Až na krev - 2

29. ledna 2010 v 20:13 | Styx |  Až na krev
2. kapitola

s
Na tvrdé, úzké lavici se choulilo zubožené tělo, v potrhaných hadrech bez jediného knoflíku. Třáslo se chladem tak, že dřevěné prkno, na kterém leželo, v pravidelných intervalech vrzalo v pantech. Přes nesčetné díry v rozedraném plátně prosvítala špinavá kůže se spoustou šrámů a jizev.
Pod vrstvou špíny na hrudi a na levém rameni se nejasně rýsovaly modré symboly, znaky a písmena, kam jen pravá ruka dosáhla. Tetovaná kůže byla na několika místech ještě nezahojená, škrábance od nehtů z nedávné doby byly zhnisané a musely způsobovat zmučenému tělu velké bolesti. Zbytky tkaniny páchly špínou a potem.
Umaštěné vlasy neurčité barvy mu ve slepených pramíncích zakrývaly ramena a část zad. Ušpiněné ruce s prsty bez nehtů a se zbytky zaschlé krve zoufale tiskl na prsa v marné snaze alespoň trochu se zahřát. Zuby mu cvakaly zimou.
Jazykem si namáhavě olízl popraskané, promodralé rty. S propadlou, zarostlou tváří, tmavými kruhy pod očními víčky a prázdnýma, zakalenýma očima vypadal jako stařec. Nikdo by v téhle lidské trosce nepoznal kdysi krásného Siriuse Blacka.
Ponurá cela velikosti přístěnku pro košťata se stala jeho doživotním vězením. Páchla stejně, jako jeho hadry, stejně, jako on. Studená kamenná podlaha byla zčásti mokrá, odněkud sem nepřetržitě padaly kapky ledové vody a tříštily se na kameni.
Malým kulatým otvorem se zazděnými železnými pruty ve tvaru kříže vysoko na zdi do cely pronikal jediný slabý zdroj světla. Otvor byl tak malý a tak vysoko, že vsazené tyče byly zcela zbytečné. Alespoň se podle intenzity světla, dopadající otvorem, dalo poznat, jestli je noc nebo den. I když v Azkabanu to bylo úplně jedno.
V cele na konci chodby nějaká šílená duše už hodiny a hodiny nesrozumitelně blábolila, jako by mumlala nějaká zaklínadla. Sirius už ten zvuk přestal vnímat, jakoby to odjakživa patřilo mezi tyto studené zdi.
Najednou to ponuré ticho, rušené jen klepáním desky pod schouleným, třesoucím se tělem vězně proťal nelidský výkřik. Black se prudce posadil a s vytřeštěnýma očima hleděl do chodby za mřížemi.
,,Už zase jdou," vystrašeně šeptal sám pro sebe. V obličeji se mu zračila neskutečná hrůza. Svaly se mu napnuly k prasknutí, dech se zastavil. Kolem mříží jeho cely propluly černé nestvůry v rozedraných, černošedých pláštích s kápí. Vzduch kolem zmrzl. Z kterési cely, nedaleko od té jeho, uslyšel přidušený chrčivý zvuk.
Zhluboka vydechl úlevou. Ne, to ještě nejdou k němu. Ty věčně hladové příšery si pro tentokrát vybraly jinou oběť. Ještě má chvíli času. Seděl na prkně a monotónně se kolébavě nakláněl dopředu a dozadu, dokud vedlejší cela neutichla.
Po chvíli se ztěžka zvedl a stařeckým krokem se šoural ke zdi naproti mříži. I když otvorem dopadalo dovnitř jasné měsíční světlo, bylo slaboučké a cela byla potemnělá. Ale i to přítmí Siriusovi stačilo, muselo mu stačit.
Přišoural se ke zdi. Drsnou dlaní přešel po hrubé omítce, která byla od jednoho rohu do druhého, odshora, kam se jen dalo dosáhnout, až téměř dolů, hustě popsaná drobným písmem. Cela vypadala jako egyptská svatyně.
Sirius se svezl na kamennou podlahu, zachvěl se chladem, když si sedl a dávivě zakašlal. Třesoucí rukou vytáhl z tajné skrýše ve výklenku drobný předmět, přitiskl ho ke zdi a začal vyrývat do omítky další slova.
Můj drahý Severusi.
Už jsem přestal počítat dny, měsíce i roky, co jsem tady v téhle prokleté kamenné hrobce pohřben zaživa. Nikdy se nedozvíš, že jsem zcela nevinně odsouzen k doživotnímu utrpení v pekle.
Černé přízraky mi vysávají šťastné vzpomínky na tebe, už mi jich moc nezbývá. Propadám se do beznaděje a zoufalství. Kolikrát si přeji, aby mi radši mozkomorův polibek smrti vysál duši a ukončil mé trýznění.
Nakonec mi zbudou vzpomínky jen na ty nejhorší chvíle mého života. Ale mne jen tak nezlomí, všechny šťastné okamžiky, na které si ještě pamatuji, svěřuji téhle zdi, tady zůstanou zachované na věčnost.
Mozkomorové zeď nevidí, jsou slepí, místo očí mají jen prázdné důlky, které nemilosrdně otáčejí za sebemenším světýlkem šťastné vzpomínky. Někdy si nejsem jist, jestli jsou skuteční, anebo jsou to jen přeludy mé duševně nemocné mysli.
Nevím, kolik slov ti ještě budu moct napsat, mám už jen poslední knoflík a i ten je už téměř celý obroušený. Asi to budu muset zase zkoušet nehty, i když je to velice bolestivé, když mám prsty rozedrané až do krve. Ale musím ještě nějaký čas počkat, až mi zase trochu narostou.
Nepřestanu psát pro tebe tyto vzkazy, i když vím, že je nikdy nebudeš číst, snad jedině další vězeň, co přijde sem po mně, až tady chcípnu.
Ta strašlivá muka, která tady prožívám, se ale nemůžou vyrovnat utrpení z toho, že tě už nikdy ve svém bezútěšném životě neuvidím. Nikdy jsem tě nepřestal milovat, ani když jsi mě opustil a stal jsi se Smrtijedem.
Ta krutá nejistota, jestli jsi to vůbec přežil, mě tady mučí víc, než ty bezduché příšery. Pouhá vzpomínka na tebe mě ještě drží při životě. Miloval, miluji a budu tě milovat navěky, dokud tady nevypustím svou černou duši.
Dal bych vlastní krev za ten prchavý okamžik štěstí, který jsem prožíval s tebou tehdy, když jsme se poprvé milovali. Nikdy na něj…
Jeho šťastná vzpomínka, kterou zrovna prožíval, zářivě svítila do tmy, jako měsíc v úplňku na černé obloze. Oslnivé světlo štěstí žhnulo přes kamenné zdi Azkabanu do černoty a vpalovalo se do očních důlků mozkomorů.
Vzduch v cele se najednou prudce ochladil, studenou kobku ovinula svými dlouhými pažemi bílá mlha. Siriusův trhaný horký dech se srážel v mrazivou páru. Zorničky se mu rozšířily hrůzou, když se otočil.
Temné postavy v pláštích zaplnily celou kobku a vznášely se nad zemí. Z hrdla se mu vydral nervy drásající výkřik a jeho ústa z plných plic křičela, než je umlčela děsivě zející bezzubá tlama mozkomorova, páchnoucí rozkládajícím se dechem. Černé přízraky se změnily v rozmazané stíny a jeho rozedraná mysl se propadala někam do propasti.
Poslední co uviděl, než zavřel oči a soucitné bezvědomí ho objalo ve své náruči, byly mrtvé, kostnaté, slizké ruce, sápající se po jeho těle. Bezvládné tělo se sesunulo na studený kámen, prsty pravé ruky se křečovitě otevřely a malý knoflíček vyklouzl z otevřené dlaně a zakutálel se někam do škvíry…
***
Snapea náhle probudil z povrchního spánku jeho vlastní křik a prudce se posadil na posteli. Přerývaně dýchal a oči měl rozšířené strachem. Na čele se mu perlily kapičky potu a záda měl zpocená jako při horečce.

Zase ta noční můra.
Vstal a šel do sprchy. Pustil na sebe studenou vodu a nastavil obličej. Hlasitě vydechl, když mu ledové kapky vnikaly do pórů a do celého těla ho bodaly jehličky chladu, které ho definitivně probudily. Otočil druhým kohoutkem. Opřel obě dlaně na zeď a sklonil hlavu. Na zádech se mu tříštily kapky horké vody. Nechal ji silným proudem téct mezi lopatky a oddával se příjemnému mravenčení. Po půl hodině vypnul vodu, ale k jeho nelibosti se necítil ani o trochu lépe.

Podíval se do zrcadla.
Hleděl do ledových, tvrdých očí nějaké cizí tváře v masce, voskově bledé z věčného pobytu ve sklepení. ,,Ani se nedivím, že nejsi mezi studenty oblíbený. Tvým pohrdavým, arogantním vystupováním si nikoho nezískáš," promlouval k té tváři hlasem, plným sarkasmu. ,,Musíš trestat svět za to, cos musel vytrpět?" Chrstnul si na obličej plné dlaně studené vody. ,,A nějak moc často sis začal povídat sám se sebou."
Na tváři v zrcadle se objevil jízlivý úsměšek, jakoby se mu vysmívala.

Ta jeho chorobná nespavost mu začínala nahánět strach. Lektvar na spaní je nanic, sice po něm hned usne, ale má vedlejší účinky. Způsobuje mu děsivé sny. Jsou vždy stejné, pořád se opakují.

Black v tom jeho zpropadeném vězení chodí monotónně dokola v cele dva krát dva metry, zubožený a zbědačený, a pak se na něj vrhají černé přízraky a Black křičí jako raněné zvíře…

Ten úděsný křik ho vždy probudí a vychází z jeho vlastních úst. Úzkostné prožitky ze živého snu mu způsobovaly pocity beznaděje a patologického smutku. K nespavosti se ještě přidala porucha chuti k jídlu. Vždycky byl hubený, ale teď byl přímo vychrtlý.

,,Budu si muset připravit nějaký antidepresivní lektvar, jinak skončím s hůlkou proti sobě," mumlal si sám pro sebe.

Přistoupil k baru a nalil si pořádnou dávku skotské. ,,Ještě že aspoň ta whisky nemá žádné vedlejší účinky." Otočil ji do sebe na jeden lok. ,,Skoro," dodal.

Vyhrnul si rukáv. Na předloktí se jen nepatrně rýsovaly obrysy cejchu smrti, to prokleté znamení před léty téměř zmizelo. A s ním i existence lorda Voldemorta.

Potterův syn po prázdninách poprvé nastoupí svoji pouť na bradavické škole. Nenáviděl ho, kvůli tomu malému zmetkovi musela Lily umřít. Nejradši by ho poslal ke všem čertům, ale osud s ním měl jisté plány a on Brumbálovi slíbil, že ho bude za každou cenu chránit. ,,Jak patetické," odfrknul si nahlas znechuceně.

Znovu si nalil. S nechutí si uvědomil, že den ještě ani pořádně nezačal a on už od brzkého rána do sebe lije jednu skleničku za druhou. ,,Když to takhle půjde dál, budu k tomu všemu závislý ještě i na alkoholu," konstatoval zachmuřeně.

S pokleslou náladou si vzpomněl na Blacka. Jak dlouho ho vlastně neviděl? Třináct let? ,,Bůhví, jestli ještě žije."
Dal si záležet, aby v jeho hlase nebylo ani za mák citu.
Nepřesvědčil ani sám sebe.

Zase se přistihl, že se jeho myšlenky navrátily k Blackovi, poslední dobou stále častěji a intenzivněji.
Nikdy nikoho jiného už nemiloval. Nemohl mu ale odpustit, že zradil. ,,K čertu s tebou, Blacku," prsknul. Slova ale zněla dutě a prázdně.

Zatracený Black. Vkrádal se mu do snů, opanovával jeho myšlenky, ovládal jeho mysl.

Black leží bezmocně na zemi, oči vytřeštěné, tělo nadzvedlé na loktech se mu v zádech prohýbá v křeči, na jeho rtech přisátá ústa mozkomorova, několik dlouhých vteřin nedýchá, a když ho přízrak konečně propustí ze své moci, zoufale zalapá po troše vzduchu, pak zhluboka vydechne, víčka se zavřou, tělo bezvládně klesne a leží bez hnutí…

Z těchto nočních můr pramenily jeho úzkostné stavy a deprese a to ho děsilo. ,,Nenávidím tě, Blacku," zakřičel vztekle a převrátil do sebe celý obsah sklenice. Vší silou mrštil skleničkou proti zdi poté, co postřehl ve svém hlase podtón bolesti a stesku.
Nenáviděl ho?

***

Zpráva se rychlostí blesku šířila celým kouzelnickým světem. Denní věštec hlásal palcovými titulky na první straně:
ZRÁDCE A VRAH SIRIUS BLACK UTEKL Z NEJSTŘEŽENĚJŠÍHO VĚZENÍ Z AZKABANU!
Snape zásadně nikdy nečetl tento bulvární deník, opovrhoval ním, ale teď měl svůj zahnutý nos zapíchnutý do zprávy v novinách a jezdil s ním zleva doprava a zpátky po novinovém papíře, až se mu nosem pokrčila stránka.
Tmavé oči nevěřícně zíraly na pohyblivou fotografii Siriuse Blacka, která zabírala přes půl titulní strany. Z obrázku na něj koukala zoufalá, léty ve vězení strhaná tvář zlomeného muže, z prázdných modrých očí mu sálalo neskutečné utrpení prožitých let za mřížemi.
To nebyl jeho Sirius. I když, ty oči…

Snape krčil nos a temná vráska mezi obočím se prohloubila. Třesoucími prsty nostalgicky přejel po fotografii. V prsou ucítil bolest, srdce mu sevřela ledová ruka. Krev mu divoce hučela ve spáncích, posilněná množstvím alkoholu, který v ní koloval. Jeho mysl bojovala se smíšenými pocity.
Trpěl.

,,Přece nebudu sentimentální," promluvil nahlas, až se lekl svého silného hlasu. Zatřepal prudce hlavou, mastné černé vlasy mu spadly do bledého obličeje a vztekle zmuchlal noviny do koule a hodil do plápolajících plamenů v krbu.
Zpropadený Black.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.