Až na krev - 3

29. ledna 2010 v 20:15 |  Až na krev
3. kapitola

s
I když se lord Voldemort před léty ztratil někde v prachu a Znamení zla zůstávalo stále vybledlé, Brumbál byl skálopevně přesvědčen, že je jen otázkou času, kdy se navrátí a získá zpátky svoji moc. Byl si tím tak jist, že i během tohoto období zdánlivého míru a klidu organizoval schůzky Fénixova Řádu a připravoval je na návrat Pána Zla.

Snape dlouhými kroky pospíchal zatuchlou chodbou směrem k otevřeným dveřím v přízemí. Zpozdil se, bez výjimky chodil zásadně poslední a teď se to snažil dohnat. Brumbál na poslední chvíli změnil obvyklé místo jejich schůzek.
Rychlým krokem mířil kolem schodiště na konec chodby. Černý plášť za ním vlál a víc, než kdy jindy připomínal netopýra. Světlo z místnosti jen chabě osvětlovalo velké temné prostory v přízemí. Nemohl si všimnout vysoké tmavé postavy, stojící nahoře na schodišti a seshora ho přes zábradlí pozorující.
Vešel dovnitř, bradu povýšeně zvednutou, úzké rty pevně stisknuté. Kývnutím hlavy pokynul Brumbálovi na pozdrav.

,,Pojďte dál, Severusi. Čekáme jen na vás," neopomněl mu ředitel, jako ostatně pokaždé, připomenout, že je zase poslední. Zavřel za ním dveře.

Uvnitř bylo několik bystrozorů a členů Řádu. Seděli kolem dlouhého stolu a živě se mezi sebou bavili. Jak vstoupil do místnosti, hovor ztichl a většina hlav se otočila k němu a pochmurně ho sledovala.

Když ho po pádu Voldemorta Brumbál zachránil před uvězněním v Azkabanu, vyvolalo to značnou nevoli mezi ostatnímu kouzelníky. Snape si už dávno zvykl na to, že tito lovci Smrtijedů ho nikdy mezi sebe do Řádu nepřijali a považovali ho za zrádce obou stran. Vcelku vzato, bylo mu to úplně jedno.

Pohrdavě přejel černýma očima po přítomných, na pár okamžiků zavadil o pohled toho ošuntělého vlkodlaka Lupina a přesunul se do vzdáleného rohu místnosti. Opřel se zády o zeď, chytil oběma rukama klopy černého pláště a zabalil se do něj jako do kukly. Obrnil se před upřenými pohledy.

Brumbál několikrát zatleskal na znamení zahájení schůze. Zase se dělá důležitým, jako vždy, ušklíbl se Snape.
Všechny pohledy se od Snapea otočily k Brumbálovi.

Zaznělo pár frázovitých vět, které Snape nevnímal. Rozhlížel se po místnosti, která nesla očividné známky toho, že tady nikdo už dlouhá léta nebydlel a byla jen narychlo trochu uklizená kvůli dnešnímu setkání. Stejné stopy neobydlenosti domu neunikly jeho pozornému oku ani v chodbě, kterou přišel.
Zrovna mu hlavou bloudily myšlenky, kde asi Brumbál tuto chátrající barabiznu vyhrabal, když k němu dolehl Brumbálův hlas. ,,…a tento dům bude natrvalo sloužit jako hlavní velitelství Fénixova Řádu. Patří vznešenému kouzelnickému rodu Blacků."

Snape se zavrtěl. Tělem mu projel zvláštní záchvěv. Tak tady kdysi Black vyrůstal. Znova se mu vrátily sentimentální vzpomínky na to léto, které s ním trávil v jeho letním sídle na venkově. Rychle je zaplašil, jako kdyby odháněl dotěrnou mouchu.

,,A teď…" Brumbál udělal dramatickou pauzu, ,,…bych vám chtěl oznámit jednu velice důležitou věc. A prosím vás, aby jste zachovali klid a pozorně poslouchali." Brumbál se postavil, sepjal ruce do sebe, položil je na prsa, sklonil hlavu, aby si prohlédl všechny přítomné zpoza brýlí a promluvil. ,,Zajisté víte, že poslední dědic rodu Blacků, Sirius Black, byl před dvanácti lety odsouzen za zradu, vraždu a za služby lordu Voldemortovi na doživotí do Azkabanu. Zajisté také víte, že se mu před několika měsíci podařilo z vězení utéct."

V místnosti bylo takové ticho, že bylo slyšet škrábání myší pod dřevěnou podlahou. Všechny pohledy sledovaly starého kouzelníka. Snape mu pohledem visel na rtech.

,,Mám nevyvratitelné důkazy… že Sirius Black je nevinen!" zaburácel Brumbál.

Ztichlá místnost se najednou rozbouřila rozrušenými hlasy, hučelo to v ní jako v úle, kouzelníci se překřikovali jeden přes druhého.

Snape zalapal po dechu, bylo to rána pod pás. Kolena se mu rozklepala. Vysvobodil ruce ze zamotaného hábitu a rychle své tělo vmáčkl do rohu, aby udržel stabilitu. Zbledl jako smrt a na studenou, vlhkou kůži se mu přilepilo oblečení.

,,Tiiichooo!" Brumbálův hlas zahřměl jako hrom z nebe. ,,Prosím o klid."
Když byli všichni přítomni umlčeni, Brumbál se odebral ke dveřím a otevřel je.

Do místnosti vešel Sirius Black.

Všechny hlavy se otočily ke dveřím. Všechny, i ta Snapeova.

Sirius Black, uprchlý vězeň z Azkabanu a dědic rodinného jména starobylého, čistokrevného rodu Blacků vznešeně a s grácií vstoupil do místnosti a sedl si na židli v čele stolu hned vedle Brumbála. Uvědomoval si, že na něj míří téměř tolik hůlek, kolik bylo v místnosti kouzelníků, ale zachoval klid.

V ničem už nepřipomínal tu zuboženou lidskou trosku, kterou byl ještě před pár měsíci. Husté, černé vlasy mu splývaly ve vlnách až na ramena, útrapy azkabanského vězení, už navěky vepsané do tváře, částečně zakrývalo zarostlé strniště, modré oči, trochu unavené, ale opět živé a lesklé, mu zářily v pohublém, hezkém obličeji a těkaly po celé místnosti. Černá košile byla u krku a na hrudi rozepnutá a poodhalovala tetovanou kůži.

Tmavé oči se zaleskly. Byly stejné, jako vždy, stejně černé a stejně temné, ale věčný chlad se z nich na zlomek vteřiny vytratil. Zněžněly.

Přírodní úkaz. Snape ohromeně na něj civěl. Bůh.
Srdce mu začalo silně bouchat na vnitřní stranu žeber, až se lekl, že je to slyšet po celé místnosti. Krátce a rychle dýchal a prudce se mu zrychlil tep. Myšlenky se mu zběsile honily hlavou.

Patnáct let se marně snažil na něj zapomenout a vytěsnit ho z mysli i srdce a nepodařilo se mu to ani na jediný den. Patnáct let ho neviděl, jediného člověka, kterého kdy miloval, s kterým zažil nejkrásnější chvíle svého života, ke kterému celá ta léta cítil vášnivou lásku i krutou nenávist.
Ach, Siriusi, jak jsem ti ublížil…

Sirius mu určitě nikdy neodpustil, že vstoupil do služeb Pána Zla a zpřetrhal všechny city, které je k sobě vázaly. Tehdy zkazil úplně všechno a teď mu nechtěl zkazit i jeho nový život na svobodě. Nemůže a nesmí se mu znovu plést do života.
Siriusi, je mi to tak líto…

Srdce ho převelice zabolelo, dralo se ven z hrudní kosti a z pootevřených rtů mu proti jeho vůli unikl tichý, ale neskutečně bolestný sten. Nedařilo se mu skrývat emoce, dalo mu obrovskou námahu ovládnout se a zachovat chladnou hlavu.
Přitiskl se ještě víc do rohu a zoufale si přál, ať už to skončí, ať už může odejít a poprat se s tím někde osamotě ve sklepení. Ze všech sil se snažil udržet si masku chladu a lhostejnosti, která by skryla bolest jeho ztrápené duše. Zahalil se do černého pláště a přestal vnímat okolí. Udělal kolem sebe bariéru nepřístupnosti.

Mezitím, co Brumbál předkládal své důkazy o Siriusově nevině, kouzelníci pomalu jeden po druhém odkládali své hůlky.
Sirius sjel s napjatým pohledem všechny přísedící u stolu. Kdo seděl blíž k němu, nemohl si nevšimnout, že se mu třásly ruce, položené v klíně. Nedočkavé oči hledaly jednu, jedinou osobu. Srdce mu divoce bušilo.

Pak ho uviděl. Stál tam v samém rohu místnosti. Vysoký a hubený, jak si ho pamatoval, dlouhé černé vlasy s modrým odleskem v ostrém kontrastu s bledou pletí, se zjevem vampa, dlouhý krk napjatý jako kobra, připravena k útoku, arogantně stisknuté úzké rty, chladné, temné, černočerné oči upřené do země. Vyzařovala z něj aura neproniknutelnosti, respektu a autority.

Sirius ale šestým smyslem vycítil, že i přes jeho téměř démonický zjev je zranitelný jako čerstvě narozené štěně. Vzrušením si musel poposednout.

Modré oči zvlhly. Black se rozechvěle opřel o opěradlo židle, prsty objal opěrky sedadla a pevně je sevřel, až mu naběhly žíly. Nespustil z něj zrak a zahloubal se do myšlenek.

Jak jen se těšil na tento okamžik, až konečně uvidí tu milovanou bytost, na kterou myslel každý den, každou hodinu, každou minutu, všechny ty roky, co byl od něj násilím odtržen. Jeho nejhlubší city k němu nezlomilo ani Severusovo prokleté Znamení smrti, ani patnáct let odloučení, ani železné mříže Azkabanu.
Miloval ho celý svůj prokletý život. Jen pro něj to utrpení přežil. Bál se, moc se bál, že i když jeho láska přečkala všechny nástrahy krutého osudu, Severusova ne. Severusi, podívej se, prosím, na mne…

Snape, zalezlý ve své tvrdé ulitě, nevnímal okolí, pohroužený do svých rozporuplných myšlenek a pocitů. Zvedl zrak. Pohled se mu setkal se Siriusovým. Díval se na něj upřenýma, nádherně modrýma očima. Snapeův krk sevřela neviditelná ruka a silně zmáčkla. Nemohl polknout. Nedostávalo se mu vzduchu, plíce měl napnuté k prasknutí. Myslel, že už už omdlí. Zalapal po dechu.

Najednou Brumbál pronesl spásnou větu: ,,Děkuji vám za pozornost…"

Snape se odlepil od zdi a rychlým krokem zamířil ke dveřím. Hábit se rozevlál a plápolal za ním, jak ve vichřici. Když procházel kolem stolu, Sirius se zvedl ze židle a postavil se mu do cesty.

Stáli proti sobě, hleděli si zblízka do očí, mezi nimi propast patnácti let a nenaplněné lásky. Ani z jednoho pohledu se nedalo vyčíst vůbec nic.

Snapeova zranitelnost jako švihnutím biče zmizela a na tváři se mu objevil kamenný výraz, i když uvnitř sváděl obrovský boj.

Udělal krok stranou, obešel Blacka a prásknul za sebou dveřmi. Splynutí duší se nekonalo.

Black tam stál se shrbenými zády a pokleslými rameny ještě dlouho potom, co místnost opustil jako poslední kouzelník Brumbál, chápavě i povzbudivě mu poplácávající rameno.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.