a nikdy by to nedopadlo takhle…"
Hlas se mu zadrhal a bylo v něm slyšet hluboký smutek a emoce.
,,Zažil jsi ve svém životě málo lásky a hodně utrpení, ale dávám ti slib, že až tohle všechno skončí, postarám se o to, abys už byl až do konce života jen a jen šťastný… vynahradím ti všechnu bolest, kterou jsi v životě protrpěl… nikdy tě neopustím… a nedovolím, abys zase opustil ty mně… budu se za tebe rvát… proti všem…"
Slova se mu těžce vyslovovala, hrdlo měl vyprahlé.
,,Slibuji ti, můj drahý Severusi, že jestli se z toho dostaneš… jestli budeš teď bojovat za svůj život… pro nás oba… přísahám, že tě zahrnu láskou, jakou jsi nikdy nepoznal… a budeme žít už stále spolu a rozdělí nás jen smrt… Severusi… prosím… bojuj…"
Poslední slova už jen šeptal, neschopen mluvit dál. Přitiskl rty na Severusovu ruku, sklonil hlavu a opřel o ni své rozpálené čelo.
,,A to budeme žít tady v té polorozpadlé barabizně?" ozval se najednou z peřin tichý hlas.
Sirius prudce sebou škubnul a málem vyskočil z kůže. Vylítl z křesla, jako kdyby si sedl do vosího hnízda.
,,Severusi… bože, Severusi…" neschopen jakéhokoliv dalšího slova se vrhnul na něj s takovou radostí, až Severus zalapal po dechu.
,,Pomalu, Blacku, nebo mě udusíš a já zpátky už nechci," zasténal Severus.
Severus Snape se definitivně vrátil mezi živé.
Sirius se rozesmál, jako už velice dlouho ne. Byl to nervózní smích, promíchaný napětím a strachem minulých dnů, ale šťastný. Přešel ke krbu, vzal pochodeň a zapálil svíčky na pětiramenném svícnu u postele. Místnost se rozjasnila, Siriusova tvář ještě víc. Pomohl Severusovi opřít se a upravil mu za zády polštář. Přinesl mu vodu a pomohl mu napít. Přisedl si k němu na postel a šťastně koukal do bledé tváře, ale už se slabým náznakem ruměnce.
,,Siriusi, ty ses oholil," hlubokým sametovým barytonem promluvil Severus.
,,To kvůli tobě."
,,Bylo už načase."
,,Co na to říkáš?"
,,Vypadáš… přijatelně."
,,Jenom přijatelně, ty prevíte?"
,,Cos čekal, že padnu do mdlob?"
,,Přinejmenším."
,,Akorát nevím, čím mě teď budeš lechtat po zádech."
,,Poradím si. Mám ještě více možností."
,,Ty bych chtěl zažít."
,,Zažiješ."
,,No ne, a mne jsi taky sjel," překvapeně řekl Severus, když si rukou přejel po hladce oholené bradě.
,,Nejen tam."
,,A kde ještě, ty nemravo?"
,,Věnoval jsem péči celému tvému tělu," spiklenecky mrknul Sirius.
,,Doufám, žes nezneužil toho, že jsem byl mimo vědomí a nemohl jsem se bránit."
,,To se už asi nedozvíš."
,,Poznám to, až si sednu."
,,Nepoznáš, dal jsem si záležet."
,,Ty parchante."
,,Taky tě miluji."
,,A udělej něco s tou barabiznou, jestli chceš, abych s tebou tady žil."
,,Mám vymalovat na růžovo?"
,,To se opovaž."
,,Dobře, na černo."
,,Neschváleno."
,,Tak si to udělej sám."
,,Neodsouhlaseno."
,,Jen počkej, až ti bude líp."
,,Hmm, už se těším."
,,Moc se netěš."
,,A vyhradíš mi jednu místnost pro mé lektvary," zvedl výhrůžně ukazováček Severus.
,,Jdi se vycpat s tvými lektvary."
,,Taky po tobě toužím."
,,Bastarde."
Deset sekund se snažili tvářit vážně, ale pak se oba najednou hlasitě rozesmáli.
Po chvíli nezbytně přišlo to, co přijít muselo. Severusův veselý obličej se pomalu začal zatahovat mraky.
,,Siriusi," pohled upřel přímo do modrých očí. ,,Musím ti něco říct. Vzhledem k tomu, že jsem zase zpátky na tomhle slzavém světě… je mi jasné, že už víš, jak strašlivou věc…" hlasitě polknul, ,,… jsem kdysi udělal. Nikdy jsem ti to nemohl říct, moc jsem se bál, že bych tě ztratil a…"
Sirius mu přiložil ke rtům prst, aby je umlčel.
,,Nechci slyšet nic o tvé minulosti, ať je jakákoliv. Žijme přítomností a budoucností. Miluji tě a pokud to tak cítíš i ty, nic jiného mne nezajímá. Chci být s tebou, dokud jeden z nás nezemře," mluvil k němu něžně, jako k dítěti. ,,Jen doufám, že až to přijde, já budu ten první."
,,Prosím, to neříkej, Siriusi."
,,Co my víme, jaký nás čeká osud. Zítra můžu být už mrtvý. Nebo ty… nebo oba…"
,,Nesmíš se takhle rouhat, smrt je… děsivá." Severus se celý zachvěl. ,,Přesto… kdybys byl první… přišel bych brzy za tebou."
Sirius se k němu naklonil a objal ho. Položil si jeho hlavu na své rameno a hladil ho po vlasech. Ústa si zahrabal do dlouhých vlasů.
,,Siriusi…" šeptal mu tiše do ramene Severus, ,,… byl jsem… v předpeklí. Stál jsem před samotnou bránou pekla."
Tělo se mu roztřáslo, jako nahému v mrazu. Sirius si ho přitáhl silněji do náruče a kolébavě ho konejšil.

***

,,Všechno nejlepší k narozeninám!"
Sirius vtrhl jako vichřice do pokoje, na hlavě nakřivo naraženou barevnou papírovou čepici a pískal jako o život na papírovou píšťalku, která se každým fouknutím natáhla a pak zase stáhla.
,,Zbláznil ses, Blacku? Úplně jsem se lekl. Mohl jsem tě zabít," řekl nevrle Severus a rychle schoval hůlku zpátky do kapsy. Stál u okna a sledoval hustě se valící sněhové vločky.
,,Severusi, dnes ti je čtyřiatřicet! A to se musí oslavit!"
,,Co bych měl jako slavit? Že se mi druhý břeh zase o kus přiblížil? Stárnout není zase tak fajn."
,,Severusi, nebuď tak protivný. Tady máš dárek."
Severus rozbalil krabičku. Drahá kolínská. Připomnělo mu to zašlé časy s Luciusem.
,,Tos nemusel, ale děkuji," řekl studeně.
,,Mám pro tebe ještě jeden dárek."
V Siriusově hlase bylo patrné nadšení, v nebeské modři jeho očí se mu blýskalo. Vzal vzpouzejícího se Severuse za ruku, dovedl ho k posteli a přinutil si sednout. Dal mu malý balíček a Severus do něj nahlédl. Vytáhl černý šátek a kožený řemínek.
,,To si mám uvázat na hlavu, nebo co?" zeptal se s pozvednutým obočím.
,,Ne tak docela," mazaně odpověděl Sirius a mrknul na něj levým okem.
Svým šarmem přinutil Severuse, aby si lehnul na záda a dal ruce za hlavu. Severus ho neochotně poslechl.
,,S novým věkem… nové zážitky," tajemně se usmál Sirius.
Obemkl Severusova zápěstí, ovinul kolem nich řemínek a pevně ho upnul dozadu ke kovové pelesti. Severus se překvapeně na něj podíval a pokusil si vymanit ruce z pout.
,,Co to má znamenat, Blacku?"
Několikrát zacloumal zápěstími, až se zatřásla pelest. Nikdy nikomu nedovolil, aby ho spoutal a tento pocit bezmoci se mu ani trochu nezamlouval.
Sirius neodpověděl. Políbil ho na dlouhé řasy, zblízka se podíval do té hloubky černých očí a jasná modř těch jeho byla poslední, co Severus uviděl. K očím se mu znenadání přiblížila černá páska a vše zahalila neproniknutelná tma. Počáteční panika, která se Severuse začala zmocňovat, když se ocitl připoutaný, ho teď opanovala v plné síle. Žaludek se mu svíral, jako by se uvnitř těla obracel naruby a na hrudi mu sedělo něco neviditelného a těžkého, co mu nedovolovalo nadechnout se. Začal sebou prudce házet.
Zalehlo ho Siriusovo tělo.
,,Přestaň, nebo si ublížíš," šeptal mu konejšivě do ucha uklidňující Siriusův hlas. ,,Věř mi."
Byla to otázka bezmezné důvěry. Severus byl úplně bezmocný a bezbranný, neuviděl by, kdyby ho někdo chtěl napadnout, nebo mu ublížit, nemohl použít nitrozpyt a jako spoutaný se nemohl ani jakkoliv bránit. Byl zcela v Siriusově moci.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.